HABRENKA: Víš co, když to je fakt tenký led. Když jsem poprvé rodila v Podolí, byla jsem hlavně pyšná, že se to zvládlo. A uznávám, že porodní asistentka byla fajn (jen jaksi přetížená a asi méně zkušená).
Jenže pak se to ve mě mlelo, v muži také - takové "drobnosti", ale pro nás jaksi těžko zpracovatelné.
A když jsem byla těhotná podruhé, najednou to všechno vybublalo a zjistili jsme, že jsme si to jen kamsi zasouvali, protože se "nám děly normální věci a postupy".
Porod a částečně druhé těhotenství, kdy mi přes původně dobrou vůli došlo, že nezbude, než s některými lékaři a zdravotnickým personálem do toho konfliktu jít, pro nás vlastně byla terapií, jak se vyrovnat s tím prvním porodem...
A to se mi nedělo nic drastického. Stát se mi to, co třeba Orice u prvního porodu, složím se
Ano, asi to je o tom, jak kdo věci přijímá. Přesto si nemyslím, že jsem extra psychicky labilní, a když ty věci tak poznamenaly dva normální dospělé jedince, tak co se pak musí dít lidem, kteří tu rutinu a neerudovanost lékařského personálu opravdu odnesli.