ADAMIRA: já to tak nemám. Ale myslím, že kdo by to tak chtěl, měl by mít tu možnost a společnost by ho neměla vyčleňovat. Mě pořád chytaš za slovo a jak si to jako představuju.

Fakt jednoduše: se svým tělem si člověk může dělat, co uzná za vhodný. Důvody může mít jakýkoliv. Je to jeho věc.

Kdo se boji nemoci, může se chránit a pracovat se svým tělem. Kdo si myslí, že není dobrý nápad brát drogy, nemusí to dělat. Kdo chce kalit tak, že druhej den probleje, ať je mu přáno.

A hlavně, pokud chci někoho přesvědčit, že se vyplatí myslet na ostatní, měl bych to dělat s úctou a respektem k tomu člověku, jeho potřebám a pocitům. Ne nátlakem a omezováním svobod. Takhle altruismus nefunguje, nezlob se na mě.
(Ty mi řekneš, že jsem fracek, a já ti opáčim, ať si svý postižený dítě strčíš do prdele. Protože tohle vede akorát k útokům a obraně, ne k řešení a vzájemný ohleduplnosti.)

ADAMIRA: hele ta svoboda těla není jen o očkování. Je to i o tom, co za látky do sebe naopak chceš dát. Prostě si myslím, že to je moje tělo a moje věc. Jestli mě to zabije, tak co jako? Každej tu má jeden život a jedno tělo. Nevím, proč by si s ním nemohl nakládat podle sebe. Že se zhoubuju nebo umřu na tetanus snad nikomu nemusí vadit.