• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FOSSYMýty, Legendy a Pověsti
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    LENZIE: práce. nařízený přesčas :/
    LENZIE
    LENZIE --- ---
    KID_MCHUTT: Noční směna nebo prostě dlouhá směna? Já bych si tu mohla roztáhnout spacák a být tu 24/7... na druhou stranu "je to jen práce" :)
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    LENZIE: buď ráda, já jsem ještě v práci :(
    LENZIE
    LENZIE --- ---
    Tak knížku jsem doma našla, ale obávám se, že zrovna tahle povídka v ní není... :( Resp. tomu nenapovídá ani jeden z názvů v obsahu....
    LENZIE
    LENZIE --- ---
    KID_MCHUTT: Já vím, že u nás doma kdysi byla a byla plná podobných příběhu :) Zkusím se podívat ;)
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    LENZIE: to nevím, ale doma ji jistě nemám :)
    LENZIE
    LENZIE --- ---
    KID_MCHUTT: Nemůže to být v knížce Příběhy z parní lázně? :)
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    ALDARION: to jsem taky někde četl a jsem si poměrně jistý, že to bylo v papírové knížce. Zkusím se doma mrknout.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    ALDARION: Podíval jsem se a pokusil se dohledat. Ale Kojot a jeho penis jsou hrdiny příliš mnoha různých vyprávění :)))
    Našel jsem jich hodně, ale žádné podle tvých specifikací...

    http://voices.yahoo.com/the-role-native-american-folklore-trickster-stories-1467125.html
    Another example is a story where there is a woman who is undecided on who she should marry, so she has a competition where whoever has the smallest penis is allowed to marry her. The trickster, who in this story is named coyote, trades his penis with mouse's penis. When everyone drops their pants he demolishes the competition and wins the bride. Unfortunately for coyote his new bride sees mouse struggling to walk with such a large coyote penis and she refuses to marry him. This story shows two different types of messages. First, it shows a moral type message deterring people from lying and cheating. This was portrayed when the coyote was not able to marry the woman because he cheated and lied to her. Also, this story contains a very sexual premise when talking about penises and their sizes. This topic, which would usually be fairly awkward to talk about, is discussed freely in the story. This probably helps "break the ice" within the community about this topic allowing them to talk about it more freely. Although it may seem that the trickster stories are told solely for their comedic purposes, it is evident that their underlying messages are just important.

    http://home.online.no/~arnfin/native/lore/leg247.htm
    ALDARION
    ALDARION --- ---
    Mimochodem, když jsme už u těch domorodých američanů, jak se jim teď korektně říká, nevzpomenete si někdo na to, jak Kojot přišel o svůj úd a musel ho něčím nahradit?
    Dokážu dohledat různé varianty o tom, jak Kojot posílá svůj nástroj odděleně od těla, aby se propíďalkoval do týpíčka, kde spí mladé ženy a kam by se celý Kojot přes hlídače nedostal, nebo jak si Kojot svůj nástroj sundá, aby se dokázal proměnit v dívku a dostat na nějakou dívčí slavnost (v jedné verzi mu ho hlídá Zajíc, a má mu ho nějak včas předat, ale vykašle se na něj, sám si ho přičaruje a celou noc si užívá - a jen chválení výkonnosti Kojotova nástroje, tedy hraní na Kojotovu marnivost, ho pak zachrání před pomstou).
    Ale nějak nedokážu najít - a jsem si jistý, že jsem ji kdysi slyšel - verzi, v níž Kojot o svůj orgán definitivně přijde (snad ho chytí stará baba, usuší a roztluče na medicínový prášek nebo co) a pak ho musí nějak nahradit. Snad někomu lstí uzme ten jeho, zajícovi? Praseti?
    Problém s příběhy vyprávěnými u ohně je ten, že se blbě hledají v knihovně neobsahují citace... ;)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    A ještě Indiáni. Lid Seneca si vypráví příběh o tom, kde chipmunkové přišli ke svým pruhům.
    Žily kdysi bába a její vnučka. Měly starou kožešinovou pokrývku, notně už vypelichanou, kterou se v noci zahřívaly. Jednou šly do lesa pro dříví. Několik dní v lese dříví sbíraly a v noci spaly pod starou pokrývkou. Ale najednou, náhle a bez varování, pokrývka ožila. Obě, bába i vnučka,se daly na útěk.
    Utíkaly o život směrem k domovu, kůže za nimi. Brzy to nebyla kůže, ale medvěd, a obě je doháněl. Vystrašená prabába se dala do zpěvu, aby medvěda ukonejšila. Její píseň říkala: Já a má vnučka utíkáme o své životy.
    Ale medvěd, dříve kožešinová pokrývka, se ukonejšit nedal. Brzy bába s vnučkou spatřily svůj domov, ale medvěd už byl těsně za nimi. Obě vyděšeně proběhly dveřmi, ale běsnící medvěd se po nich stačil osápnout drápatou prackou. Obě škrábl po zádech, ale obě mu unikly.
    A protože bába s vnučkou byly chipmunkové, mají od těch dob chipmunkové na zádech pruhy.

    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FJERTIL: No, apousta mýtů a legend asi bývala UL :) Ale už tak dávno, že se z nich staly "seriózní" legendy :)
    Nevím, zalíbilo se mi to :)))
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY: Zní to jako taková staroindiánská UL.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Poslechněte si příběh, který vypráví kmen Abenaki o staré čarodějnici.
    Mezi lidem Abenaki žila jedna stará čarodějnice. Jednoho dne zemřela. Její kmen odnesl tělo do pohřebního háje a uložil do větví vysokého, mohutného stromu, jak bylo jejich zvykem.
    O nějaký čas později přišli v zimě k háji indián a jeho žena. Hledali místo, kde by přenocovali, a háj se jim zdál nejvhodnějším úkrytem. Vstoupili mezi stromy, a brzy již vesele popráskával jejich malý, táborový oheň. Ženě se místo pranic nelíbilo. Smrákalo se a ženu děsily věci mezi větvemi stromů. Ale její muž ji uklidňoval, že jsou to jen dávno mrtví, a že jim nic nehrozí.
    Když se najedli, padla na Indiána únava. Ale jeho žena se stále bála, a přesvědčovala ho, že by měli celou noc bdít, a mít se na pozoru. Indián ji odbyl, že je unavený, a že chce spát. Lehl si na bok a usnul. Žena seděla a vyděšeně hleděla do noci, nechtěla spát.
    Později v noci, když jejich oheň dávno vyhasl a i řežavé uhlíky ztratily rudou záři, uslyšela žena podivný zvuk, jakoby hryzání a žvýkání. Vylekalo ji to, ale zároveň jí to pomohlo neusnout. Později, k ránu, už nemohla vydržet, a chtěla probudit svého muže. Natáhla ruku do tmy a pokusila se Indiána probudit, ale nedařilo se jí to. Zvuky hryzání a žvýkání utichly, a žena si pomyslela, že možná ty zvuky ve spaní vydával její muž, a když jím zatřásla, tak přestal.
    Nadešlo ráno a vyděšená žena zjistila, proč nemohla Indiána probudit.
    Byl mrtev. Celá levá polovina jeho těla byla ožvýkaná a ohryzaná, jeho srdce chybělo úplně.
    Žena se dala v hrůze na útěk. Běžela dlouho, dokud nedorazila do vesnice Abenaki. Tam vyprávěla o svém děsivém zážitku, ale lidé jí nevěřili. Mysleli si, že sama zabila svého muže, a vymyslila si historku o nočním děsu. Ale nakonec se rozhodli přesvědčit na vlastní oči, a ženu doprovodili k pohřebnímu háji. Tam skutečně nalezli mrtvého Indiána, bez srdce a okousaného na kost. I vylezli na pohřební strom, kam uložili starou čarodějnici.
    A ke svému zděšení shledali, že tvář i ústa mrtvé jsou zamazané čerstvou krví, a že její tvář vypadá jako zaživa…
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: Výborně. Aspiruješ na odznáček. :) Vyčerpávající, přesné a pěkné :)

    Jen dodám, že sv. Marta prý Tarasku (počeštěná podoba jména, jelikož obluda byla rodu ženského) nejprve zastavila symbolem kříže, poté sklidnila motlitbou, a nakonec pokropila svěcenou vodou, a tak ji s pomocí Boží změnila v mírného beránka. Ne všechny zdroje zmiňují účast dalších dvou světců, všeobecně se zásluhy připisují právě Martě.
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: OK.. :) Tarascon v Provence-Alpes-Cote d'Azur se rozkládá na levém břehu Rhone, a ve znaku má dva podstatné elementy: Hrad, a šestinohou ještěří potvoru která právě snídá nějakého nešťastníka. Tato obluda odkazuje na proslulou obludu které se říkalo Tarasque, a která podle legendy žila v okolí řeky Rhone, a lovila a požírala neopatrné obyvatele z nedaleké vesničky.

    V jisté chvíli ale legendární příšera narazila na tři ještě legendárnější hrdiny, kterými byli svatá Marta z Betánie, Marie Magdalénská, a Lazar. Tito tři bibličtí hrdinové byli právě na pouti kolem Středozemního moře když došli do Provence a doslechli se jaká zlobluda sužuje nebohé vesničany. Namísto uvědomělého pokárání vesničanů za to že tvrdošíjně setrvávají v nebezpečné oblasti a namísto vyprášení kožichu místnímu panovníkovi který se již několikrát neúspěšně pokusil nebohé zvíře zabít, se rozhodli že demonstrují sílu svého Pána.

    Svatá Marta podle legendy zkrotila strašlivého Tarasqua modlitbou a společně se svými sourozenci (ano, Marta, Lazar, a Marie byli sourozenci) jej přivedla do vesnice ukázat místním.

    Panovník ale nevěřil že síla modlitby dokáže zlou obludu udržet podrobenou, a tak zrádně sebral své věrné a v noci chudáka ochočeného Tarasqua zabili. Když ráno Marta viděla co se stalo, jen její víra zadržela její ruku a namísto toho zpražila vládce i občany ledovým proslovem, který je zanechal v hlubokém smutku. I litovali svých činů a na víru pravou se obrátili. Na památku a vzpomínku na nebohé zvíře pak přejmenovali svou vesnici na Tarascon a podobu Tarasqua si dali do znaku.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: Tak snad alespoň všechno, když už to nejdůležitější, ne?
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: Protože jsem tam byl na dovolené, dobrovolně se nezúčastním.. taraskův hrad si pamatuji velmi dobře. :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Bylo nebylo, kraj Provance sužovala strašlivá bestie. Podle těch, kdo přežili její řádění, měla lví hlavu, šest krátkých nohou, želví krunýř se spoustou ostrých výstupků, hrotů a trnů, a dlouhý hadí ocas. (Zuby jako dýky a drápy jako meče, planoucí oči a neukojitelný hlad snad netřeba ani zmiňovat.) Žrala pocestné, vesničani i jejich dobytek, a nikdy snad neměla dost. Bestie žila v řece, ze které valézala za jídlem, a do které zase mizela. Někteří tvrdili, že je potomkem samotného Leviatana, jiní zase, že Behemota.
    Bestii podle vyprávění neporazil mocný bojovník, ani lstivý švec, ale útlá, spanilá dívenka, která ji laskavým slovem zkrotila a na vlastním opasku dovedla do blízkého města, které se od těch dob jmenuje po bestii, a kde v každoročním průvodu na oslavu této události vodí mladá dívka na stuze figuru bestie.

    Která potvora nadpřirozená ze které řeky lezla, a které sličné dívence podlehla?
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tentokráte drobátko s básnickou licencí a odlehčenou nadsázkou, v čase vánočním taková „česká klasika“.

    Čertův sloup:

    Bylo nebylo, kanovník vyšehradský se jednoho dne vracel smutně domu. Proč smutně? Inu, to je jednoduché. Ač muži jeho postavení něco takového rozhodně nepříslušelo, kanovník si tuze rád zahrál karty. A možná proto, že to rozhodně nebyla bohulibá činnost, možná proto, že se čertovo vobrázky kanovníka bály, list mu prostě ne a ne jít. A tak kanovník brzo dlužil svým kumpánům z karbanu, kam se jen podíval, a mnohem víc, než mohlo z kasičky na milodary při mších mizet.
    Jenže přes svoje neřesti nebyl kanovník hloupý ani bojácný. A tak si řekl: Když mě ten nahoře nechá trápit v dluzích, co zkusit toho dole? A řádně mešním vínem posíliv svojí kuráž, vyšel kanovník do noci, když všichni počestní křesťané už spali, a začal z plných plic rohatého volat: „Čerte! Čertééé!“
    Prásk! Kde se vzal, tu se vzal, objevil se před kanovníkem chlapík rohatý chlupatý a sírou čpící.
    „A hleďme! Flanďák!“ zamumlalo si čertisko a zamnulo si ruce.
    S kanovníkem to v tu chvíli, to dá rozum, málem rovnou břinklo o zem. Ale víno není voda, takže se vzmužil.
    „No co? Ukousla ti kočka jazyk? Proč voláš čerta, človíčku?“ dožadoval se pekelník, toho jména Zardan, kloudného slova.
    Konečně se kanovník sebral dost na to, aby mohl řádně mluvit. Čertisko na něj valilo oči a blemcalo dlouhatánským jazykem, ale stejně si kanovník rozpomněl, co vlastně chtěl, a skočil do toho rovnýma nohama. „To máš tak. Peníze by se mi hodily. Na dluhy.“
    „Z karbanu, co?“ poškleboval se Zardan. „A co mě za ně nabídneš?“
    Kanovník rázem zpozorněl. Věděl až moc dobře, čím se pekelníkům za jejich služby platí, a takový obchod ho ani dost málo nelákal. Místo toho chtěl zkusit plán, který se zrodil v jeho hlavě ze zoufalství.
    „Nu, co kdybychom se vsadili?“
    Zardan se rozchechtal, a byl to zvuk veskrze nepříjemný a podlý. „Nestačí ti, co už jsi prosázel? Teď chceš hrát o duši?“
    Kanovník hlasitě polkl, ale couvnout už přeci nemohl. V ústech měl najednou tak sucho, že jen přikývl.
    „Dobrá!“ zaradovalo se čertisko. „Peníze proti duši, o to budeme hrát! Ale v čem se vsadíme? Chceš snad hrát karty?“ a Zardan pohotově vykouzlil z kapsy balíček pěkných, nových karet.
    Kanovník ale zavrtěl hlavou. V tomhle měl jasno. Karban ho dovedl do potíží, karban ho z nich dozajista nevyvede. „Co jinou sázku.“ Navrhl nejistým hlasem. „Vsaďme se, že odsloužím mši dříve, než se vrátíš na Vyšehrad se sloupem od Petra a Pavla v Římě.“
    Zardan se maličko zarazil. Nechtělo se mu do takové fušky. Kvůli jedné duši, na kterou si nejspíš stejně stačilo počkat pár let, se tahat s chrámovými sloupy až odněkud z tramtárie? Nerozhodně pomrskával oháňkou a drbal si rohy. Kanovník si jeho váhání vysvětlil špatně a ozval se falešně laskavým hláskem: „Copak? Nechce se ti do zbožného Říma? Máš strach ze svatokrádeže? Netroufáš si na chrám Petra a Pavla?“
    Do Zardana jako kdyby píchl špendlíkem. Poskočil, odplivl si, až na chvilku plamínky v trávě tancovaly, a napřáhl drápatou pracku. „Dobře! Jak začneš se mší, vyrazím do Říma. A než skončíš, budu zpátky i se sloupem od Petra a Pavla!“
    Kanovník se sice ještě naposledy zalekl, do čeho že se to pouští, ale pak se zatvrdil a čertem rohatým si plácl. „Dobrá!“
    Když začal v neděli kanovník sloužit mši, všichni vyšehradští se divili, jak chvátá. Drmolil slova, že mu stěží bylo rozumět, a když mával rukama, málem že všechny svíčky zhasil. A mezitím se čert Zardan hnal ozlomkrk k Římu. A co by to bylo za čerta, kdy nechtěl v sázce trochu fixlovat! Než aby letěl až k chrámu Petra a Pavla, namířil si to k Santa Maria in Trastevere, a popadl jeden sloup ze sloupořadí přímo tam. Kdo to pozná? Zadlužený kanovník sotva! A s těžkým nákladem vyrazil Zardan zpátky na Vyšehrad.
    Jenže když letěl čert nad mořem, najednou BŘINK! rána a Zardan sletěl po hlavě do moře. Celý rozmrzelý prskal slanou vodu a jako pes se oklepával, aby jí dostal z kožicha, ale vztekat se valně nemohl. To svatý Petr ho srazil do moře, protože ve hře o duši švindloval. Znovu si nadhodil Zardan sloup na záda a znovu vyrazil spěšně na Vyšehrad. A znovu ŘACH! A znovu po hlavě zahučel do vody. Tentokrát čert vodu už jen vyplivl a z uší vyklepl, a hned se rozletěl dál. A do třetice PRÁSK! a to už se i čertovi, přiutopenému ve slané vodě, hlava tak motala, že se sotva vlekl.
    A když pak promáčený, s bolavou hlavou a zády, a utahaný z nesení těžkého břemene dorazil Zardan konečně na Vyšehrad, seznal, že kanovník právě mši zakončil a lid už se po svém rozchází. Vzkypěla čertisku žluč, vždyť kvůli všetečnému Petrovi sázku prohrál, peníze musí vyplatit, o duši přišel, a ten balvan sem vlekl až z Itálie zbytečně! A rozzuřený čert mrskl sloupem přímo na střechu kostela svatých Pavla a Petra na Vyšehradě. Střecha, to se ví, vzala za své, a sloup se propadl do chrámové lodi. A tam zůstal dodnes.
    Kanovník zaplatil svoje dluhy, a prý se karbanu až do nejdelší smrti nedotkl.

    Dlouhá léta byla hájena pravdivost této pověsti. U Santa Maria in Trastevere opravdu chybí jeden sloup, a tři úlomky kamenného sloupu, zvaného Čertův, jsou na Vyšehradě dodnes. A z roku 1861 pocházejí slova převora vyšehradského: „Čert přinesl ten sloup z Říma a jinak se nedá mluviti ani věřiti. Zardan, jenž ho nesl, to musil nejlépe věděti.”
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam