pro některá ID budu opakovaně psát:
Nejsem proti psychiatrii nijak vysazená. Dobří psychiatři jsou osoby, kterých si hluboce vážím. Ta práce je opravdu hodně náročná.
Nemám nic proti medikamentozní léčbě, ostatně je dost pravděpodobné, že mi v těžkých depresích možná i zachránila život. Každopádně mi hodně pomohla.
Jen je můj názor takový, že by se medikamentozní léčba měla brát podobně jako u antibiotik. Nenasazovat takové léky, když se nejedná o závažnou situaci, která by šla řešit psychoterapií. Nebo nasadit jen krátkodobě a postupně podle typu léčby po odeznění problémů vysadit - samozřejmě po dohodě s lékařem. Varuju před svévolným vysazováním léků... u některých léků je vysazování dost specifická záležitost. A vůbec, pacient by měl mít lékaře, ke kterému má důvěru a může to s ním řešit. A pokud v něj důvěru nemá, měl by hledat jiného.
A co se týče neuroleptik, je třeba ještě větší opatrnost. Já brala i neuroleptika, krátkodobě. A stalo se to zrovna ve chvíli, kdy jsem otěhotněla. Nepřála bych vám vidět ten následující cirkus. Tedy teď trochu přeháním. Když se potvrdilo, že jsme těhotná a řekla jsme to svému lékaři, hned začal řešit postupné bezrizikové vysazení neuroleptik. A to jsem je brala jen krátce. Ale opravdu k tomu byl závažný důvod. Já s plným vědomím odpovědnosti přistoupila na neuroletika. Nevím, jestli by se to dalo řešit jinak, ale dostala jsem se do těžkých depresí.
Absolvovala jsem poté nadstandartní vyšetření na oddělení lékařské genetiky, kde jsme dlouze probírali možná rizika - plynoucí z užívání neuroleptik na začátku těhotenství. Nebylo to nic příjemného.
Ale musím to zaklepat. Mám zdravé chytré dítě.
tento příspěvek dávám pro osvětlění mých názorů do obou spřízněných klubů