• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    DIABOLUSPřátelé českých tradic
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    František z Assisi - 4.10.

    Tento den si připomínáme jednu z nejvýznamnějších a ve své době nejznámějších osobností středověkého duchovního života.

    František z Assisi se snažil napravovat nešvary v církvi, bojoval za skutečnosu duchovní čistotu a chudobu.

    Protože jeho životopis je dlouhý a k oslavě jeho dni se mi zatím nepodařilo najít žádnou lidovou tradici, či zvyk - je-li vůbec nějaký, tak zde přikládám pouze odkaz s jeho životopisem. http://catholica.cz/index.php?id=4750.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti

    Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli taktéž náležitě ostavit a uctít.

    Tento den je tak význačným svátkem, že se slaví naprosto ve všech krajích po celé České zemi.
    A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron a ochránce České země a to minimálně od poloviny 10.století, kdy počali vznikat první zapsané legendy. Ale teď ke zvykům.

    Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se i lidové veselice, posvícení a do dnes se udržela i tradiční velká pouť svatého Václava a to na mnoha místech v zemi. Největší se koná ve Staré Boleslavi a návštěva hrobu svatého Václava v tento den je i dnes velmi vyhledávaná.

    Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají povznášející písně a rpzjímá se a kouká se uctít důležitost onoho dne. Po doputování poutníků ze svatého místa domů je náležitě vítají Ti co doma zůstali a na pouť nemohli a pokračuje se veselím na trzích, v hospodách a tancovačkách a dnes také na atrakcích.

    Svatý Václav je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ. Proto Josef Václav Myslbek vytvořil krásné sousoší ochranitelů České země, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Zde po 21. srpnu 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
    Pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí se také každoročně konalo v tento den velké setkání Čechů.

    Svatý Václav je vzorem čestného panovníka, starého původního křesťanství a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti s živým vztahem k tradicím národa.

    Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší zemi, připomeňme krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší vlasti a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, jen tak se dá ovlivnit mnohé.

    Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
    "Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
    Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“


    A co znamenal tento den pro naše předky?

    Den svatého Václava byl však i důležitým dnem v hospodářském roce. Protože obilí již je pod střechou, seno se slámou ve stodole a téměř sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až na svatého Martina.

    V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

    Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí, dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě.
    Toho dne se také v některých místech sporadicky konala poprava kohouta, která se jinak konala o masopustu.

    Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.


    Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech, Moravy i Slezka. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
    Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, kníže na koni, štít a zbroj..

    A aby povídání bylo úplné je nutno připomenout, že se na svatého Václava vyvěšuje státní vlajka.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Podzimní rovnodennost a podzimní období


    Podzimní rovnodenností nastává čas poslední sklizně, hojnosti a posvícení, čas přemýšlení, rozjímání a radosti. Zároveň také krácení dnů a přibývání noci.

    Nastal nám podzim, čas sklízení plodů náročné práce. Příroda nám pomalu maluje krajinu překrásnými barvami, nechává za svítání válet krásné mlhy na strništích a loukách, ve večerním slunci se blyští šípky jako červené korálky a pomalu se vše připravuje na spánek.

    Ani naši předci nesměli zaspat a podzim náležitě využít nejen k přípravě na zimu, ale především k radování a hodování neboť podzim je obdobím hojnosti. Již se vědělo kolik se sklidilo a kolik úrody se může spotřebovat na podzimní radování.
    Proto také v české kotlině k podzimu neodmyslitelně patří svatby v Čechách posvícení a na Moravě hody, které skrývá hlavně setkávání s přáteli a rodinou.

    K tomu všemu se váží i tradice, které si budeme představovat postupně.

    Snad jen zmíním pouštění draků a pečení brambor v popelu a jablek na ohni, neboť to se odehrávalo tak nějak celým podzimem, dle počasí a krajů.

    Pouštění draků byla a je oblíbenou kratochvílí zejména dětí i dospělých neboť v podzimní čas pěkně fouká ze strnišť.

    Děti si doma vyrobí a nazdobí draky a utíkají je na sklizených polích a loukách pouštět. Doma vyrobený drak je totiž ten nejlepší a děti se dříve předháněly, kdo z nich bude mít draka krásněji vymalovaného a komu vystoupá na nebi nejvýše.

    Je to období honů, houbaření, sběru šípků a posledních bylin, různých svátků a hlavně je to čas posvícení a setkávání.

    Posvícení se konají po celé republice, ale v každém kraji v jiný čas a protože s posvícením je to složitější, tak k němu nezbývá než sepsat samostatný článek. Ve zkratce k posvícení nesmí chybět dobré jídlo, pití posvícenské koláče a husa.

    Ke konci podzimu krom dušiček a svatého Martina, patří i přípravy na advent a prakticky celé adventní postní období. U nás v rodině se kupříkladu v neděli před první adventní společně zdobí adventní věnce při čemž se povykládá jak se kdo má a co se událo...

    Tak tedy radujme se, veselme se, podzim nám nastal podzimní rovnodenností, která letos připadla na 23. září...
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatá Ludmila – 16.9.

    Tento den si připomínáme svatou Ludmilu, babičku svatého Václava, světici a patronku České země.

    Je patronkou babiček, matek, křesťanských vychovatelů a především České země.

    Její atributy jsou knížecí koruna, závoj nebo šála. Většinou se zároveň zobrazuje v červeném plášti.

    Její životopis jen ve stručnosti. (pokud někdo bude chtít celý její životopis, ráda jej napíši)
    Pocházela z pšovských knížat v Čechách. Byla provdána za knížete Bořivoje I., prvního doloženého českého knížete, který po sňatku přijal křest od sv. Metoděje, přijala i ona křesťanskou víru a také ji praktikovala. V lásce k slovanské bohoslužbě vychovala své syny Spytihněva a Vratislava i vnuka Vratislavova - Václava. Po smrti Vratislava se usadila na vdovském sídle Tetíně u Berouna. Tam byla v noci z 15. Na 16. září 921 najatými vrahy zardoušena jejím vlastním hedvábným závojem. Vrahy zřejmě najala tehdy již vdova po Vratislavovi Drahomíra.

    Již za svého života byla velice váženou ženou a lid ji převelice ctil. Záhy po její smrti počali lidé kněžnu Ludmilu uctívat jako mučednici. U jejího hrobu na Tetíně došlo k zázrakům. Vnuk Václav po převzetí vlády se postaral o přenesení Ludmiliných ostatků do Prahy, kde byly 10. listopadu asi r. 925, za účasti řezenského biskupa Michala, uloženy do chrámu sv. Jiří na Hradčanech. V té souvislosti se počítala mezi svaté. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v r. 1143 (či v r. následujícím) papežským legátem kard. Quido di Catello za jeho pobytu v Praze.

    Při otevření tomby s pozůstatky svaté Ludmily v roce 1981 byly nalezeny zbytky několika textilií. Jedna z nich je zřejmě součástí oděvu svaté Ludmily, snad pokrývkou hlavy, závojem. Již Kosmova kronika se zmiňuje, že závoj byl spolu s ostatky svaté Ludmily uložen při jejich přenesení do Prahy. Později byla Ludmilina tomba dvakrát otevřena ve 14. století za účasti pražského arcibiskupa a opětovně zapečetěna. Textilie považované za relikvie byly zřejmě v tombě ponechány. Zhotovením, technikou i dalšími znaky lze nejstarší textilii zařadit do 10. století..
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Dožínky - konec Srpna

    Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty matce zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili úrodu.

    Slaví se koncem Srpna někde i začátkem Září a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím.


    Ten den se od brzkého rána vše strojí a čančá.

    Strojí se koně nebo traktor a vůz jež slavnostně v průvodu ženců, žen a dívek doveze poslední obilí, zdobí jej většinou muži a jinoši se zpěvem a nějakým dobrým pitím. Dívky mají za úkol uvít dožínkový věnec ze všeho druhu obilí a zdobený lučním kvítím a zhotovit velkou kytici lučního kvítí.

    Všichni se obléknou do místního kroje nebo nejlepších šatů.

    Každá hospodyně doma poctivě naklidila, napekla koláče a tradiční žitný chléb jako poděkování polím.

    Celá oslava začíná průvodem z pole do vsi. Dříve končil u vrchního hospodáře (který měl na starosti celou úrodu a hlídal aby se nesnědlo i to co se má zasít), kde mu byla úroda předána na starost, bylo oznámeno že všechna úroda je sklizena a uložena pod střechou.

    I dnes se symbolicky předává úroda a starostovi/hospodáři na návsi, s týmž oznámením, že je vše sklizeno a uloženo, je mu předán dívkami v kroji dožínkový věnec a jeho ženě předávají jinoši kytici lučního kvítí. Na oplátku jim hospodář udělí pochvalu a zajistí přípitek většinou pivem, paní máma (žena hospodářova) rozdává za kytici dožínkové koláče. Krom dožínkového věnce a kytice nesmí v průvodu chybět žena s pecnem chleba a solí.

    Po této ceremonii dává hospodář pokyn k veselení, které se odehrává na návsi a později se stěhuje do hospody. Tanec a radost je nejlepším a největším poděkováním za úrodu.

    Věnec jež dostal hospodář se zavěsí do stodoly či na jiné významné místo v hospodářství (nemělo by na něj pršet), kde visí celý rok až do dalších dožínek, aby byla další úroda.

    Oslava dožínek byla pro naše předky nesmírně důležitá, také to byla největší oslava v celém roce. Obilné zrno znamenalo život, přežití zimy a zasetí nové úrody.
    I pro nás, i když nemáme pole a neobděláváme je, by tato oslava měla být důležitá neboť každý z nás jí a jídlo není samozřejmost.

    Nastává čas hojnosti...

    Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
    Lidové zvyky a byčeje
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Poutě

    Krásná a tajemná svatojánská noc je za námi a nastalo nám dlouhé období poutí.

    Pouť - putování za soustředěním se, usebráním, uvnitřněním, odevzdáním se a vůbec objevením sebe sama a vyššího vedení - je tradice daleká, která sahá opět až za křesťanství.

    Odměnou pro poutníky je pak dosažené poutní místo a následné radování v podobě zábavy, houpaček, kolotočů a perníků. Doma je pak vítají s otevřenou náručí ti, co se nemohli poutního putování zúčastnit.

    Poutí se v naší zemi koná mnoho. Termín je většinou stanoven dle světce, kterému je zasvěcen místní kostel a na jehož počest se pouť koná.
    Poutě jsou stále velmi oblíbené a konají se snad v každém místě kde je kostel.
    Máme v naší krásné zemi také mnoho poutních míst.
    Kupříkladu Svatou horu u Příbrami, Chrám svatého Víta se Svatováclavskou kaplí, bazilika Nanebevzetí panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě či kostel svatého Matěje v Praze Dejvicích.

    O pouti se pečou pouťové koláče, vdolky a v jižních Čechách hnětynky.
    Sejde se celá rodina a dělá se slavnostní oběd - pečená drůbež.
    Večer se pořádá taneční zábava a jistě místo navštíví i oblíbené pouťové atrakce a trhovci.

    Je krásné se jednou do roka se stát bezstarostnými a užít si zábavu.

    Těm co vlastní knihu Naše tradice, se doporučuji začíst.



    Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---

    Svatojánská noc 23.-24. června

    Dalším význačným svátkem je Svatojánská noc, která připadá na dobu letního slunovratu.

    Tento čas je oslavou nastávajícího léta, úrody a země.

    Jedná se o pálení ohňů v předvečer svátku Jana Křtitele tedy ze 23. na 24. června. Noc je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil. Také byliny jsou v tuto noc nejsilnější.


    Svatojánské ohně většinou připravuje chasa (mládež).
    V některých krajích je základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To mají na starost chlapci.
    Děvčata mají za úkol natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvijí věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobí jedli a sebe. Hranice s jedlí se vztyčuje vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité je zelené chvojí, které se přidává do ohně.
    Po zapálení hranice se kolem tančí a zpívá a také se hrají různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, bude vztah ve znamení věrnosti.

    Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu a větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

    Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákali dvojice, držíce se za ruku. Ti zas zjišťovali, zda budou mít šťastné manželství.

    V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění ježibab nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
    Také se zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce.

    Nevěsty a svatojánská noc:

    Ta děvčata, která jsou zasnoubena a budou se tento rok vdávat, nesmí zapomenout na tradici zašívání čarovné byliny do svatební košile. Tato tradice je přestará, ale udržela se a je krásná.
    Budoucí nevěsta vyrazí v noci do lesa a utrhne kapradí či jinou bylinu (ale kapradí je prý nejlepší). Tu později s přáním cnosti pro nastávajícího a úctou zašije do límce košile. Košile nemusí být osobně šitá, stačí koupená a popárnout límeček, tam kde to není vidět. Nevěsta ale musí všívat bylinu osobně. Cnost pro nastávajícího si nevěsta dobře rozmyslí a musí být pouze jedna. Vícero nadělá víc škody než užitku.



    Svobodné dívky si tento den mohou zajistit předpověď. Když se v podvečer vydají pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialku a zvonek a pak si jej dají pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjeví jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité je ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesmí ohlédnout, nesmí promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhá, též musí jíti zticha a neohlížeti se. Tato tradice však již vymizela.

    Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je rozchodník ostrý, ale možná i jiný rozchodník, kterého je hodně druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji vždy tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.


    V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci má čarovnou sílu.
    V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.

    Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a také k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování.


    Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.



    Pro zajímavost:
    Svátek Jana Křtitele je ojedinělý tím, že se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví už od roku 506. Nicméně pálení ohňů o této noci je mnohem starší....
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Letní slunovrat

    Dnes 21.6.2015 nastane letní slunovrat a to v 18:38 hodin.
    K letnímu slunovratu se plně váže i následující tradice Svatojánské noci...
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Letnice – letos slavíme Letnice 24. a 25. května 2015


    Letnice je tradiční název pro Boží hod Svatodušní, tedy Sestoupení Ducha Svatého na zem.

    Sestoupení Ducha svatého na zem se slaví vždy sedmou neděli - 50dní po Velikonočním pondělí.
    Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu na Boží hod Velikonoční a Velikonoční pondělí. Letnicemi nám končí období Velikonoc a oslavujeme jimi příchod léta, jak nám již napověděl název.

    Barva Letnic je červená, barva ohně a milosti. Tato barva má ve svatodušní svátky hluboký symbolický význam.
    Symbol Ducha svatého je bílá holubice.


    Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků i dnes. Podobně jako Vánocemi uctíme zimu, Velikonocemi jaro, tak Letnicemi uctíme Léto.


    Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení.

    Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo.
    Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, vyčistí a naleští nábytek, vysmýčí pavučiny a utře prach. Vše se myje, blýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně uklizené.
    Prádlo se vypere, naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení nebo nejslavnější kroj na neděli. Na odění nesmí chybět červená barva, byť formou pentlí, opasku nebo jiného doplňku.

    Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu, dílny, kolny, garáž, případně hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.

    Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky. Děvčata vytáhnou červené a v některých krajích i bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Tam kde ještě drobotina nedorostla v samostatnost přejímá tento úkon hospodyně a hospodář.
    Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami. Tato ozdoba měla mnoho podob kraj od kraje. Nejčastěji to je jedna velká váza na jídelním stole plná větviček s pentličkami. Tuto velkou vázu pak v některých krajích doplňovaly další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami, rozmístěné po domě.
    Velká váza s větvičkami však je nejdůležitější, dává se do stavení proto, aby se v neděli měl kam Duch svatý usadit. Větvičky se zapichují a dávají i do oken.

    Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a Duch svatý jej nepřehlédl. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Tyto se také zdobí pentlemi a aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou.
    Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek. Naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes můžeme tyto svaté kouty vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.

    Na Moravě věnují hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes krom pentlí i papírové ozdoby, růže a květy.

    Protože každá ves má svoji kapličku nebo jednoduchý oltář či kříž i tyto je třeba nazdobit květinami a zelenými větvičkami. O to se většinou stará místní fara, není-li tomu tak, můžeme se tohoto úkolu zhostit my.
    Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především a zejména růžemi, z čehož zřejmě vznikl i další název pro toto období - Rozálie.
    Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.
    Protože jsou letnice zároveň svátky liturgickými nese se neděle v duchu duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se konají i nadále průvody. Místy se vypravují poutě na poutní místa zasvěcena Duchu svatému.

    Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem, což můžeme udělat i v jiném duchu bez kostela a církve.

    V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek.



    Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.

    Hospodyně vymění vodu u větviček ve váze na stole a zavěsí nad jídelní stůl, kde se schází celá rodina, dřevěnou řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého.

    O Letnicích se k jídlu připravují kosmatice a Boží milosti. Kosmatice jsou v těstíčku máčené a smažené květy černého bezu. Boží milosti je smažené sladké pečivo.

    O letnicích nesmí chybět tanec a zábava!



    Naši předci měli jeden krásný zvyk, který již zcela vymizel:
    Na mnoha místech se konaly pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužili jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. Tak měli naši předkové zajištěnou každoroční obnovu hranic pozemků a sousedských vztahů. Na tyto obchůzky se ovšem netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží. Dnes by bylo záhodno kdyby mládež šla okouknout hranice a něco se dozvědět :).


    V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby zahnali zlé síly, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.


    Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet, a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.


    Celé Letnice se nesly v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběly se krásné a užitečné věci.


    Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy. V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počali upadat už na konci 18. století, kvůli josefinským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční nebyl.

    Mládež se strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.

    Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
    Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
    V různých krajích se král vybíral různě.

    Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.
    Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.


    Zatímco na vsích se konali Jízdy králů, ve městech se konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.



    K celým Letnicím patří také otvírání studánek:

    Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve tento den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví. Otvírání studánek je velice důležitý úkon, neboť nepečované prameny a studánky mizí a vysychají.
    Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky.
    Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobí zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji.
    Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.




    Snad jsem na nic nezapomněla :)..
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---

    Den Českého Anděla - 20. květen

    Den Českého Anděla je dnem češství a vlastenectví.

    Je to den jako stvořený k objevování našeho vztahu ke své zemi. Den pro setkání s přáteli a bavení se o tom jaké to tu máme krásné a co bychom mohli udělat, abychom ještě více zvelebili naši zem a mohli jsme být na ni náležitě hrdí.


    Den pro zastavení se, pro modlitbu za naši zem a národ.

    Dnes na mnoha místech prší, ale i to je krásné, neboť zem potřebuje vláhu a letos přes zimu a na jaře jí bylo opravdu málo.

    Nezapomínejte že láska ke své vlasti není totéž co vztah k politice. Jsou dvě naprosto odlišné věci, které bychom neměli míchat dohromady. Když otevřeme srdce své zemi, budou se dít věci...

    Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře + kniha Naše tradice.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Letnice budeme letos slavit 24. května :)
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    1. Máj – 1. května

    1. den v měsíci květnu je zasvěcen milování a nejčistčí lásce. Je to také den, kdy se slaví svatý Filip a Jakub.

    Tento den se pojí s oslavou staročeských májů. Staročeské máje mají mnoho tradic a zvyků, některé držíme do dnes, jiné pomalu mizí.

    Nejdůležitějším aktem hned po ránu je stavění Májky. Májku staví každá ves. Je to věc prestiže, čím vyšší májka tím lepší. Je ostuda, pokud vesnici krásná májka nezdobí a také o ni nesmí přijít.
    Chlapci z vesnic jdou v předvečer (ne za tmy) prvního Máje do lesa, vyberou zdravý ztepilý smrk či borovici, s úctou, modlitbou a popěvky ji porazí, oklestí a větve nechají jen na špici. Pak ji odnesou do vsi, kde ji nazdobí pentlemi, šátky, fáborky, květinami a hlavně věncem, který má velký symbolický význam. Takto nazdobenou Májku hlídají u zapálených ohňů až do rána, kdy ji průvodem jdou vztyčit na náves, tam ji hlídají nadále. Je totiž zvykem, že jinoši ze sousedních vesnic jdou k "sousedům" a chtějí jim Májku ukrást či skácet. Tyto boje mezi vesnicemi si mladí muži velice užívají, hlídají a jdou do jiných vsí porazit tu cizí, přičemž jejich Májka nesmí padnout. Je škoda, že tato krásná tradice se hodně vytrácí.
    Mladí muži hlídají Májku bedlivě někde do půlnoci jinde do rána a pak každou neděli až do letnic, kdy se Májka slavnostně skácí. Stojí-li některé vesnici májka i po letnicích, strží ostudu a posměch. Taková ves jde naprosto proti tradici, neboť vztyčená májka musí být živá a proto se pak slavnostně kácí, aby vstoje nezemřela. Ale kupříkladu v jižních Čechách se nechávají stát rezavé, opadané Májky až do dalšího Máje, kdy se májka pouze vymění. Jedná se zřejmě o místní zvyk, ale pěkné na pohled to moc není.

    Mnohem větší a veselejší slavností je pak kácení Máje, jinoši Májku uhlídali a vítězoslavně za velkého veselí, dobrého pití a jídla se kácí. Na Vysočině bylo zvykem (nevím jestli ještě stále je) Májku postavit a ten den odpoledne ji skácet, zřejmě chudý kraj, tak měli slavnost spojenou. V jiných krajích se většinou kácí někdy do Letnic nebo přímo o oslavnosti Letnic. A jak jsem psala někde se v dnešní době nekácí vůbec.


    Symbolika Májky je nasnadě. Zdravý mladý ztepilý strom představuje mladého svobodného jinocha v plné síle. Věnec kolem špice Májky představuje věneček svobodného děvčete.


    Nejznámější a neméně důležitou májovou tradicí je políbení děvčete chlapcem pod rozkvetlou třešní. To má hned několik důvodů, chlapci líbají děvčata, aby neuschla, byla celý rok krásná a usměvavá. Svobodné i manželské páry milenecké se políbí, aby jim vztah vydržel celý další rok.
    Rozkvetlá třešeň je v České kotlině symbolem lásky.

    Tady si dovolím malou vysvětlivku. Slovo milenec, milenka, milenci pochází od slova milovat, mít z celého srdce rád. Takže když se někdo těmito slovy označí, znamená to, že se ti dva nad míru milují. Postupem času toho nádherné slovo bohužel dostalo jiný význam a to lidí, kteří zanáší nebo těch kteří spolu „něco mají“ na rozdíl od správného významu, který s tělesným aktem neměl vůbec nic společného.


    Dalším krásným zvykem je od prvního máje nosit v kapse pár drobných, aby nás kukačka neokukala. Když zaslechneme první kukání kukačky, tak zachrastíme v kapse penězi, aby se nám peníze nerozkutálely a kukačka nás neokukala.


    A pár zvyků, které již zvesnic prakticky vymizely:

    Důležitým úkolem chlapců na 1. máje bylo postavit malou opentlenou Májku většinou březovou děvčeti svého srdce, které měl rád, před její dům či vrata. Dívky musely být dle zvyku svobodné a neposkvrněné. Někde se tyto malé Májky stavěly všem mladým pannám, byť neměly milence, který by jim májku postavil. Tak se poznalo ve kterém stavení je ještě dívka nezadaná a dokonce i jak je stará, neboť starším dcerám se stavěly Májky větší a těm mladším menší.

    V některých krajích bylo zvykem nad ránem vysypávat Chodníčky lásky. Pěšinky z pilin, vápna, škváry, otrub nebo jiného materiálu spojovali stavení zamilovaných dvojic. Kolikráte se tak ukázalo i to co ostatním nebylo zřejmé.



    Takže políbit a nezapomenout mít v kapse drobné ;).


    Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška - Církevní rok a lidové obyčeje..
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Filipojakubská noc – 30. dubna

    Tradice pálení ohňů o Filipojakubské noci je velmi stará a živá do dnes.

    Je to den, kdy mají svobodu bytosti, které umí pracovat s kouzly a věcmi mezi nebem a zemí. Bytosti zasvěcené světlu i temnotě.
    Je to jediný den v roce, kdy si tyto bytosti ze sebe mohou tropit šprťouchlata a volně nakládat se svoji silou. Když chtějí, mohou bez úhony čarovat, dělat si legraci, ale i škodit. Největší moc dostávají temné síly mezi v noci.

    Protože vše je na tomto světě dobře zařízeno a tradice se nedrží jen tak pro nic za nic, tak bylo ošetřeno i to, aby se toto řádění nesneslo na zem a neuškodilo lidu. Je to právě oheň, který popálí zlo. Právě proto naši předkové a i my do dnes zapalujeme ohně a velké vatry na každém kopci, v každé vsi a osadě, aby nás oheň ochránil před řádícími silami a zlem.

    Vesnice také soutěžili, která bude mít vatru větší a zářivější. Vatry se staví na kopcích, aby z dalších vesnic byly vidět.

    Ale protože i lidské zlo mělo tento den pré, tak se naši předkové před ním chtěli chránit. Je mnoho předpisů jak nejúčinněji čelit zlým silám a osobám zasvěceným temnotě – čarodějnicím (ježibabám) a černokněžníkům. Slovo čarodějnice by naši předkové NIDKY nevyslovili, aby se nerozvířilo zlo a toto slovo by se nemělo vyslovovat ani dnes. Proto se tato noc tradičně nazývá Filipojakubská. Je to noc před svatým Filipem a Jakubem, který se slaví na 1. Máje.

    Jeden z neúčinnějších a hodně rozšířených zvyků kterak ochránit sebe i stavení před čarováním a silami, jež tento den vládnou světu, jsou svěcené kočičky, vysvěcené o květné neděli. Kočičky se na tento den opatrně sejmou se svatého obrázku a hospodyně je dá s pokorou a modlitbou pod práh domu, aby ochraňovaly dům a rodinu.
    Také jsem četla o zvyku, kdy hospodář dal před vrata domu i chléva narýpané drny. Než mohla čarodějnice vstoupit přes práh, musela všechna stébla trávy spočítat. Než je spočítala, bylo ráno a to její síla pominula.

    Zvyk zapichování do ohně postav vyrobených z klacků a slámy představující osoby zla a jakési symbolické upalování zla se objevilo v době největších honů na čarodějnice a největší vlády inkvizice. Je to folklorní zvyk, který v některých krajích vydržel do dnes.

    Všechno to dobro a zlo oslavuje 30.dubna svoji svobodu.

    My lidé bychom tento den měli dát těmto všem bytostem a silám úctu.
    Přes den dáváme úctu Božímu dobru, večer s úctou zapálíme oheň na ochranu a po půlnoci dáváme úctu Božímu zlu.

    V tuto noc bývá první velká jarní bouřka, proto se poprvé zapaluje bílá svíčka hromnička vysvěcená na Hromnice, aby ochránila stavení, nás i úrodu před blesky, větrem, přívalovými dešti a kroupami.

    Po takovýchto bojích a bouřích na nebesích se vše vyčistí a 1.5. nastává čas nejčistší lásky a první Máj zasvěcen lásce, líbání, májkám....


    Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře.
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Bílá neděle – 2. neděle velikonoční – 12. dubna 2015

    Jak jsem již psala, Velikonočním pondělím velikonoční čas nekončí. Od Božího hodu velikonočního běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic.

    Ač nám běží odpočítávání nedělí k velké slavnosti Letnic, tak na bílou neděli se dle české tradice nic neděje a den je spíše liturgický.


    Bílou neděli slaví hlavně římskokatoličtí křesťané, kdy si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu při vigilii. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

    I liturgická barva tohoto dne je bílá.

    Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

    U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

    Jen pro zajímavost:
    Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Velikonoční pondělí – červené – 6. dubna 2015

    Velikonoční pondělí zná snad každý, ať už pro tradici nebo jako státní svátek.

    Červené se mu říká podle tradičně barvených kraslic červenou barvou. Krom toho barvy velikonoc jsou žlutá, zelená a modrá.

    Z hlediska zvyků českého lidu je velikonoční pondělí nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu, i když liturgicky moc významné není.

    Vstává se časně a mládenci s chlapci chodí od domu k domu s pomlázkami za děvčaty na koledu.
    Za vyšlehání – poklepání pomlázkou se dostává malované vajíčko. Kraslice musí být pěkně vymalované a dívky se předhánějí, která bude míti hezčí vajíčka. Malované vajíčko je pro muže velká odměna, neboť kolikráte jde o umělecké dílo, jehož výroba trvala i hodiny práce. Hoch si je ale musí vysloužit koledou a dobrým vyšupáním. Chlapci naopak dbají, kdo bude mít hezčí a delší pomlázku s krásnými pentlemi.
    Chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela a tento zvyk stále nevymizel.

    Pomlázka - od slova pomladit - znamená, že dívka či žena, která je pošlehána čerstvými pruty - živou pomlázkou - je obdarována životadárnou mízou stromů, která pošleháním vešla i do jejího těla.

    Mládenci od dívek dostávají v některých krajích krom vajíčka i stuhy na pomlázku. Ráno vyjdou chlapci se třemi pentlemi a večer si počítají, kolik jich od děvčat dostali. Mnohé pentle dříve byly pěkně malované nebo vyšívané a hlavně když dívka vyšívala pentli pro svého mládence, dávala si obzvláště záležet stejně jako s vymalováním vajíčka. Mnohde tímto úkonem děvčata naznačovala mládencům svou náklonost, takže ne všichni hoši pentli dostali.

    Mnohde je zvykem podávat mladým mužům na pomlázce domácí pálenku, nu a než obejdou celou vesnici, tak kolikrát na konec ani nedojdou. Proto se začíná každý rok z jiného konce.
    Na pomlázku se každopádně chodí do dvanácti. Jakmile na kostelních hodinách udeří poledne, už se koledovat nesmí a také by pozbylo účinku. Polednem končí cyklus Velikonoc. Velikonoční období však úplně nekončí, neboť velikonoční neděle máme až do Letnic.

    Výslužka se doma předá hospodyni a ta z ní vyrobí spoustu dobrých vaječných pokrmů.

    Pomlázka se vrací zpět přírodě. Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty. Tak je zaručeno, že bude dostatek prutů i na příští rok. Když ji nemůžeme hned zasadit, nezapomeneme dát pomlázku do kyblíku s vodou, aby neuschla.

    Zdobení kraslic a šlehání pomlázkou je zvyk velice prastarý. Dříve šlo o magický rituál, kterého se účastnili pouze dospělí, časem zlidověl a začali se ho účastnit i děti.

    V tento den oslavujeme akt znovuzrození, života, smrti a plodnosti. Měli bychom dát úctu živlům.

    Vejce je symbolem nového života, zrození.

    Pomlázka je symbolem mužské síly, mužského sémě. Proto se také děvčata nenechávala vyšlehat jen tak od někoho. Děvčata také na tento den často pod sukně neoblékala spodní prádlo.

    Celý velikonoční cyklus, Postní období a Svatý týden se nese ve jménu velké očisty těla a duše, abychom mohli býti čistí do nového svého zrození.

    O velikonocích, míněno tím oněch sedm a půl dne Svatého týdne s Velikonočním pondělím NIKDY nevyvoláváme konflikty. Nesváry těchto dnů trvají kolikráte celý život.


    A ještě něco navíc aneb co bylo dříve:

    Původ pomlázky se mimo jiné vysvětluje i křesťanství, i když patří ke starým pohanským zvykům, jako vzpomínku na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“.

    V mnoha krajích ráno hospodář vyšupal všechny domácí, aby byli celý rok čilý a nezapomněl ani na čeládku.


    Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a chlapci si počítali výslužku.
    Hry o vajíčka byly různé kraj od kraje a v některých krajích byli tak oblíbené, že se jich účastnili i dospělí a předháněli se kdo bude lepší.
    Bylo to třeba Sekání do vajec, kdy jeden chlapec uchopil vejce do dlaně. Aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu, pokud ne zůstávalo vejce chlapci, který jej držel.
    Nebo Ťukání, kdy chlapci uchopil každý po jednom vejci a lehce udeřili špicemi o sebe, komu se vejce nerozbilo, vyhrál a soupeř mu své vejce musel odevzdat. Někteří chlapci podváděli a přinesli si vejdumek naplněný smolou, když to ostatní zjistili, řádně mu naložili.
    Také se hrálo Koulení, které mělo různé krajové varianty.
    A určitě by se našlo dalších spoustu her.

    Večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

    V některých krajích na oplátku chodila v úterý děvčata na koledu za chlapci. Ale ne s pomlázkou nýbrž s kýblem studené vody, aby byli chlapci celý rok svěží. V některých krajích se po polední polévali spáči, kteří se vrátili nad ránem z muziky.
    Na Valašsku dokonce chodila v úterý děvčata s pomlázkami a volala: „ Dnes je naše!“ přičemž hoši odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží!“ a šlehali se navzájem.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu......
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Boží hod velikonoční – první neděle velikonoční – 5. dubna 2015

    Velikonoce = Velká noc, kdy Kristus pán vstal z mrtvých.

    Tento den vládne nálada nového života a vzkříšení. Přičemž bychom měli rozjímat nad vděkem smrti. Nad životem a smrtí.

    Ráno můžeme jít do kostela na bohoslužbu a nechat si vysvětit mazanec či chléb, v některých kostelech se žehnání pokrmů dělá již v sobotu ráno.

    Dopoledne pečeme velikonočního beránka, jako symbol Ježíše Krista. Beránek se peče v troubě, kde hoří posvěcený oheň z vigilie.

    K obědu se tradičně jí velikonoční nádivka, protože na Bílou sobotu nám skončil půst, můžeme si ji dopřát s uzeným a kopřivami.

    Odpoledne se ke kávě baští beránek, který se nakrojí se vzdáním úcty a křížovou modlitbou.

    K večeři se peče skopové.

    I výroba kraslic a pletení pomlázky má svůj čas. A ten nastává právě v neděli. Ženy s děvčaty spolu barví vejce a muži s chlapci pletou pomlázky.

    Kraslice se barví všemi možnými veselými barvami a tradičními vzory. Barví se jak plná natvrdo vařená vejce, tak vejdumky – vejce vyfouknutá. V pondělí vařené kraslice slouží jako výslužka a vejdumky se ozdobí strom v zahradě. Vejce je symbol zrození. Nikdy neobdarováváme vyfouklými vejci – znamenalo by to smrt.

    Já budu dělat vejce natvrdo vařená barvená přírodními barvami s obtisklými bylinkami a květinkami.
    Na syrové vejce se přitisknou zelené, venku sesbírané, bylinky, lístečky a kytičky a obalí se fáčem. Pak se dají vařit asi na 15min do barevné lázně. Jako barvy nám poslouží cibulové slupky. Můžeme použít kurkumu na vejce žlutá, červenou papriku na oranžová, červené zelí na modrofialová, červenou řepu na růžová a špenát na světle zelenkavá.

    Pomlázka se splétá z 8mi nebo ze 16ti prutů, přičemž i ty mají svou symboliku, jakožto i pomlázka jako taková.

    A jak tento den vypadal za našich prababiček? Jestli chcete, začtěte se. Mě se tento způsob dodržování tradic moc líbí a tak se je snažím dodržovat postaru.

    V tento velmi významný den ráno nikdo nezůstával ležet a všichni spěchali do kostela, přičemž hospodyňky s sebou braly bílý uzlíček, v němž byl uložen velikonoční mazanec, chléb, vejce, víno a v některých krajích už i velikonočního beránka pečeného v posvěceném ohni.

    Boží hod velikonoční „To je ten den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho!“ zpívá se v kostelích a v chrámech.

    Všichni šli do kostela slavnostně vyšňořeni, ve městě v nejlepších šatech, na venkově v krojích a pan farář po bohoslužbě světil víše zmíněné pochutiny, které si pak ženy odnesly domů. Tam se uložily doprostřed vyzdobeného stolu. Hospodář ještě svěcenému jídlu požehnal křížem a ukrojil k snídani nebo před obědem každému po krajíčku mazance a dal každému po vejci.

    Na Chodsku se kus posvěceného jídla jedl v kostele vstoje. Pak kdokoli přišel do stavení, dostal kus z posvěceného jídla, ať to byl žebrák nebo vrchnost.

    Na Šumavě se věřilo, že vzpomeneme-li si na toho, s kým jsme jedli na Boží hod svěceného mazance, vždy najdeme cestu domů.

    Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vína a vajec zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá a pitná voda.

    Na Kravařsku se konali jízdy na koních s kříži do polí.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu.....
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---

    V noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční

    Dle staré tradice se právě tuto noc slavila slavnost Vzkříšení. Zapalovala se Svíce od posvěceného ohně. Událost se konala v noci z Bílé soboty na neděli, kdy Kristu pán vstal z mrtvých.

    Slavnost se odehrávala v naprosto zhasnutém kostele, kde stáli lidé očekávající příchod Světla, vnesení Svíce zapálené od svěceného ohně hořícího před kostelem, přičemž se třikrát zpívalo Světlo Kristovo. Svíce připomínající Světlo Kristovo, Světlo života přinášel do potemnělého kostela farář, který pak předával toto světlo, připalujíce svíce lidem kolem sebe, Ti pak poslali světlo svým sousedům a tak se za chvíli rozzářil celý kostel plný velikonočních Svící, kterým se říkalo Paškál. Nebo bylo zvykem, že lidé stáli před kostelem, a připalovali si svíce vcházejíce do kostela. Je to noc proměňující se v den, smrt v život. Je to připomínka toho, kolik se po příchodu Krista změnilo, toho že je vždy je naděje...


    Protože tato noční bohoslužba, vigilie, začínala na Bílou sobotu, připisuje se k Bílé sobotě, nikoli k neděli, přesto že zmrtvýchvstání Kristovo probíhalo dle tradice za nedělního úsvitu.

    Svíce jako taková nese sama osobě velkou symboliku, také proto z našich životů i přes elektřinu nezmizela. Světlo svíce symbolizuje život, bílá svíce pak naději a čistotu, očistu.

    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Bílá sobota – 4. dubna 2015

    Bílá sobota je posledním dnem půstu, takže ještě vydržte, v neděli na Boží hod velikonoční si dáme jehněčí, či skopové maso.

    Ráno na bílou sobotu se umyjeme studenou vodou a zejména ženy polknou studenou vodu, aby byla dobrá komunikace v rodině.

    Je to poslední ráno co chodí děti s řehtačkami, protože na Bílou sobotu se vrací zvony z Říma.

    Děti chodí na koledu a za řehtání dostávají nemalovaná syrová vajíčka. Z nich pak hospodyně v neděli upeče beránka a ty co zbydou nazdobí pro koledníky na pondělí. Vajíčka se tradičně barví v neděli, aby byla co nejčerstvější.

    Někteří chlapci a muži vyrazí na proutí na pomlázku, jiní až v neděli. Po tom co dojdou domů, upraví proutí a hned spletou pomlázku. Každý muž by měl mít svou, vlastnoručně upletenou, živou.

    Na bílou sobotu se chodí ke studánkám a pramenům, je to jediný den v roce, kdy jsou všechny studánky a prameny léčivé. Voda se pak během roku používá na různé neduhy a zejména na teploty u dětí.
    Voda, kterou si ten den naberete do čisté skleněné nádoby a budete ji uchovávat v temnu, se celý rok nezkazí a je léčivá. Máme to podloženo i odbornými rozbory udělanými v den sběru vody a po roce.
    Pokud vodu z předchozího roku nevyužijete k léčení, můžete ji s poděkováním popíjet při půstu každé ráno nebo s ní zalít květinky. Bylo by neuctivé ji vylít do kanálu.
    Zdislavin pramen na Lemberku je léčivý celoročně, ale na bílou sobotu má největší sílu. Lemberskému pramenu sv. Zdislavy se též přezdívá České Lurdy .

    Ať je jakékoli počasí měli bychom jít o přírody a dát úctu studánkám, pramenům a vodě a přát si její dostatek.

    Tento počin souvisí s proslulým otvíráním studánek, které se odehrává ve většině krajích o Letnicích. Pouze čisté a svobodné dívky mohly účastnit tohoto obřadu. Šly ke studánce a za zpěvu písní ji celou vyčistili, vylily a vzdaly jí úctu, přály si dostatek vody. Děvčata byla slavnostně v krojích ustrojena a byla to pro ně veliká čest, jedna z dívek byla královnička s květným věncem na hlavě a pentlemi, při čištění jí ostatní děvčata pentle přidržovala a zpívala radostné písně a říkala říkadla věnovaná jen a jen studánce. Královničkou byla zpravidla nejšikovnější místní dívka. Kdyby někdo chtěl, nějaké texty mám. Pak družice (družičky) královničce sejmuly věneček a vhodili jej do studánky jako obětinu. Nakonec se zpěvem nabraly vodu do džbánu.
    Toto otvírání studánek se dělo dle místa v různý čas, vlastně se mi nepodařil najít nějaký celistvý termín, ale tradice vzdání úcty vodě, studánkám a pramenům je na bílou sobotu.
    Dnes může takto slavnostně přistoupit ke studánce každý a vzdát jí úctu, ale čistit by ji měly pouze ženy s čistým srdcem. Ovšem když žen není a studánka je ladem myslím, že je lepší když jí vyčistí kdokoliv. Nepečované studánky velice rychle zanikají a vysychají, a když nevyschnou, nemají pitnou vodu.
    Pro zajímavost jen v na území naší matičky Prahy máme evidovaných asi 130 pramenů a studánek, ale z toho pouze nějakých 48 je nějakým způsobem udržovaných a z toho ne všechny jsou v dobrém stavu a jsou pitné.

    Tento den si připomínáme vzkříšení.

    Na bílou sobotu se neslouží mše ani bohoslužby s výjimkou posledního pomazání a svátosti smíření. Po setmění se slaví vigilie.
    Světí se oheň před kostelem, který se zapaluje křemeny.

    Všechny hospodyně uhasili ráno oheň a vzali si polínko, které přiložili do ohně před kostelem, který se světil. Posvěcený oheň si pak přinesli domů a roztopili jím pec či kamna. Z tohoto zvyku lze usoudit, že se na bílou sobotu nevařilo, protože svěcení ohně a slavnost vigilie se odehrává až po setmění v noci ze soboty na neděli, kdy Kristus pán vstal z mrtvých. Posvěcený oheň se také nosil domů také tzv. paškálem – velikonoční svící. A také právě proto se pekl velikonoční beránek, symbol beránka Božího až v neděli dopoledne, protože v peci či kamnech hořel svěcený oheň.

    V Brtnických starších záznamech se objevuje článek, kdy byl také zachován zvyk „Vynášení Pámbíčka“. Tehdy se nesla soška Panny Marie a kříž z kostela průvodem k na mostě na rynku – bylo to procesí k odehnání moru (epidemií). Proč se tento zvyk jmenoval Vynášení pánbíčka a kdy bylo od něho ustoupeno se nepodařilo zjistit.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu......
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Velký pátek – 3. dubna 2015

    Ráno vstáváme časně a po probuzení si omyjeme studenou vodou obličej, abychom byli zdraví. Toto dělali naši předkové a měli bychom to dělat i nadále.

    Protože zvony mlčí, tak ráno děti vyběhnou a oznamují ranní klekání řehtačkami.

    Celý den by se měl nést v duchu smutku, mlčení a rozjímání. Nezapomínáme, že smutek je součást života a že nemusí být vždy negativní.

    Drží se asi nejpřísnější půst z postního období, podobně jako na popeleční středu a zelený čtvrtek. Ten kdo chce přísný půst dodržet a nemá namáhavou práci, může tento den pouze pít vodu popřípadě k ní přikusovat chléb.

    Kdo se nechce přísně postit, připraví si k obědu dobrou bramboračku. Ta se tradičně připravuje na Velký pátek v Čechách a jedí se jidáše mazané medem pečené na zelený čtvrtek.
    Ten kdo jidáše s medem pojí, bude zdráv po celý rok.

    Pečou se mazance, nechají se vychladnout a zabalí se do čisté utěrky a uloží se. Mazanec se jí až o neděli na Boží hod velikonoční, kdy se ráno vezme do kostela posvětit a před obědem u slavnostní tabule jej hospodář nakrojí a každému dá po kousku.

    Odpoledne je čas na modlitbu za uzdravení. Můžeme se modlit za uzdravení všeho i naší planety.

    Na Velký pátek se otvírá země, takže se v ní nesmí rýt, nesmí se s ní hýbat a to ani v na Bílou sobotu, jinak bychom zneuctili zem a bylo by zle. Nesmí se nic sázet, plít a tak podobně.

    Otevírá se hora Blaník na ochranu českého národa, ta se však nesmí rušit. Proto ji rušit nebudeme a na horu Blaník nepůjdeme.


    Tento den bychom měli jít do přírody a pozdravit bytosti, které v ní žijí. Měli bychom je uctít mlékem a tak si na procházku nezapomeňte vzít misku z přírodního materiálu a mléko a dejte ji na nějaké nerušené místo.

    Večer opět děti vyběhnou s řehtačkami a oznámí večerní klekání.

    Klekání dostalo název od pokleknutí. Když se ráno v poledne a večer rozezněli zvony, tak lidé poklekli a počali se modlit modlitbu Anděl Páně.

    Nemělo by se prát prádlo, abychom jej nenamáčeli do krve Ježíše Krista.

    Tento den si totiž připomínáme smrt Ježíše Krista. Byl odsouzen, ukřižován i pohřben.
    Bible o této události mluví ve čtyřech evangeliích, které se čtou v takzvaných pašijích. Z tohoto čtení vznikly Pašijové hry. Pašijové hry mají dalekou historii, z počátku se hrály s loutkami. Po té začali hrát pašijové hry lidé, lépe řečeno klérus. Představovat Ježíše Krista mohl jen farář a pravděpodobně pro pannu Marii též vybírali duchovní osobu. Dnes pašijové hry hrají nadšenci pro znovu objevení této tradice.
    Na připomínku Ježíšovy smrti se konají bohoslužby od tří hodin odpoledne, protože ve čtyři hodiny letního času, tedy ve tři hodiny zimního, byl Ježíš ukřižován. Výzdoba kostela je chudá, bez květin a svící na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a smutek podtrhávají mlčící zvony.


    A něco lidových zvyků:

    Tam kde se předlo, se na Velký pátek spřádaly tzv. pašijové nitě. Těmi se pak pár stehů udělalo na košili a nositel tak byl ochráněn před zlými duchy. Tam kde se tkalo, se vyráběla pašijová látka a ještě ten den se ušila košile, ta prý ochránila majitele před bleskem.

    Dříve čeledíni vyháněli za rozbřesku koně do řek a potoků, aby se koním vyhnula nemoc.

    Děvčata ráno chodila a stírala rosu, aby byla chráněna před sluncem.

    I tento den děti honily Jidáše.

    Dokonce prý vycházejí na souš i vodníci, kteří se pak v okolí řek prohánějí na koních. 2 dny před Božím hodem velikonočním.

    Byl to prý den bosorek, které tajně na březích potoka čarovaly tím, že kladly ve vodě na kámen slámu nebo povříslo, do kterého tloukly pístem na praní. Nezasvěcení však nevědí proč.

    Na Kladensku se tradičně jedla čočka, aby se lidí drželi peníze.

    Na Bydžovsku se nemělo tento den nic půjčovat, protože se věřilo, že s půjčenou věcí se dá čarovat.

    Mnohem více o významu českých tradic velmi srozumitelným jazykem naleznete v krásné knize Naše tradice, jež se dá sehnat v Praze U Džoudyho - dnes jsem se ptala a mají 12 ks. Další místo je infocentrum ve městě Tanvald.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam