URZA: psal jsem na to kdysi recenzi pro Sedmou generaci:
Zelená psychologie
Jakou roli hrají lidé na Zemi? Může se naše západní industriální civilizace inspirovat u domorodých kultur? Pionýr výzkumu psychedelik, psycholog a psychoterapeut Ralph Metzner obohacuje ekopsychologická témata svými znalostmi etnofarmakologie, změněných stavů vědomí i syntézou mnoha dalších oblastí jeho badatelských vášní.
Od začátku 60. let minulého století se Ralph Metzner profiloval svými pracemi o změněných stavech vědomí a terapeutickém potenciálu psychedelik (tj. halucinogenů jako LSD, psilocybin či meskalin) coby vědecký výkvět Harvardské univerzity. Bezprecedentní mocenský zásah vlády USA do kompetencí vědeckých institucí na konci 60. let však znamenal striktní ukončení velice slibného farmako-psychoterapeutického výzkumu. Dějinné události tak přiměly Metznera věnovat více pozornosti dalším technikám transformace vědomí, jako jsou jóga, alchymie a šamanismus. Cestami za představiteli šamanských, léčitelských a duchovních tradic preindustriálních kultur získalo jeho studium nejen interkulturní charakter, ale stejně intenzivně tvarovalo samotného vědce.
Zelená psychologie, jež v originále vyšla před dvanácti lety, představuje koláž témat, které Metzner diskutuje se svými studenty na prestižním Kalifornském institutu integrálních studií, pokládaném za jedno z center vynořujícího se holistického paradigmatu vědy.
Lidstvo jako nervová síť planety
Svoji břitkou kritičností k současné psychologii, společnosti i vědeckému a hodnotovému pojetí dominantní industriální kultury nenechává autor nikoho na pochybách, že navazuje na ekopsychologickou tradici Theodora Rozsaka (viz 7.G 5/2008). Ke prospěchu věci Metzner hřímá a moralizuje o poznání méně než jiní autoři tohoto proudu. Podobně jako jiní „rozsakovci“ se pokouší o analogii vztahu lidstva a přírody. Jeho úvahy vychází z Lovelockovy teorie Gaia, tj. pochopení planetárních systémů díky celostnímu vnímání Země jako superorganismu.
Metzner si klade otázku, co za funkci lidé, jakožto tkáň organismu Země, reprezentují a v čem jsou specifičtí. Prozkoumává naši potenciální jedinečnost v možnostech vnímání, interpretace reality a koordinace jednání, které všechny korespondují s funkcemi nervového systému. Případnou pýchu na výsadní pozici našeho druhu ale rychle smete, když započne oblíbenou disciplínu ekopsychologů – rozjímání nad hledáním vhodné psychologické diagnózy pro nejvýstižnější popis našeho pokřiveného vztahu k přírodě; v tomto případě nad naší nezvládnutou koordinační (nervovou) funkcí ekosystémů. Postoj industriální civilizace označuje za lidský komplex nadřazenosti. V psychodynamické tradici ho vysvětluje jako kompenzaci za nevědomý komplex méněcennosti. Vymizení rituálů přechodu a iniciace prý zase vede k zafixování lidstva na úrovni rané adolescence, kdy neznáme vlastní roli a naše nevyzrálá identita se slepě pachtí za uznáním, sebedefinováním a neurvale projektuje svoje konflikty do (přírodního) prostředí.
Příčiny rozštěpu mezi lidmi a přírodou
Metzner se vymezuje vůči prostšímu a vágnějšímu Rozsakovu popisu lidské patologie jako potlačeného ekologického nevědomí. Po rozboru autismu, kolektivní amnézie, závislosti a narcismu dochází k přesvědčení, že potíže lidstva ve vztahu ke zbytku Země lze chápat jako disociační poruchu.
Disociace je opakem asociace a představuje normální součást kognitivních (poznávacích) funkcí mozku a psychiky. Účastní se téměř všech mentálních procesů, určitou míru disociace potřebujeme ke každému zaměření pozornosti. Metzner se domnívá, že došlo k rozštěpu mezi myšlenkami, emocemi, vzpomínkami a sebepojetím člověka a vyšších systémových biotických struktur, jež ho obklopují.
Kořeny utilitárního vztahu k přírodě Metzner stopuje v kapitole o mytologii. Patriarchální kurganští kočovní nájezdníci ze střední Asie, uctívající Bohy Nebes, si podmanili matriarchální evropské starousedlíky, zemědělce uctívající Bohyni Zemi. Započali tak odklon západní civilizace od úcty a pokory vůči přírodě. Metzner si je často až příliš jistý tam, kde historici tápou, jeho pohledu ale nelze upřít značnou podmanivost.
Okradení přírody o posvátno autor vytýká pozdějšímu transcendentnímu monoteismu, mechanistické vědě bez hodnot, arogantnímu pojetí humanismu a protestantskému reformnímu zápalu proti rituálům. Metzner se ovšem nepokouší hlásat polyteismus a panteismus, pouze poukazuje na jejich pozitivní environmentální dopad. Na příkladech křesťanských mystiků jako Hildegardy z Bingenu pak dokládá, že vnímání posvátnosti přírody a její respektování se neváže na specifické vyznání.
Inspirace šamanismem
Výše popsaný historický vývoj též vedl k potlačení etnické přírodní spirituality a léčitelství. Šamanismus se praktikoval téměř ve všech koutech planety po drtivou většinu doby existence lidstva a doposud přežívá u domorodých národů a některých obyvatel třetího světa. Zároveň nabývá na popularitě i mezi příslušníky industriální společnosti, rozčarovaných z vlastní kultury (viz 7.G 5/2008). Metzner se tímto tématem dostává oklikou zpět k úvodnímu psychologickému ladění knihy a s jistotou hry na domácím hřišti pokazuje na nedávno obnovený výzkum psychoterapeutického přínosu zodpovědně užitých psychedelik profesionály, kteří se šamanismem otevřeně inspirují v léčbě disociačních poruch, závislostí a úzkostí. Práce se změněnými stavy vědomí spojuje lékařství (reaguje na psychosomatiké potíže), psychologii (poskytuje vhled a katarzi) a náboženskou spiritualitu (skrze zážitek přesahu mimo běžně prožívané hranice bytí a identity). Šamanismus nám tak nabízí Metznerem postrádané rituály přechodu, formující identitu jak individuální, sociální, tak i environmentální.
Metzner přichází před širší environmentální publikum s myšlenkou, že integrující funkce změněných stavů vědomí v podpůrném prostředí může překonat rozštěp mentálních funkcí na úrovni jednotlivce, posílit sociální vazby a sounáležitost a opět zvědomnit lidskou zakotvenost v přírodním prostředí.
Netradiční americký výzkumník tak nepochybně stojí v kontroverzních vodách hned několika oborů. Ohromná mozaika jím předkládaných argumentů a souvislostí by pro přesvědčivější vyznění potřebovala více než pouhých 264 stran. Ovšem Zelená psychologie jakožto vizionářské dílo nového komplexního oboru láká pozornost čtenářů rozličných profesí a téměř každý v něm nalezne obohacení. Někomu se může zdát výklad postmoderně rozbředlý, většina se ale bude na Metznerově intelektuální pouti bavit jako při čtení napínavého románu. Po knize by měli sáhnout zastánci decentralizace, bioregionalismu, ekofeminismu a každý, koho zajímá další krok ke zformování ekologického paradigmatu.