GIDDY:
YEETKA: knížku jsem nečetla, ale souhlasím s
KUBALIBRE:
u druhého porodu jsem se na ten závěr už vyloženě těšila, brala jsem to svým způsobem jako vysvobození a hlavně jsem se tak nějak nemohla dočkat malé...
a ano, bolest mi přišla tak nějak potom přijatelnější - nevím, jak to jinak nazvat... byla dlouho snesitelná, byla jsem až v euforii, že to konečně přišlo... PA s lékařkou na mne koukaly, jak jsem nadšená z kontrakcí :)
rozdýchávala jsem ji zpěvem - ne že bych byla tak alternativní a sečtělá - prostě mne to v jednu chvíli napadlo a zjistila jsem, že mi to pomáhá s dýcháním a eliminací chuti křičet...
odmítala jsem epidurál - pořád mi to přišlo snesitelné...
v závěru to však tak či tak nešlo, bolelo to natolik, že na ten křik (a hodně hlasitý) došlo... kvůli příteli jsem pak i na ten epidurál kývla, ale bylo pozdě... a taky se to přežilo :)
ale já si užívala i to řvaní... v duchu jsem si říkala, že je to fajn příležitost si takhle provětrat plíce a všichni mi můžou...
takže ano, užila jsem si to... bylo to rychlé (cca 3 hod.)... ale tak či tak to bolelo jak pr... ;-)