Nevím jaké jsou teorie, ani verze legendy o kopí osudu.
Z obrazů, co jsem kdy viděl, jsem nabyl dojmu, že byl Ježíš bodnut kopím opěšalým vojákem. A Ten bodal dost vysoko. Takže kdyby ho bodnul na plnou délku čepele do pravého boku, spíš trefí bradu, než srdce.
Ale o to nejde, jestli měl Ježíš chodidla nad zemí tři metry, nebo tři centimetry se nikdy nedozvíme.
Já jsme jen chtěl přidat, že podle jedné teorie, Pilát ukul podraz na židy a Longin na jeho rozkaz Ježíše jen lehce poranil, jako vážné zranění to mělo jen vypadat, aby mohli Ježíše brzy sundat a zachránit mu tak život.

Ke zbraním velkých a slavných jmen, jako Gněv, Excalibur, Nu boko, Labrys, Grungnir a Kusanagi No Tsurugi se řadí i Longinovo kopí, známější možná jako Kopí Osudu.
Povězme si ve zkratce příběh tohoto Kopí.
Jistý centurion Gaius Cassius Longin byl zástupcem Piláta Ponského na Golgotě, kde byl ukřižován Ježíš Kristus. Ježíše čekala stejně krutá poprava, jako zločince ukřižované po obou jeho bocích. Ale Longin, vida, že Kristus nese trest s pokorou a klidem, nepřál mu drcení končetin zakončené rozbitím lebky. Namísto toho se chopil kopí a dopřál Kristovi milosrdně rychlou smrt ranou přímo do srdce. Ranou, kterou se legionáři obvykle přesvědčovali, že mrtvý nepřítel je skutečně mrtvý, a dobíjeli raněné.
Longin sám se stal velmi zbožným a dotáhl to dokonce na svatého.
A Kopí Osudu?
Longinovo kopí se stalo jednou z nejmocnějších náboženských relikvií křesťanského světa. Je mu přisuzována velká moc nad osudy celých národů. Hovoří se o tom, že od Longina až k poslednímu majiteli, Adolfu Hitlerovi, prošlo Kopí rukama 45 vlastníků.
Prvním majitel byl (prý) císař Konstantin I. Veliký. Legalizoval křesťanství a ukončil pronásledování a útlak křesťanů. Dalším byl Attila Hun, a o jeho moci a síle snad není potřeba se moc rozepisovat. Za zmínku také stojí Karel I. Veliký, který nechal Kopí opravit a zpevnit hřebem vloženým do čepele. Samozřejmě se jednalo o jeden z hřebů, které byly použity k ukřižování Krista. A ani Karel si s Kopím nevedl právě špatně.
Nakonec se kopí ztratilo, nebo snad spíše bylo ukryto, a znovu se vynořilo během první křížové výpravy, kdy jej, vedeni vizemi mnicha Petra Bartoloměje našli křižáci pod oltářem chrámu svatého Petra v Antiochu. Následně, s Kopím v opatrovnictví Raimonda z Toulouse, podnikli křižáci pěší útok na mnohem početnější musulmanskou armádu. A zvítězili. I přesto vznikly pochyby o pravosti Kopí. Petr Bartoloměj podstoupil zkoušku ohněm, aby dokázal, že se skutečně jedná o Longinovo Kopí. Ohněm skutečně prošel, chráněn vírou a silou Kopí, ale nedlouho poté zemřel na následky popálenin.
Křižáci, ačkoliv snad právě díky Kopí získali mnohá vítězství, slávu i majetek, usoudili, že se nejdená o pravé Kopí Osudu, a prodali jej. Asi není nutné zmiňovat, že od té chvíle se jim výrazně přestalo dařit a nakonec byli ze Svaté Země vyhnáni docela.
Jeruzalémský král mnohem později prodal Kopí Benátkám, aby se dostal z finančních problémů. A co na to Benátky? Takřka přes noc se z bezvýznamného městského státečku stala velmoc, Nejjasnější Benátky ovládající dobře polovinu Středozemního moře. Obchodní centrum, kulturní centrum, město výstavní a bohaté. Později získal Kopí francouzský král Ludvík IX. A byl svatořečen. Podle pověstí bylo Kopí po dobu třiceti let uloženo v Čechách na hradě Karlštejně. A bylo to jediných třicet let středověku, kdy Čechy nebyly ve válce a s nikým nebojovaly. Karel IV., nositel Kopí Osudu, se stal nejznámějším Čechem (i když ani nebyl Čech) a o jeho velikosti asi není potřeba nikoho z Čechů přesvědčovat. Ale zpět ke Francii, které se s Kopím výtečně dařilo. Nakonec ale francouzská monarchie o Kopí přišla, a dočkala se Velké Francouzské Revoluce.
Posledním známým vlastníkem Kopí Osudu byl Adolf Hitler. Ten měl prý vůbec slabost pro mystické a okultní záležitosti. Kopí dlelo v pohodlí sbírky pokladů ve víděňském Hofburgu, kde jej obdivoval i mladý Adolf jako dítě. Po připojení Rakouska k Německu nechal převést poklad do Německa a vystavit v kostele sv. Kateřiny. Ale když britské pumy poškodily kostel, poklady se přestěhovaly do podzemních bunkrů.
A ano, i Hitlerovi se dařilo ve válce mnohem lépe, než kdo čekal. Až do chvíle, kdy spojenci našli a vyrabovali jeden z podzemních úkrytů. Sám generál Patton, milovník a znalec historie, identifikoval Kopí Osudu. Jistě by ho potěšilo, kdyby síla Kopí podpořila Spojené Státy, ale jiný generál, tentokrát Eisenhower, mu prý zabránil Kopí odvézt a nařídil jeho navrácení do Vídně.
A tam je také Kopí dosud.
I když někteří milovníci konspiračních teorií tvrdí, že ve Vídni je k vidění jen replika, zatímco originál je v tajných prostorách Pentagonu...

Nějakou chvíli jsem na mýty a legendy neměl moc čas, a když jsem si ho našel, najednou jsem nevěděl, co bych mohl dát k lepšímu. Pak mě napadlo, že existje celá řada legend, spjatých s nejrůznějšími předměty. A přiznám se, že se mi vždycky líbily příběhy prokletých pokladů.
Takže mi dovolte krátce povyprávět o jednom z nejslavnějších a nejkrásnějších diamantů, o "Naději". V rychlosti si řekněme, že diamanty byly, jsou a budou vysoce ceněny, a ty nejznámější mají hodnotu vskutku nevyčíslitelnou. Patří mezi ně kameny jako legendami přímo opředený Koh-I-Noor (Hora Světla), obrovský Cullinan rozdělený na dva, Centenary a třeba Millenium Star.
Proč vyprávím zrovna o kameni "Hope"? Protože se mi líbí kletby na pokladech :)
Kámen byl nalezen v polovině sedmnáctého století v Indii. Našel, koupil, nebo jinak ho získal Francouz Tavernier. Spolu s několika dalšími kameny ho přivezl do Paříže (říkal mu "Tavernier Blue" podle syté modré barvy) a spokojeně ho prodal králi Ludvíku XIV za velmi dobrou cenu mezi královské klenoty. Kámen byl přebroušen a zasazen do královské koruny. Vypráví se, že "Francouzský/Královský Modrý", nebo také "Modrý Diamant z Královské Koruny", jak mu říkali, o velikosti holubího vejce doslova bral dech svou nádherou. Tavernier se ale z nabytého bohatství moc neradoval - stačilo jen na to, aby zaplatil rodinné dluhy. A tak se znovu vydal do Indie zkusit štěstí. Tentokrát mu nepřálo. Roztrhala ho smečka divokých psů.
"Hope" zůstal mezi klenoty francouzských králů přes sto let. Když Ludvík XIV umřel na gangrénu, přesunul se na rozkaz krále Ludvíka XV z koruny na náhrdelník. Za další ze zkásonosných zásahů kletby diamantu se považuje smrt Ludvíka XVI a jeho manželky Marie Antoinette během revoluce. Kámen byl ukraden a dlouho o něm nikdo neslyšel.
Po letech se "French Blue" objevil v Amsterodamu u klenotníka False, který jej měl přebrousit. Ale jeho syn s vidinou rychlého zisku kámen ukradl. Klenotník krátce na to zemřel, zlomen naléháním věřitelů, zdiskreditováním jména firmy a zradou syna. A když se provinilý zloděj dozvěděl, co způsobil, vzal si život.
Kámen se potom objevil v Británii. Zakoupil jej bohatý bankéř Thomas Hope, a od něj má kámen své dnešní jméno. Krátce na to, což asi nikoho nepřekvapí, Hope zemřel. Jeho synovci a neteř se deset dlouhých let soudili o dědictví, než "Hope" připadl nejstaršímu ze synovců. Francis Hope se smál údajné kletbě kamene. Během několika let ho opustila manželka a zbankrotoval.
Říká se, že další majitel diamantu ztratil rozum, zešílel, a krátký zbytek života strávil v ústavu pro choromyslné. Dva nísledující majitelé byli zavražděny, a potom "Hope" koupil turecký sultán. Ten však krátce po koupi probodl svou manželku a byl svržen.
Na počátku dvacátého století kámen zakoupila dedička velkých těžařských závodů, americká celebrita Evelyn Walsh McLeanová. A i její rodinu následně začal pronásledovat nezdar a ztráty. Proto souhlasila a prodala kámen klenotníkovi Henry Winstonovi. Klenotník si ovšem "Hope" nenechal. Daroval jej Smithstonian Institutu ve Washingtonu a tak prý (snad?) zlomil kletbu kamene.
Protože legenda o kletbě se s "Hope" táhla prý už od prvopočátku, možná o ní nevěděl jen Tavernier coby první majitel. Podle této legendy prý kletba postihne každého majitele kamene i jeho rodinu. Neštěstí a pohromy budou provázet majitele životem, dokud ho úplně nezničí. Jedinou cestou, jak se tomu vyhnout a kletbu zlomit, je kámen darovat. Jenže když někdo pořídí takový klenot navzdory kletbě, chce ho jen a jen pro sebe. Natož ho jen tak darovat.

Pro mě je zajímavé, jak lidé odmítají věřit kletbám, když chtějí zbohatnout (nebo vlastnit něco, co jiní nemají). Nebo možná "Hope" provázela jen shoda okolností...?

GORGLIN: Původní Kyklopové (první zmiňovaní) byli tři: Brontés, Steropés a Argés, synové Úrana (Nebes) a Gaii (Země), bratři Titánů (Krona a spol.) a Hekateironů (nikdy nevím, jestli to píšu správně) uvěznění v Tartaru. Nicméně při své vzpouře proti otci je Krónos nechal tam, kde byli, a osvobodil je až "synovec" Zeus. Za to od těchto skvělých řemeslníků získal zmiňované zbraně nejvyšší trojice řeckého pantheonu - blesk, trojzubec a helmu. A stáli při Diovi i při pokusu některých Titánů svrhnout Olymp.
Podle některých zdrojů ovšem byli Kyklópové až druhou generací, nikoliv první, což by z nich dělalo syny Króna a Rhey a sourozence Dia.
Buď jak buď, svobodu získali až po Diově povstání proti otci a smrti Krona. Podle všeho se potom někde v ústraní věnovali po boku Héfaista svému řemeslnému umění.
Druhý typ Kyklópů, smrtelní pastýři ovcí se sklonem k lidožravosti, pochází od Homéra, stejně jako Polyfémes, syn Poseidónův, proslavený Odysseou. (Nevím, že by ho zabil jeho "bratr" Théseus?) A co se týče jejich původu - nevím, že by byl nějak specifikován, a nabízí se tak mnoho vysvětlení, kde k nim Homér přišel.
Jinak s Kyklópy zacházeli autoři dost svévolně. Za vraždu Asklépia je měl pobít Apollón, který si tak vysloužil trest roční služby. Zeus je pak vrátil z Hádu i s Asklépiem. Nebo nevrátil a jejich duchové jsou uzavřeni v Etně.
Nebo vlastně nikdy nepomáhali Diovi, ale spolu s obry táhli proti Olympu a skončili (zase) v Tartaru.

Obecně tedy takhle. Mám přestat štrachat v paměti a začít dohledávat něco dalšího?

Kdysi dávno, jak každý samozřejmě ví, přišli skřítkové a lidé na ostrov, jenž se stal zemí Erin. A zůstali tam dodnes.
Ale jak přišli, proč, a kdo byli?
Byl to lid Tuatha De Dannan, lid bohyně Dany. Kdysi žili spokojeně na svém ostrově čtyř měst, vysocí, krásní a hrdí, s bledou kůží a rudými vlasy. Starali se o ně jejich služebníci, národ skřítků, pod vedením prastarého Nialla, krále skřítků, který pamatoval časy a věky předcházející lidem a patřící drakům.
Skřítkové si také všimli znamení, že země Dannan je ohrožena. Ptáci opouštěli hnízda, dlouho spící sopky se probouzely k životu, a rybáři se vraceli se stále se tenčícími úlovky.
Lid De Dannan se obrátil ke své bohyni. Praktičtější skřítkové začali balit a chystat k vyplutí velké železné lodě svých pánů.
Pak přišla katastrofa, která málem ukončila existenci Tuatha De Dannan i skřítků. Tvrdohlaví lidé nechtěli poslechnout své služebníky a opustit svou zemi. Věřili ochraně Dany. Jen málo z nich opustilo její chrámy a nastoupilo do čtyř velkých lodí, než se země otřásla a vulkány začaly chrlit oheň a dým. Nebe zčernalo a pršel horký popel. Na blédé kůži lidí naskákaly skrny po spáleninách a oni se běželi ukrýt do podpalubí svých lodí, řízení přenechali skřítkům. Od těch dob je bledá kůže lidu Dannan poseta skvrnkami, které připomínají spáleniny.
Skřítkové vedli lodě od ostrova Dannan, který se pod náporem zuřících sopek rozlomil na několik částí a ponořil do vln moře. Jenže mapy, které s sebou vezli, byly nepřesné, a podle nich jediná zem v dosahu ležela na jihozápadě. Vítr ovšem hnal lodě pod oblaky dýmu a popela přesně opačným směrem, na severovýchod. A tak byla na mapách jen bílá místa, dokonce ani nejzkušenější námořnici nevěřili, že tím směrem leží země.
Starý král skřítků k sobě pátého dne povolal své dva syny, nevlastní bratry, Gilla a Seamuse Bana. Pravil jim, že se cítí starý, a že jeho konec se kvapem blíží, ale že ani jeden z jeho synů nemá nezpochybnitelné právo stát se jeho následníkem. Prvorozený Gilla byl jen poloviční skřítek, a čistokrevný Seamus byl zase mladší. Proto jim dal za úkol najít pro lid Dannan a skřítky novou zemi, zemi se zelenou travou, kde budou šťastně žít.
Oba Niallovi synové se pustili do studia starých knih a map, do rozhovorů se starými a zkušenými námořníky. Ale neměli štěstí. Až Seamus, který už nevěděl, jak dál, zahlédl, když přemýšlel na přídi vedoucí lodi, mořského ptáka. A ačkoliv nikdo jiný racka v mlze a temnotě nezahlédl, nakázal král skřítků udržovat kurz i přes obavy těch, kdo o Seamusovi pochybovali, a tvrdili, žo lodě poplují v kruzích.
Po sedmi dnech a sedmi nocích plavby pod oblohou zakrytou dýmem a popelem, přistáli Tuatha De Dannan a skřítkové na malém ostrově, a nazvali ho Erin.

Něco málo od Aztéků:

Na počátku všeho byla temnota. Potom se bohové shromáždili na posvátném místě a stvořili oheň.
Jeden z bohů, Nanathuazin, se vrhl do ohně, a vyšel z něj jako slunce. Než se ale mohl vydat na nekončí pouť oblohou, museli mu bohové dát svou krev. A tak se bohové obětovali, aby uvedli svět do pohybu.
Aztékové svými krvavými rituály, které jim získali nechvalnou proslulost, napodobovali činy bohů. A udržovali Slunce naživu tím, že jej krmili krví. Protože se báli, že se naplní proroctví o Pátém Slunci (Aztékové byli velmi pokročilí astronomové, Páté slunce podle nich bylo naše slunce). Podle proroctví slunce pohasne a Aztékové zaniknou.
Aztékové přišli do Mexika podle legend ze severu. Někdy se mluvilo o imaginárním domovu Aztéků, o „Místě sedmi jeskyň“, Chicomotzóc. Jindy o „Zemi bílých volavek“, Aztlán. Aztékům bylo prorokováno, že budou putovat, dokud nenajdou orla, sedícího na kaktusu. Orel jim pak ukáže zemi, kde se mají usadit, a kde budou s požehnáním svých bohů vládnout. Orel dovedl Aztéky k jezeru Texcoco na náhorní plošině pod vrcholy Popocatepetlu a Iztaccihuatlu.
Protože tato země již byla osídlena, na Aztéky zbyl jen ostrov na jezeře, plný hadů. Ale orel je dovedl na toto místo a Aztékové se zde usadili, vyhubili hady a začali budovat svou civilizaci. Toto je legenda odkazující na státní symbol Spojených států Mexických – orel, který sedí na opuncii a požírá hada.
Během relativně krátké doby Aztékové vybudovali mocnou říši, sahající od oceánu k oceánu. Bohové žehnali jejich činům. Postupným vysoušením jezera získali Aztékové další místo pro své město. Výtečnou diplomacií, obratným obchodováním a zejména nezdolným válečným duchem si podrobili všechny své sousedy a připojili je ke své říši. Aztékové měli povinnou vojenskou službu a téměř neustále vedly výbojné války, takzvané květinové války, jejichž možná hlavním cílem bylo získávání zajatců pro oběti slunci. Vypráví se, že při dokončení velkého chrámu Templo Mayor za vlády Montezumy II. bylo obětováno dvacet tisíc zajatců v pouhých čtyřech krvavých dnech. Krev byla největším darem, jaký Aztékové znali, symbolem samotného života. Obětiny prováděli ti nejvýše postavení kněží, kteří obsidiánovou dýkou vyřízli srdce oběti a mrtvé tělo shodili z pyramidy tak, aby krev zbrotila její stěny.
Ale Aztékové také měli proroctví o návratu Quetzalcoatla, Opeřeného hada, který převezme vládu nad říší Aztéků. Toto proroctví přišlo velmi vhod Hernandu Cortézovi. Nijak se nebránil zaujmout roli Opeřeného hada. Navíc Montezumovy II. bylo předpovězeno, že zemře, a spolu s ním že zanikne i jeho lid. Příchod Cortéze coby Quetzalcoatla a nový způsob vedení války – španělé byli dobyvatelé, zabíjeli a rabovali, nesnažili se získat zajatce – znamenaly pád mocné a vyspělé říše Aztéků. Vše pohanské muselo padnout před dobyvateli z civilizované Evropy.
Během relativně krátké doby se všechny předzvěsti naplnili. Montezuma II. zemřel, s ním začal umírat i jeho lid a během relativně krátké doby zůstal z mnohamilionového národa pouhý zlomek. Cortéz si podmanil říši, která zahrnovala dnešní Mexico, Guatemalu a Belize, a udělal z ní kolonii Španělska. Aztécké stavby byly zničeny, a ty, které byly příliš velké, byly zasypány, a na jejich „hrobech“ vyrostli křesťanské chrámy. A Španělsko si podrželo nové kolonie dalších 300 let, přičemž původní obyvatelstvo bylo zdecimováno tím nejhorším, co dobyvatelé přivezli. Neštovicemi.
Dnes jsou zpochybňovány krvavé rituály Aztéků. Jedno z možných vysvětlení mluví o tom, že obětováni byli jen odsouzení zločinci, ale conquistadoři, neznalí aztécké kultury, si vše vyložili jinak. A nebo, protože svědectví o lidských obětech a o jejich počtu, pochází od Cortéze a jeho historika, se jednalo o účelové tvrzení, které ospravedlnilo válku proti předkolumbovským kulturám a krutost, s níž byla vedena.

Coatlicue, Toci, Teteo Innan, Cihuacoti. Podle všeho různá označení jediné bohyně. Zobrazována byla se dvěma dračími hlavami, prsy ochablými kojením, se spáry na rukou i nohou, a v suknici s chřestýšů. Pramáti, Matka bohů, Matka Země. Bohyně úrody, ohně, smrti, života, znovuzrození, země a žen, které zemřely během porodu. Je ústřední ženskou bohyní, symbolizuje dualitu země (zrod i smrt). Je matkou (krom dalších) Huitzilopochtli, Coyolxauhqui, Quetzlcoatla a Xolotla.

Huitzilopochtli je bohem slunce a války, nahradil svou matku coby nejvýznamnější deitu Aztéků. On byl tím, kdo vyzval Aztéky k putování a k založení města Tenochtitlanu. Legenda vypráví, že když se narodila Coyolxauhqui, spojila se dalšími čtyřmi stovkami dětí své matky, s bohy hvězd na obloze, a na matku zaútočila. V okamžiku smrti Coatlicue se z jejího lůna vynořil Huitzilopochtli, dospělí a plně vyzbrojený, a pustil se do boje se svými sourozenci. Mnoho jich zabil, včetně Coyolxauhqui, kterou potom hodil na oblohu, kde se stala měsícem. Jiné legendy vypráví, že se objevil právě včas, aby zachránil svou matku před smrtí, a že jeho boj proti sourozencům byl zkouškou síly – pokud by Coatlicue padla, byl by zničen samotný svět.

Tezcatlipoca patřil k centrálním bohům Aztéků. Byl spojován s noční oblohou, kouzly, válkou, snahou, nočním větrem, s hurikány, se severem, se zemí, s nedouladem a nepřátelstvím, s obsidiánem, s vládou, s pokušením, s krásou, a dalšími. Jeho jméno znamenalo „Kouřové Zrcadlo“ podle obsidiánu. Legenda Pěti Sluncí vypráví o tom, že první stvořené, Slunce Země, kterému vládl, bylo zničeno Quetzalcoatlem, který udeřil Tezcatlipoca. Tezcatlipoca se poté změnil v jaguára a když Quetzalcoatlovi oplatil jeho útok a srazil jej, zničil třetí stvořené, Slunce Větru.
Jiné mýty hovoří o tom, že svět byl stvořen čtyřmi bohy. Tetzatlipoca, Quetzalcoatl, Huitzilpochtli a Xipe Totec jsou všem někdy zmiňováni jako (popořadě) Černý, Bílý, Modrý a Rudý Tezcatlipoca. Tito čtyři Tezcatlipocové byli syny Ometecuthli a Omecihuatl, vládce a vládkyme, a stvořiteli všech ostatních bohů, světa a lidí.

Chalchiuhtlicue byla manželkou boha Tlaloca. Byly jí obětovány malachitové a nefritové šperky, někdy i ženy a děti. Byla bohyní řek, jezer i moří. Měla nefritovou suknici a patřila k nejkrásnějším bohyním.

Tlaloc byl bohem padající vody. Bůh deště patřil k nejdůležitějším v pantheonu Aztéků a jeho svatyně byla na vrcholu pyramidy Temple Mayor v Tenochtitlánu hned vedle svatyně Huitzilopochtliho. Zobrazován byl se tesáky, pokřivenou holí v ruce a s čelenkou z volavčího peří. Jeho poslem byla ropucha, patřili mu utonulí a ti, kdo zemřeli na dnu, vodnatost nebo ti, kdo trpěli kožními chorobami, a proto je po smrti nepálili, ale rovnou pohřbívali. Slzy dětí měly přivolávat déšť, a tak byly děti pro Tlaloca někdy schválně týrány.

Mayahuel byla bohyní spojovanou s plodností a s jídlem, zosobňovala alkoholický nápoj pulque.

Mictlantecuhtli a Mictecacihuatl byli králem a královnou Mictlanu, nejnižší úrovní podsvětí. Zde končili ti, kdo nezemřeli hrdinskou či čestnou smrtí. Během čtyřletého putování plného strádání byla duše očištěna od všeho pozemského. Mictlan nebyl příjemným místem, byl nehostinný a pustý, ale utrpení čekalo duše jen po cestě. Severní vítr přinášel Aztékům z Mitctlanu nářek mrtvých a také různé choroby.

Nanahuatzin a Tecciztécatl jsou bohové, kteří se na počátku časů po poradě bohů obětovali, a po mnoha očistných utrpeních se vrhli do ohně, aby dali vzniknout slunci a měsíci.

Quetzalcoatl, Opeřený had, byl jedním z mála aztéckcýh bohů, kterého považaovali za dobrotivého. Dal lidem kakaové boby a čokoládu. A jelikož byl zobrazován bílý a s vousy, Montezuma II. snadno uvěřil, že Hernando Cortéz, bílý a vousatý, je vracející se Opeřený had. Conquistador toto proroctví využil ve svůj prospěch.

Jako jaguár ve skoku je zobrazován Tepeyollotl, bůh tmy, jeskyní a země, jehož vyvoleným zvířetem byl právě jaguár. Tepeyollotl je původcem zemetřesení a sesuvů, ale také je v každé ozvěně.

Xipe Totec byl bohem staženým z kůže. Jeho obětiny kněží stahovali také, a do kůže obětí se oblékali. Xipe Totec byl bohem jara a obnovy, nového života. Žlutá barva byla jeho a i jeho obětiny bylo malovány na žluto, než byly staženy z kůže.

Xochipilli, květinový princ, je bohem lásky, her, květin a kukuřice. Byl bratrem Xochiquetzal, bohyně lásky, rozkoše, milenců i prostitutek, a podle některých legend i stvořitelky lidstva, a manželem Mayahuel. Xochiquetzal byla první manželkou Tlaloca, ale unesl ji Tezcatlipoca, nejspíše nejmocnější univerzální moc mezi bohy Aztéků, a vzal si ji za ženu. Pro ni byly obětovány mladé ženy a krásné dívky. Svedla i boha Yappana, který byl symbolem asketického života v sebeodříkání a celibátu. Když ho svedla, usekla mu hlavu, a proměnila ho v souhvězdí štíra na obloze.


Omlouvám se za delší prodlevu, času se nedostává... K Aztékům bych se asi ještě časem vrátil, je tu toho hodně, co ještě nebylo řečeno.

Jedna indiánská :) Po moderním Titanicu zase něco, kde jsou duchové a kouzla a vůbec :)

Bylo nebylo, ve vesnici jménem Guagwa, nedaleko velkých niagárských vodopádů vodopádů, žila u své tety mladá dívka. Ahweyoh, Vodní Lilile, byla nesmírně krásná, a u své tety bydlila proto, že všechny její ostatní příbuzné zahubila nemoc, která ve vesnici vždy jednou za čas propukla. Teta dívky byla zlá a závistivá žena, a i když Ahweyoh byla mladá, krásná, šikovná, pilná a hodná, chodila v rozedraných šatech a pracovala do úmoru, zatímco její teta jen celé dny líně lelkovala a tyla z její práce.
Teta nechtěla dívku provdat. Přišla by o šikovnou pracovní sílu. A také jí záviděla mládí i krásu, a tak se k ní krutě chovala. Nakonec ale přeci jen přišel den, kdy si jeden muž ve vesnici mnoha dárky a pochlebováním tetu naklonil na svou stranu.
Ahweyoh měla nejprve radost, když se doslechla, že teta ji chce provdat. Ale radost se rychle změnila v děs, jakmile se dozvěděla, kdo se má stát jejím mužem. Nebylo ve vesnici ošklivějšího muže, byl mylý a tlustý, navíc týral svou první ženu tak, že kolikrát nemohla ani chodit, a k tomu všemu měl pověst zbabělce.
Zoufalá Ahweyoh nečekala na druhý den, kdy měla odnést svatební bochánek neblahému nápadníkovi. V noci vsedla do malé kanoe, a poručiv svou duši mocnému Ha-ne, Hromovládci, pustila se po proudu k vodopádům. Doufala, že se tak brzy setká s rodinou, a že se vyhne osudu, který považovala za horší smrti. Kanoe rychle uháněla po proudu smerem k vodopádu po temné hladině, a dívka již slyšela hučení padajících vod.
A pak kanoe přejela přes okraj vodopádu a Ahweyoh zavřela oči, aby neviděla blížící se kameny dole.
Jenže namísto, aby se zřítila do studené a tvrdé náruče smrti, dopadla měkce jako do mechu, a vůbec nic se jí nestalo. Když překvapeně otevřela oči, spatřila nad sebou tři bojovníky, kteří ji zachytily do natažené pokrývky. A jací to byli bojovníci! Muži krásnější, silnější a urostlejší, než kterýkoliv muž z vesnice! V posvátné úctě Ahweyoh poznala, že je to Ha-ne, sám Hromovládce se svými dvěma pomocníky!
Vlídně uvítal Hromovládce dívku ve svém příbytku za oponou padajících vod, kde s láskou naslouchal dunení velkého vodopádu. Ha-ne a jeho pomocníci dobře věděli, že Ahweyoh je dívka pokorná a uctivá, která děkuji zemi za její dary a važí si deště i bouře. Hromovládce a jeho pomocníci byli dobří duchové. Deštěm svlažovali zemi a dávali rostlinám růst, blesky zaháněli a hubili bytosti zla. Dovolili tedy dívce, aby zůstala u nich, dokud si to bude přát.
Netrvalo dlouho a mezi Ahweyoh a Ha-ne vzklíčila láska. V patřičné době se jim pak narodil syn, krásné a zdravé dítě. Tehdy Ha-ne dívku poprosil, aby se i s dítětem vrátila do vesnice, aby chlapec poznal, jaké je být člověkem. Určil si dvě podmínky, že nikdo z lidí nesmí spatřit chlapcovu tvář, a že Ahweyoh nesmí dovolit, aby se chlapec na někoho rozhněval. Protože pak už nebude pro jeho syna ani pro jeho ženu možné žít nadále mezi lidmi. Hromovládce také dívce vyjevil pravdu o nemoci, která vesnici sužovala. Pod vesnicí, hluboko v zemi, měl doupě veliký had, zlá nestvůra, která se bála vylézt na povrch, aby ji Ha-ne nezasáhl bleskem. Aby neměl hlad, jednou za rok se tento had vyplazil z doupěte k pramenům, kde indiáni brali vodu, a otrávil je. Potom se živil pohřbenými těly těch, kteří na zdánlivou nemoc zemřeli. Lid z Guagwa se musel odstěhovat pryč, aby je had dále netrápil.
Ahweyoh se vrátila ke svému lidu. Její syn měl zakrytou tvář, a ona sama měla tak nádherné a bohaté šaty, které ještě zdůraznily její krásou zářící tvář, že jen málokdo ji poznal. Ale její teta hned pojala podezření.
Ahweyoh se podařilo vysvětlit matce rodu vše o zhoubném hadu v podzemí, a lidé se odstěhovali na místo, které dívce poradil Hromovládce. Nemoc už je netrápila a lid byl dívce za její radu velmi vděčný. Ahweyoh se synem bydlela v ústraní, kousek od vesnice, a byla ráda opět mezi lidmi.
Mezitím se ve svém doupěti probudil hladový had. Doplazil se k pramenům a otrávil vodu, jak bylo jeho zvykem. Pak čekal. Ale nic se nestalo, žádná potrava nebyla mu předložena, žádná těla nikdo do země neuložil. Hladový had se rozzuřil. V noci se odvážil vylézt na povrch a tu zjistil, že Guagwa je opuštěna lidmi. Vydal se po jejich stopě a vnořil se do řeky, po které odjeli. Ale proud byl silnější, než had, a strhl ho k vodopádům. Těsně nad nimi bylo jeho tělo zachyceno kameny, které velké hadí tělo strhl s sebou při pádu do hlubin. Had zemřel, buď zabit pádem, nebo rozdrcen padajícím kamením. Kameny cestou dolů také poničily příbytek Hromovládce, a ten si musel najít nové místo.
Mezitím v nové vesnici teta a ošklivý nápadník vedli štvavé řeči proti Ahweyoh. Ale lidé jim nenaslouchali, protože Ha-ne, kterého měli v úctě, pomluvy nesnášel. Až jednou večer se teta i s nápadníkem sebrali a šli za Ahweyoh, chtěje ji donutit ke svatbě, jak bylo jejich původním úmyslem. Teta vzala si k ruce vrbový proutek, nápadník pak hůl zkroucenou jako had. Lidé, kteří je viděli, chtěli jim v tom zabránit, ale moudrá matka rodu je zadržela. Věděla, že zlo se obrátí proti svému strůjci.
Teta a nápadník vtrhli k Ahweyoh do obydlí a zahradili jí cestu ven. Seděla u ohně a její synek, už ne nemluvně, ale čilé batole, si hrál s kamínky. Vida dívku samotnou, teta a její nápadník popadli Ahweyoh každý za jednu ruku a začali s ní neurvale cloumat. A tehdy oči dítěte, do té chvíle modré jako čisté nebe za jasného dne, zšedly a ztmavly jako bouřkový mrak. Chlapec hodil kamínky na oba lidi, kteří ubližovali jeho mamince, a kamínky se změnily v blesky a příbytkem zaduněl hrom.
Když bylo po všem, teta i zlý nápadním byli pryč. Z oblohy sestoupil veliký oblak, a v něm Ha-ne a dva jeho pomocníci. Přišel čas, aby se k němu jeho žena a syn vrátili.
Od těch dob má Ha-ne tři pomocníky, a v dunění bouře je slyšet, jak Hromovládce rozmlouvá se svým synem a učí jej, jak chránit dobro..