Právo 11.12.2010 - Martin Hekrdla - Publicistika - str. 06
Kladivo na čarodějnice
Samotný případ v Londýně zatčeného šéfa WikiLeaks a „sexuálního delikventa“ Juliana Assange je asi nejméně důležitá stránka kauzy. Důležitější je obsah statisíců zveřejněných dokumentů ze zákulisí globální politiky. A vůbec nejdůležitější – budoucnost internetu.
Stalo se tohle: Sarkozyho ministr informatiky Eric Besson napsal dopis agentuře CGIET, která dozírá na internet. Chtěl, aby vykázala WikiLeaks z OVH, hostitelského serveru webových stránek. Důvod? WikiLeaks „narušuje utajené diplomatické relace a vystavuje osoby s diplomatickou imunitou ohrožení“. Což je – nejen podle Bessona – „nepřijatelné“. Společnost OVH – ve své kategorii šestá největší firma v Evropě, která hostí bezpočet webů i v Německu, Itálii, Polsku, Španělsku a ve Velké Británii – se obrátila na soud. A toto pondělí padl – tak se to ujalo říkat – „verdikt proti internetové cenzuře“: hostování WikiLeaks ve Francii je legální.
Mohou „hackeři“ v širším smyslu, tedy značná a povýtce mladá část světové veřejnosti, pro niž je internet synonymem vstupu do přelomové říše svobody, otvírat šampaňské? Ne. A ani to nedělají.
Vypadá pěkně zdůvodnění rozsudku, že ve Francii neexistuje zákon, který by bránil veřejnému šíření amerických diplomatických depeší. To zní jako ta historická anekdota o počátcích novověku v jednom z posledních čarodějnických procesů. Obviněné ženy prý na koštěti kamsi létaly obcovat s ďáblem. Ale ctihodní sudí v tradičních parukách rozhodli: „V Anglii neexistuje zákon, který by zakazoval létat.“
Znalci práva – a nadčasové křehkosti svobody – však upozorňují, že ministr Besson není poražen. Jednoduše může svůj apel přeformulovat tak, že působení WikiLeaks je „narušením veřejného pořádku“. A tímto narušením může být ve Francii – a také v jiných evropských i neevropských zemích – každý čin, jenž je „v rozporu s národními hodnotami“. Ano, i takovéto normy nad námi visí, zatímco se všichni zalykáme svobodou. Přitom stačí přesvědčit soudce, že WikiLeaks veřejný pořádek narušuje. A svoboda bude v trapu. Klepne o stůl soudcovo kladívko a zvolá: „Další případ, prosím!“ Ve Spojených státech je to ještě lehčí: Jakákoli webová stránka může být snadno zrušena samotným hostitelem (s WikiLeaks tak naložil Amazon.com). V amerických „podmínkách užívání“ – které skoro nikdo nečte – je tvůrcům webů v zásadě oznámeno: „Souhlasíte s tím, že Vás kdykoli zrušíme.“ A také to dělají. V jiné sféře společnosti se taková svoboda nazývá „podmíněným trestem odnětí svobody“.
Nejvarovnější je rychlost, s jakou byla WikiLeaks atakována na všech frontách – politické, trestní, finanční, digitální. Až teď jsem si povšiml, jak vlastně laxní je postup státních orgánů proti webovým stránkám s hazardem a dětskou pornografií. Myslím, že četné obavy o konci internetu, jak jsme ho dosud znali, jsou oprávněné. A že brzy snad už ani tam „obcovat s ďáblem“ nebudeme smět.