Achjo, ...Cílku, Cílku, ty to vidíš
tzv. selský rozum, respektivě zdravý rozum, či prostý rozum, se v češtině používá jako ekvivalent latinského výrazu
sensus communis, tj. obecné smýšlení (řecky ϰοινὴ αἴσθησις koiné aísthesis, angl. common sense, fr. bon sens), označující
filosofický princip počítající s rozumem (smýšlením), vycházející z praktických soudů a hodnocení, postavených na empirii (zkušenosti).
Tento soud musí být bez vlivu vědomostí a znalostí získaných studiem či školním vzděláním a který je přirozený všem lidem.
První použití výrazu „sensus communis“ (zdravý rozum) pochází nejpravděpodobněji z Aristotelova (384 př. n. l. – 322 př. n. l.) pojednání O duši (De anima).
Sociologie má ke zdravému rozumu blíže, než (...) sociologie totiž vychází ze zkušenosti obyčejných lidí, kterým zdravý rozum umožňuje ve společnosti přiměřeně reagovat a žít tak lépe.
Hranice mezi sociologickým myšlením a zdravým rozumem však mohou být nejasné. Aby nebylo možné zpochybňovat suverenitu sociologie, je nutné vytyčit jednotlivé rozdíly:[12]
1) „Zodpovědný diskurs“ – Na rozdíl od zdravého rozumu je v sociologii nutné rozlišovat mezi ověřitelnými a neověřitelnými výroky. Sociolog je povinen zdržet se zavádějících výkladů založených na jeho osobních přesvědčení či domněnkách. Zároveň však musí být otevřený kritice a umožnit ostatním posoudit jeho vědecké poznání.[12]
2) „Rozsah pole, ze kterého se čerpá materiál k úsudku“ – Úkolem sociologa je pozvednout se nad individuální rámec a shromáždit poznatky z více tzv. životních okruhů. Vzniká tak složitá síť vzájemných vazeb a závislostí, z níž je možné vyvodit neúplnost individuálních zkušeností. Sociologické poznání tedy nabízí něco navíc, co zdravý rozum nabídnout nedokáže.[13]
3) „Přístup k osmyslnění lidské reality“ (způsob, kterým si odůvodňujeme příčiny) – Zdravý rozum vysvětluje záměry činů ostatních na základě činů vlastních (ze zkušenosti). Na druhou stranu, sociologie vychází z tzv. konfigurací, tedy složitých sítí vztahů a závislostí.[14]
4) „Oddůvěrňování důvěrného“ – Zdravý rozum má tendenci považovat určitou skutečnost za samozřejmou a zcela jasnou, jestliže se s ní již mnohokrát setkal – není zde žádná zvědavost. Sociologové však „oddůvěrňují důvěrné“, zkoumají tyto každodenní problémy, o kterých by obyčejného člověka nikdy nenapadlo přemýšlet. „Sociologie, zůstávajíc v neustálém a úzkém styku se zdravým rozumem, chce překonat jeho omezenost; snaží se otevřít možnosti, které má zdravý rozum přirozenou tendenci uzavírat. Obrací se k našemu společnému poznání, jež jsme získali zdravým rozumem, zpochybňuje a provokuje zavedené jistoty, a tak nás může inspirovat a povzbudit k přehodnocení naší zkušenosti.
PETRUSEK, Miloslav; MAŘÍKOVÁ, Hana; VODÁKOVÁ, Alena (za kolektiv). Velký sociologický slovník. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1996. I. svazků (379 s.) ISBN 80-7184-164-1. S. 150.