Tak ted opet ta sama autorka, nemuzu si pomoct, ale je to tak dobre, citlive napsane, ze opet sdilim. I kdyz o kojeni tentokrat, citim v tehle diskuzi vezsi pristupnost prirozenemu materstvi vubec, nejen porod i kojeni se to tyka.
Nechci tim bombardovat. Jen se mi to posledni dobou objevuje od ruznych znamych z Fb a malokdy me to doopravdy tak zaujme zcela...
Kořeny a křídla
"Včera začal Světový týden kojení a jako každý rok i letos sociální sítě zaplaví "kojící fotografie" u kterých se strhne vášnivá diskuse, ve které se všichni stihneme vzájemně pourážet ještě než večer zajde slunce.
Nejvíc se budeme hádat o to, zda kojení patří nebo nepatří na veřejnost a u toho se rozdělíme na dva nesmiřitelné tábory, které nemohou najít společnou řeč.
Pojďme si připomenout, co vlastně znamená slovo *veřejnost* - Veřejnost je masa rozdílných lidí bez specifických vlastností. V naší diskusi je neméně důležité také slovo *společnost*, což je podle Wikislovníku souhrn lidí se společnými poměry a kulturou.
Do nedávných let bylo kojení na veřejnosti celospolečensky přijatelným počinem, nad kterým se nikdo nepozastavoval, protože ženy kojily své děti naprosto všude a kdykoliv. Klidně i během nakupování nebo na setkání dělníků demonstrujících za lepší pracovní podmínky v továrnách.
Přístup ke kojení se začal lámat po druhé světové válce, která lidstvo odtrhla od vlastních kořenů a poslala ho plnou parou vpřed do závratných výšin technologického pokroku a kojení zkrátka najednou nebylo dost pokrokové. A co si budeme povídat, kojení na požádání najednou stálo v cestě stále zrychlujícímu se tempu budování technologicky vyspělé civilizace, kde platí, že "čas jsou peníze" a je třeba využít každou volnou vteřinu.
Kojení zabere ale čas, spoustu času!
A ví to každá novopečená maminka, která v rozčarování zjišťuje, že první týdny nedělá nic jiného než jen kojí a nic nestíhá. Tak naučené jsme jet na výkon, že když nás novorozené miminko učí zpomalit, nedokážeme to a trápíme se, protože je toho přeci třeba tolik udělat a stihnout.
Ženy se během světových válek staly "cennou", i když do dnešních dní nedoceněnou, komoditou a jejich pracovní síla pomáhala pohánět soukolí národních ekonomik. Neprobíhalo to snadno, protože ženy byly zvyklé, že svoje děti měly neustále při sobě a mohly tak reagovat na jejich potřeby. Rodinný život a práce od sebe nebyly ještě tak odděleny jako je tomu dnes, ale vzájemně se prolínaly, protože ženy tradičně pracovaly v domácnosti a nebo v zemědělství, kde mohly mít svoje děti stále u sebe.
Za začátku tedy zaměstnavatelé vyšli ženám vstříc a v některých továrnách byly děti umístěny v továrních školkách, kam je matky docházely kojit, jak vidíte na obrázku z továrny na sardinky v portugalském Portimao, která je dnes muzeem a kterou jsem měla možnost navštívit.
Takový přístup byl ale v rozvíjejícím se kapitalismu značně neefektivní. A o efektivitu a výkon šlo tehdy i dnes v první řadě. Všechno ostatní muselo a musí jít stranou. A tak šlo stranou i kojení a postupně s ním i rodinný život.
Nejdříve se ženy učily kojit své děti podle hodin nikoliv podle jejich potřeb. Lékaři ženám doporučovali, aby své děti kojily co tři hodiny. Přesně to totiž odpovídalo novému životnímu stylu, ve kterém člověk žije "na směny" a má svůj den rozpočítaný do minuty. Všechno v naší společnosti se takovému novému režimu podřizuje. Všichni žijeme podle minutových ručiček.
Všichni kromě dětí, které samozřejmě proti takovému uspořádání hlasitě protestovaly a do dnešních dnů protestují.
Tradiční a přirozená výchova předávaná z generace na generaci se proměnila na vědeckou disciplínu, ve které už hlavní slovo nemají přirozené, vrozené lidské instinkty, ale to, co řeknou vědecké kapacity. Rozhodující slovo začínají mít vědci a jejich statistiky a výzkumy.
A byli to také vědci, kteří přispěchali s řešením neefektivnosti kojení v pracovním procesu a vyvinuli umělé mléko díky kterému se matky "osvobodily od jha kojení" a mohly jít do zaměstnání takřka ihned po šestinedělí, což v některých západních zemích zůstává společensky přijatelnou normou do dnešních dnů, i když sílí hlasy, které upozorňují na to, že časné oddělení dítěte od matky poškozuje jeho rozvíjející se psychiku a vzájemné vztahy. V materialisticky založené kultuře jsou ale takové hlasy rázně umlčeny a jedeme dál!
V padesátých letech se začal masově prosazovat nový celospolečnský trend a tím bylo krmení z lahvičky, na které bylo pohlíženo jako na moderní. Kojení na požádání bylo zastaralé a nemoderní. Vlastně kojení vůbec bylo nemoderní.
A tak ženy začínají svoje děti krmit umělým mlékem v přesně stanovených intervalech. Rozvíjí se systémy státní péče o děti, kam rodiče mohou své děti odložit, aby mohli trávit svůj čas v zaměstnání a vydělávat si peníze na čím dál dražší živobytí. Kola globální ekonomiky se začínají roztáčet naplno a učíme se, že pokrok nejde zastavit.
Když se ho snažíme přibrzdit a v 60. letech minulého století se probouzíme z těžkého snu "budovatelských let" a začínáme se vracet k vlastním kořenům, jde to bolestivě a těžko. Éra hippies má jepičí život a na scénu nastupují japíci, kteří už naplno přijímají nové trendy bez ohledu na to, jak žili ještě do nedávna jejich prarodiče.
Pospolitost a vzáJemnost, rodinné vazby, které nám pomáhalo budovat i kojení a přirozený porod, byly zpřetrhány a dnes se namáhavě snažíme navázat na něco, o čem už téměr nic nevíme a co je skutečně tak "alternativní" = jiné, že se zdráháme věřit tomu, že by to mohlo být dobré. Celé destíky let žijeme podle společenského diktátu, že už nejsme schopni kriticky a sami za sebe myslet.
Vyrůstaly generace dětí, pro které bylo tohle nové uspořádání jedinou známou realitou a kojení a čas strávený s rodiči byl nedostižný sen, o který vlastně nemělo ani smysl usilovat, protože rodiče už nebyli k dispozici vlastním dětem, ale režimu, kterému sloužili až do úmoru s tou slepou vírou, že pro sebe i své děti budují nový, lepší svět na troskách světa starého, kde bylo přeci všechno špatné a zastaralé a bylo to třeba nahradit.
Rodily se a vyrůstaly generace dětí, které věřily, že pokrok nás dovede k lepším a zářným zítřkům, ve kterých budeme všichni svobodně žít pod taktovkou vědců, kteří přeci ví, co je pro nás dobré a denně nás o tom přesvědčují z médií, které nám dál diktují, jak máme žít a co si máme myslet.
Ukazuje se, že v posledních pár letech ale tuhle slepou víru ztrácíme. Přestáváme být zaslepení a rozhlížíme se kolem sebe a vidíme, jaká je realita doopravdy. Přestáváme věřit klamům reklamy. Učíme se dívat se na svět s otevřenýma očima.
Začínáme se obracet k tradicím svých předků a hledáme ztracené kořeny i ztracenou víru. Snažíme se uzdravit svá zlámaná křídla a skutečně se osvobodit od úmorných zaměstnání, kde trávíme svůj čas od nevidím do nevidím často za ubohou almužnu a rozlétnout se k vlastním snům. Hledáme se.
Protože jsme se ve víru toho kvapícího technologického pokroku poztráceli. Ztratili jsme jeden druhého.
A tak, když se dnes hádáme o kojení na veřejnosti, pokračujeme vlastně v boji našich předků, kteří nedůvěřovali "novotám" a chtěli se držet svých zvyků, obyčejů a tradic a nechtěli přijít o svou víru, za kterou bojovali a umírali.
Předků, kteří chtěli jen žít svůj obyčejný život tak, jak ho znali.
Rozdělili jsme se na dva nesmiřitelné tábory, protože jsme byli a stále jsme ve válce.
Ve válce o tenhle svět, ve kterém to, co je člověku přirozené musí ustoupit vědeckotechnickému pokroku a ve kterém musíme kráčet stále kupředu podle diktátu.
Kupředu levá. Levá. Levá.
Můžeme se usmířit. A můžeme se smířit. Smířit se s tím, co se nám stalo, pochopit, že jsme byli vytrženi ze svého přirozeného prostředí a ze svobodných lidí se postupně stala jen levná pracovní síla, komodita, zdroj a to určuje úplně všechno v našich životech.
Můžeme se rozhodnout, že zpomalíme a najdeme si čas jeden na druhého. Probudíme v sobě omráčenou lidskost a začneme se zase učit naslouchat si místo abychom se hádali.
Já už se nehádám. Jen vyprávím svůj příběh a příběhy svých předků tak, jak se skutečně staly.
A z výšin technologického pokroku se vracím nohama zpátky na zem a učím se znát své kořeny. Učím se chápat souvislosti.
A dneska už se na sebe nezlobím, že jsem svoje děti kojila jen krátce, protože vím, že nebylo v mých silách tak rychle uzdravit rány mojí maminky i babičky, na které dopadla tvrdá ruka nového režimu nejtvrději...
Dívám se do minulosti, abych pochopila přítomnost.
Neříkám, že kojit může každá, protože vím, jak těžké je být přirozeným člověkem v nepřirozeném, uměle vybudovaném světě. Vím, jak těžké je najít v sobě vrozené instinkty, když jsme o ně byly celé generace záměrně ochuzovány a okrádány.
Říkám, že s péčí, láskou a podporou můžeme kojení vrátit do života i na veřejnost jako posilující a nádherné pouto.
Říkám, že můžeme najít společnou řeč, když se naučíme jeden druhému naslouchat a budeme vyprávět své příběhy pravdivě a tak, jak se skutečně staly.
Věřím, že dokážeme najít svou ztracenou lidskost a že k sobě zase najdeme cestu, i když to teď vypadá, že pod taktovkou samoúčelného pokroku kráčíme přímo do horoucího pekla, což je v těchto rozpálených dnech skutečně přiléhavé.
Věřím, že se z levné pracovní síly mohou zase stát svobodní lidé, kteří tíhu své svobody unesou a najdou rovnováhu, zodpovědnost i sílu žít v souladu.
Možná se hádáme o kojení na veřejnosti, ale ve skutečnosti jde o mnohem víc než jen o ženská prsa...jde o život. O způsob života, který chceme žít. Zda pořád ještě chceme žít podle diktátu režimu a nebo se rozhodneme, že budeme žít ve skutečně demokratické zemi, kde se o sobě rozhodujeme jen my sami. ;-)
Je to na nás.
Krásné léto.
S láskou M.