Jdu se podělit se svými zážitky z těhotenství, porodu a některými okolnostmi, které mě vedly k tomu vyhnout se nemocnici a tím snížit pravděpodobnost zásahů před, při a po porodu. Byly jste mi zde inspirací a oporou. Okolí si při nejlepším ťukalo na čelo a před mužem jsem svá přání jako rodit doma nebo nechat placentu s pupečníkem přirozeně odpadnout nejednou obhajovala či vysvětlovala.
Loni jsem byla poprvé v jiném stavu a cca v polovině 4. měsíce jsem začala špinit a cítila jsem křeče v podbřišku. Odešla jsem z práce a dovolavala se lékařské pomoci, protože jsem věděla, že je něco "špatně". Lékařka mi udělala ultrazvuk a vtipkovala o tom, jaké je to náročné mít syna a poslala mě domů s fotografií z ultrazvuku formatu A5 s tím, že je vše v pořádku a ať se uklidním. Tu noc jsem potratila. Puzení na tlačení jsem tehdy přisuzovala tomu, že miminko roste a tlačí na střeva. Doktorka by přece poznala, že je něco 'špatně'..
Druhé těhotenství jsem začala chodit k jinému gynekologovi, který to podle mě s ultrazvuky dost přeháněl, do šestnáctého týdne udělal 4 a k tomu byl dost militantní ohledně nošení roušek. Tak jsem změnila lékaře. Novou doktorku jsem viděla krátce jen jednou, ve 20 týdnu mi sdělila polohu placenty a zbytek těhotenství jsem si chodila povídat k porodní asistence v rámci téže ordinace. Ta mi kontrolovala akorát moč, jak miminko leží a jak roste děloha. Všechny další navrhované testy jsem už absolvovat odmítla. Bavily mě její poznámky u mého jména k další návštěvě "nic nechce".
Přestože se mi do nemocnice vůbec nechtělo, zkušenosti (nejen moje) a intuice mi velily se jí obloukem vyhnout, přesto jsem tuhle variantu měla otevřenou. Chtěla jsem se jet podívat aspoň do Rakovníka, kde jsem byla registrovaná, ale vzhledem k opatřením jsem se tam před 40. týdnem nemohla ani podívat.
V sobotu, den před završením 39. týdne mi u muže doma, zrovna když se rozčiloval nad komplikacemi s rekonstrukcí, praskla voda. Říkám si ok, tak to může být ještě hodně na dlouho, jsem vlastně přeci jen prvorodička, to si ještě zajedeme na oběd a ke mně, kde mám potřebné věci. Jedeme, ale voda ze mě teče tak moc, že do restaurace už nemůžu. Přes půl Prahy k sobě nejedu už vůbec.
Muž mě tedy veze ke kamarádce, která bydlí blízko a kterou jsem měla domluvenou jako podporu při porodu. Sama před lety doma rodila. Porodní asistentku jsem zkoušela hledat už na přelomu roku. Ty z blízkého okolí měly v létě buď dovolenou nebo plno. S jednou mimopražskou mi to při prvním rozhovoru po telefonu připadalo v první řadě o penězích a když mi záhy poslala ceník... I kdybych ji do porodu ani neviděla, tak bych tam byla už tak nejmíň za 30 tis. Kč.
Potom, co jsem porodila, ty peníze už chápu víc, vzhledem ke komplexní péči, která se mi dostala od mé nezištné a vědomé přítelkyně.
U ní se cítím v bezpečí, dělá mi čaj a obě jsme rády, že jsem tam, ze všech variant, je tam nejlepší zázemí a má všechno potřebné. Když mi Eva půjčuje košili, říká mi, že je to jenom na mně, že není dula ani PA. Říkám si uf, dobře, tak tušila jsem že to tvé dávné zdravotnické vzdělání asi neznamená, že jde o tzv. asistovaný porod. Prostě porodím, to zvládnu. Evě, sobě i miminku věřím. Však jsem toho tolik načetla.. Muž mi přiveze moje věci, oblečení, arniku, aromalampu, olejíčky, gymnastický míč, bačkory, věci pro miminko a kdyby bylo potřeba i věci do porodnice.
Voda mi praskla kolem třetí v sobotu odpoledne. Brzy prodychávám první kontrakce, říkám si:
'wow, tak tohle zvládnu, jupí, ono to opravdu nemusí bolet'. Jo, moje naivita byla, že u takových kontrakcí zůstane. Zvládnu ještě v podvečer sníst pořádnou porci těstovin, čehož brzy lituji. Kontrakce se stupňují, dýcham už hlasitě a pořád mám pocit, že už porodím a ono se vlastně pořád nic neděje. Měním polohy, opírám se o míč, běhám na záchod... Eva mi masíruje záda, kříž, já se snažím na čtyřech uvolňovat se při kontrakcích, vůbec mi to nejde. Před mužem vůbec a před Evou taky ne. Zvracím, chce se mi kakat a je mi děsně. Bolí to jak čert. Potrebuju být sama. Před nikým se nedokážu plně uvolnit. Jen na záchodě mi to jde. Už je noc a já střídám záchod a vanu. K půlnoci hekám dost nahlas a je mi to už jedno. Když nastoupím s hlasovým doprovodem už na začátek kontrakce, je to snesitelnější, někdy si to dokonce užívám. Když slyším muže, jak se baví s Evou, rozčiluje mě. Potřebuji klid. Je nervózní, že to trvá dlouho. Chce po mně nějaké informace ke kovid testům, co by byly potřeba při cestě do porodnice... Já už jsem hodně unavená. Pospávám ve vaně a vždy se vzbudím na kontrakci, kterou si takříkajíc prozpívám. Už dlouho si myslím, že už to musí být ono, hledám pohmatem hlavičku a ta pořád nikde.
Muže s dalšími otázkami posílám nevrle pryč, ať mě nechá rodit. Říkám si teda, že už musím. Ať třeba umřu, prostě to dítě dostanu ven. Netuším, kolik je hodin, jsem vyčerpaná a přijde mi, že už to nemůže být horší co se týká bolesti a intenzity kontrakcí. Věřím, že maličké se narodit chce a zvládne to, zvládneme to spolu, není jiné cesty.. Musím tomu víc pomoct. Samo se evidentně nenarodí. Kontrakce jsou velmi silné a já sbírám všechny síly a snažím se kontrakce využít na maximum. Tlačím a dýcham do nich. Brzy mi dochází, co je ohnivý kruh. Au! Už ve stoje ve vaně na pár kontrakcí dostávám kousek hlavičky ven, vždy se pak vrátí zpět. To už jsem zavolala Evu, povzbuzuje mě, klečí pode mnou a říká mi, jak to vypadá. Je to neuvěřitelná bolest. Řvu. Pálí to. Najednou jsem velmi silná a sebevědomá, jak je to blízko. Už jsem překonala všechna svá přesvědčení, třeba to, že to bude snadné a že to nemá bolet.. už jsem odevzdala úplně všechno, už není co ztratit. Všechny ty knihy a přednášky o bezbolestném porodu mi připadají jako snůška sluníčkových řečí proti té prožívané realitě.
Na několik kontrakcí jsem konečně porodila dítě. Pupeční šňůru mám nějak za nohou, blbě se k miminku dostávám, když mi ho Eva podává. Je modrofialové, Eva říká, že šňůra byla kolem krku - jako jsem při porodu měla já - ať vysaju z pusinky a nosu vodu, ať malé rozdýchám. Bez rozmyslu tak konám, muž už je taky se mnou, chvějeme se vzrušením, je to zázračná chvíle. Miminko je krásné, už dýchá, to napětí, aby bylo v pořádku, pomalu odeznívá. Zahřívám miminko a teprve koukáme, co že se nám narodilo. Holčička. Muž za mnou leze do vany, sotva se držím na nohou. Snažím se přelézt šňůru, ať mám dceru co nejblíž. Myslela jsem, že placenta půjde hned ven, ale nejde mi to. Po notné chvíli to ve vaně vzdávám. Krkolomně s miminkem na šňůře s pomocí muže jdeme do postele, kde mi trvá bez deseti minut tři hodiny porodit tu -obrovskou- placentu. Je neděle tři čtvrtě na pět ráno. Tak jsme to zvládli. Malou jsem kojila téměř hned. Zaplaví mě láska dodnes pokaždé, když se na ni podívám, kdyz se přisaje, když spí.. a vlastně i když řve.
Eva zkontrolovala, jestli je placenta celá, vypadala že ano, i když byla na povrchu porušená, vypadalo to, že ven vyšlo všechno. Pak mi zkontrolovala poranění. Hráz zůstala celá, měla jsem jednu ranku vně na straně. Rozhodnu se na doporučení Evy nechat to být. Nikam v pět ráno nejedu a je to malé, to se zahojí. Jsem vyřízená. Arnika do rány po tom všem nebolí skoro vůbec.
Vážíme malou a má 3,705 kg, měří 50 cm.
Prospíme se pár hodin a jedeme domů. Manipulace s miminkem a placenou je složitější, ale naštěstí sama za tři dny odpadne, pupečník se vysušil. I když jsem chtěla koktejl, tinkturu, placenta zůstala celá dcerce. Čeká v mrazáku na zasazení na to správné místo.
Dnes je to několik týdnů od porodu. Obě jsme v pořádku, dcera má slušný apetit a přeji všem, ať porodí tak, jak potřebují, nejlépe s nejbližšími a tam, kde se cítí bezpečně, aby vztah s novým člověkem mohl být co nejčistší.