Je něco, co mi může přinést úlevu a to něco právě nastalo. Rabe mě objal, vynadal mi, že jsem hubená a že ze mě táhne hospoda, vynadal Suntjemu, Desmondovi i Reayovi, jediným pohybem ruky umlčel naše námitky a zhroutil se ke krbu.
„Je tu pěkně, děti,“ mručí a když najdu jeho vědomí, vidím v něm odraz mých spínů. Je to mizérie, ale zdá se, že náš „svazek“ neumíme zrušit. Kde je Rabe, tam je bezpečí a navíc, s ním si nepřipadám stará.
„Co Evald?“ jde Rabe k věci, sotva do sebe nalije další pohár vína.
„Co Viero,“ oplatím mu. „Budu ho potřebovat, lépe řečeno, Reay bude. Jestli má dostat Trevora, je Viero jediný, kdo může poradit.“
„Brečí a kaje se. Teď ty.“
„Evald mlčí a hrdě nás tu trpí. Ve skutečnosti je nejspíš docela rád, hodně věcí se vrátilo do starých kolejí a lidé už neotravují hrad.“
„Starých kolejí?“ povytáhne Rabe obočí. „V Dolním městě je epidemie spály?“
„Ne, tripla,“ informuje ho Suntje. Ví to, protože mě nikdy nespouští z očí, a v Dolním městě si hned vydobyl velký respekt. Už není potřeba s nikým se dohadovat, Suntje zařve, a všichni ohnou hřbet. Vlastně tam ani nemusím být, stačí s ním jen někoho poslat a oni už si poradí. Desmond tohle nemíval rád a nemá ani teď. Bádá. Máme ted každá svou ložnici a ta jeho je vedle příruční laboratoře. Když jdu kolem, vždycky nakouknu dovnitř. Píše, kouše násadku tužky a vdychá. Šťastně a já mám pocit dobře vykonané práce, stejně jako matka, která vidí spokojeně hrající si dítě. Dlužila jsem mu a dlužím kus obyčejné spokojenosti a pohodlí, teplou postel a ochotné uši, když si chce promluvit o svých věštbách a viděních. Poslouchám ho a on mi masíruje záda. Problém je, že tohle všechno je možné jen díky layeláncům. Sama… jaké by to bylo, kdybych tu s ním zůstala sama?