sv. Havel - 16. října

Tento týden nás čeká svátek sv. Havla a s ním spojené havelské posvícení jež následuje tuto neděli.

Havelské posvícení je také známo jako císařské. To proto, že se císaři Josefu II. nelíbilo, že v každém místě se slaví posvícení jindy. A protože se lidé o posvícení navštěvovali a při té příležitosti obchodovali a pracovní morálka velice trpěla, chtěl císař posvícení sjednotit právě na sv. Havla. Což se opravdu stalo v roce 1787, kdy vydal nařízení o jednotném posvícení první následující neděli po sv. Havlu. V mnoha krajích se ovšem posvícení pouze přibralo jako další příležitost k oslavám a slavilo se dvoje posvícení - Havelské nebo-li císařské a "naše posvícení".

Proto se Havelské posvícení do dnes slaví v mnoha krajích naší krásné země. Ke každému posvícení patří dobré jídlo, pití a zábava.

V jižních Čechách nesmí o posvícení chybět posvícenské hnětynky nebo také hnětýnky. Hnětýnky jsou dvou druhů, vykrajované a lité. Jedná se o lité těsto do malých forem, jež obsahuje mnoho másla, cukru a vajec. Hnětynka se totiž nekouše, hnětynka se rozplývá. Každý kout jižních Čech má svá specifika na zdobení hnětynek a i každá rodina si je zdobí po svém. Všeobecně se dá říci, že jsou polévané cukrovou polevou s různými příchutěmi a zdobeny sněhovými, cukrovými nebo marcipánovými barevnými ozdobami jež mají povětšinou podobu různých kytiček a lístečků. Každoročně se také v mnoha místech jižních Čech vyhlašuje soutěž o nejkrásnější hnětynku a opravdu se jedná doslova o umělecká díla k zakousnutí. Nicméně jedná se o tak nákladný kus pečiva, že se peče opravdu jen o posvícení.

Recepis:

Posvícenská hnětynka

•70 dkg polohrubé mouky
•50 dkg másla
•50 dkg cukru moučka (osobně dávám mnohem méně cukru, ale my nemáme rádi příliš sladké pokrmy a pečivo)
•6 vajec
•2 lžíce rumu nebo jedna lžíce ustrouhané citronové kůry a šťávy

Utřeme žloutky s cukrem a máslem. Postupně přidáme mouku, sníh z bílků a rum nebo citron. Vznikne polotuhé těsto, kterým pomoci lžíce naplníme vymazané a moukou vysypané formičky. Těsta dáváme méně na prostředek a více do stran formičky.
Pečeme ve vyhřáté troubě zhruba 15 - 20 minut asi při 200°C (dle trouby a druhu formiček). Zda jsou upečené, zjistíte pomocí špejle.

Po vychladnutí polijeme čokoládovou nebo citronovou polevou a zdobíme podle fantazie. Lze použít ozdoby na hnětynky (ty se dají v jižních Čechách koupit okolo posvícení dokonce i v trafice), lentilky, barevnou rýži, marcipán nebo si vyrobíme vlastní zdobící hmotu a z ní různé tvary.

Na zdobení potřebujeme bílek a jemně prosetý moučkový cukr. Velice často se přidával i škrob, ale protože se dnes moučkový cukr bez škrobu (proti hrudkující složka) prakticky nedá sehnat, tak již škrob nepřidáváme. Potom hmotu rozdělíme na části a každou jinak obarvíme potravinářským barvivem. Doporučuji ty přírodní a tekuté. Pokud barvu v prášku, musíme ji předem rozmíchat v trošce vody. Pak se hmota plní do zdobících pytlíků a zdobíme buď rovnou na hnětynky, nebo ozdoby vytváříme na povoskovaném či pečícím papíře a pak přenášíme do ještě měkké polevy na hnětynkách.

Velice baví zdobení hnětynek děti, podobně jako perníků v adventu.

Kupované ozdoby pro zajímavost vypadají takto: http://www.regionalni-znacky.cz/…/…/16/rokyta-ozdoby-s05.jpg

A domácí zdobení třeba takto: http://www.regionalni-znacky.cz/…/vokrojova-hnetynka-s06.jpg

a takto vypadá kombinace obojího: http://horazdovice.charita.cz/res/archive/005/000710.jpg

Méně časté, ale v některých místech tradiční jsou vykrajované hnětynky, ale na ty je zase jiný recept.

Samozřejmě o posvícení nesmí chybět ani dobré pivo jako křen a vydatná pečínka, většinou to je kachna nebo jiná drůbež, neboť husy se tradičně zabíjí až na sv. Martina - to jsou nejtučnější, mají nejvíc prachového peří a dobře se škubou.

Na Vysočině kupříkladu o posvícení dělali i zabíjačku a častým posvícenským pokrmem byly jitrnice a samozřejmě posvícenské koláče.
Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internetové stránky ceske-tradice.cz
obrázky: internet
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová..

Posvícení

V Čechách posvícení, na Moravě hody, ve Slezsku krmáš.

Posvícení od slova posvěcení se slaví na počest posvěcení kostela nebo místa. Při posvícení se tedy obnoví posvěcení kostela nebo místa ke kterému se celé posvícení vztahuje. A protože je každý kostel zasvěcen jinému světci nebo byl vysvěcen v jinou dobu, tak se posvícení v každé vsi i městě slaví v jiný čas.

Jsou ale posvícení která jsou tak oblíbená a důležitá, že se slaví po celé zemi. Kupříkladu na svatého Václava nebo svatého Martina.

Pouť se slaví na počest patrona nebo důležitého místa. Je to rozjímavé putování k místu, které je zasvěceno svatému či jde o nějaké významné místo. Tam se dělají duchovní obřady a pak následuje radování, pohoštění, trh, zábava a kolotoče.

Posvícení a pouť jsou tedy dvě rozdílné věci a v některých místech se slaví pouť na počest patrona kostela a posvícení na výročí posvěcení kostela v jinou dobu. V mnoha místech však tyto dva úkony splynuly a slaví se zároveň.

Při posvícení dobré pokrmy, tance a radování nesmí chybět. Typické jsou v Čechách posvícenské koláče, v jižních Čechách hnětynky a na Moravě vdolky. Pečou se z vybrané mouky, dle místního receptu a podle krajové zvyklosti se též zdobí.

K posvícení nesmí chybět zlatá pečeně a dobré pití. Jedná se převážně o různou drůbež, husy se ale pečou až na svatého Martina, kdy jsou pěkně tučné a dobře opeřené. K pečeni se většinou podávají domácí knedlíky a sladké či kyselé zelí. V Čechách se pije převážně pivo, ale tam kde vinohrad, tak víno. Na Moravě je to naopak. Každé místo má i další odlišnosti i podle toho jakému světci je posvícení určeno. Na svatého Martina se místo koláčů v mnoha místech pečou martinské plněné rohlíčky (recepis bude u článku o Martinském posvícení).

Zvykem je posvícení slavit buď na svátek světce, ale nejčastěji nejbližší následující sobotní večer, neděli a pondělí (které se kuli práci již prakticky nedodržuje). Nejdůležitější je však nedělní slavnostní oběd a pak zábava.

A jak to vypadalo dříve?
Velkým zvykem bylo v neděli časně ráno odsouzení kohouta. Hoši ve vsi "ukradli" v hospodářství kohouta a pak jej nesli přes celou ves, mezi tím se vytvořil průvod. Jeden z hochů byl kazatelem a na návsi kohouta odsoudil. Ten se pak sťal šavlí nebo podřízl a následně slavnostně upekl. Na Moravě se v pondělí pro změnu stínala hlava beránkovi.

Něco málo o posvícení v různých regionech: http://www.ceske-tradice.cz/tradice/podzim/posviceni-a-hody/_zobraz=posviceni-v-regionech


Recepis na koláče:

České posvícenské koláče

asi 1/4 l smetany nebo dobrého mléka
30g droždí
80g cukru
500g hladké vybrané mouky
špetka soli
3 žloutky
vanilka
citrónová kůra
100g másla
máslo na potření plechu, 2 bílky na potření koláčů
Nádivka: tvarohová, povidlová, maková, ořechová, apod.

Z poloviny vlahého mléka, droždí, lžíce cukru a několika lžic mouky připravíme řidší kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem, vlijeme vykynutý kvásek, přidáme ve zbytku vlahého mléka rozmíchané žloutky, vanilku, citrónovou kůru a vlahý tuk. Zaděláme vláčné těsto, nechám je zkynout na teplém místě. Pak rozdělíme na kousky o váze asi 40 - 50g, které zakulatíme v ruce do kuličky a dáme na pomaštěný plech. Do kousku hadříku zabalíme a zavážeme raneček mouky a takto vzniklou kuličkou vytlačíme do každého kousku těsta volný střed, do něho dáme nádivku. Úzké kraje koláčů povlažíme bílkem. Koláče necháme krátce zkynout. Pak je vkládáme do předehřáté trouby a asi za 30minut (dle velikosti) je upečeme. Hotové můžeme pocukrovat.



Následující posvícení slavené v mnoha krajích zároveň je Havelské, kde bude recepis na hnětynky a pak velké Martinské u toho si také řekneme něco o pečení hus.


Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová.

Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti

Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli taktéž náležitě ostavit a uctít.

Tento den je tak význačným svátkem, že se slaví naprosto ve všech krajích po celé České zemi.
A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron a ochránce České země a to minimálně od poloviny 10.století, kdy počali vznikat první zapsané legendy. Ale teď ke zvykům.

Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se i lidové veselice, posvícení a do dnes se udržela i tradiční velká pouť svatého Václava a to na mnoha místech v zemi. Největší se koná ve Staré Boleslavi a návštěva hrobu svatého Václava v tento den je i dnes velmi vyhledávaná.

Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají povznášející písně a rozjímá se a kouká se uctít důležitost onoho dne. Po doputování poutníků ze svatého místa je náležitě vítají Ti, co na pouť jít nemohli, a pokračuje se veselím na trzích, v hospodách a tancovačkách a také na atrakcích.

Svatý Václav je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ. Proto Josef Václav Myslbek vytvořil krásné sousoší ochranitelů České země, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Vysochal pět patronů České země, nejvýznamnějšího svatého Václava na koni, pod nímž stojí svatá Anežka česká, svatá Ludmila, svatý Prokop a svatý Vojtěch.
Zde pod pomníkem 21. srpna 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
Pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí se také každoročně konalo v tento den velké setkání Čechů.

Svatý Václav je vzorem čestného panovníka, starého původního křesťanství (ne církve) a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti s živým vztahem k tradicím národa a jeho země.

Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší zemi, připomeňme krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší vlasti a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, jen tak se dá ovlivnit mnohé.

Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“


A co znamenal tento den pro naše předky?

Den svatého Václava byl však i důležitým dnem v hospodářském roce. Protože obilí již je pod střechou, seno se slámou ve stodole a téměř sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až na svatého Martina.

V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí, dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě.
Toho dne se také v některých místech sporadicky konala poprava kohouta, která se jinak konala o masopustu.

Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.


Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech, Moravy i Slezka. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, kníže na koni, štít a zbroj..

A aby povídání bylo úplné je nutno připomenout, že se na svatého Václava vyvěšuje státní vlajka..

Zdroj:
Ladislava Sůvová – přednášky a semináře, kniha Naše Tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internet - encyklopedie svatých

Podzimní rovnodennost a podzimní období


Podzimní rovnodenností nastává čas poslední sklizně, hojnosti a posvícení, čas přemýšlení, rozjímání a radosti. Zároveň také krácení dnů a přibývání noci.

Nastal nám podzim, čas sklízení plodů náročné práce. Příroda nám pomalu maluje krajinu překrásnými barvami, nechává za svítání válet krásné mlhy na strništích a loukách, ve večerním slunci se blyští šípky jako červené korálky a pomalu se vše připravuje na spánek.

Ani naši předci nesměli zaspat a podzim náležitě využít nejen k přípravě na zimu, ale především k radování a hodování neboť podzim je obdobím hojnosti. Již se vědělo kolik se sklidilo a kolik úrody se může spotřebovat na podzimní radování.
Proto také v celé české kotlině k podzimu neodmyslitelně patří svatby, dále v Čechách posvícení a na Moravě hody, které skrývají hlavně setkávání s přáteli a rodinou.

K tomu všemu se váží i tradice, které si budeme představovat postupně.

Snad jen zmíním pouštění draků a pečení brambor v popelu a jablek na ohni, neboť to se odehrávalo tak nějak celým podzimem, dle počasí a krajů.

Pouštění draků byla a je oblíbenou kratochvílí zejména dětí i dospělých neboť v podzimní čas pěkně fouká ze strnišť.

Děti si doma vyrobí a nazdobí draky a utíkají je na sklizených polích a loukách pouštět. Doma vyrobený drak je totiž ten nejlepší a děti se dříve předháněly, kdo z nich bude mít draka krásněji vymalovaného a komu vystoupá na nebi nejvýše.

Je to období honů, houbaření, sběru šípků a posledních bylin, různých svátků a hlavně je to čas posvícení a setkávání.

Posvícení se konají po celé republice, ale v každém kraji v jiný čas a protože s posvícením je to složitější, tak k němu nezbývá než sepsat samostatný článek. Ve zkratce k posvícení nesmí chybět dobré jídlo, pití posvícenské koláče a husa.

Ke konci podzimu krom dušiček a svatého Martina, patří i přípravy na advent a prakticky celé adventní postní období. U nás v rodině se kupříkladu v neděli před první adventní nedělí společně zdobí adventní věnce při čemž se povykládá jak se kdo měl a co se událo, neboť Adventem začíná nový rok tradic...

Tak tedy radujme se, veselme se, podzim nám nastává podzimní rovnodenností, která letos připadla na 22. září 2016 v 16:22h....

Svatá Ludmila – 16.9.

Tento den si připomínáme svatou Ludmilu, babičku svatého Václava, světici a patronku České země.

Je patronkou babiček, matek, vychovatelů a především České země.

Její atributy jsou knížecí koruna, závoj nebo šála. Většinou se zároveň zobrazuje v červeném plášti.

Její životopis jen ve stručnosti.
Pocházela z pšovských knížat v Čechách. Byla provdána za knížete Bořivoje I., prvního doloženého českého knížete, který po sňatku přijal křest od sv. Metoděje, přijala i ona křesťanskou víru a také ji praktikovala. V lásce k slovanské bohoslužbě vychovala své syny Spytihněva a Vratislava i vnuka Vratislavova - Václava. Po smrti Vratislava se usadila na vdovském sídle Tetíně u Berouna. Tam byla v noci z 15. na 16. září 921 najatými vrahy zardoušena jejím vlastním hedvábným závojem. Vrahy zřejmě najala tehdy již vdova po Vratislavovi Drahomíra.

Již za svého života byla velice váženou ženou a lid ji převelice ctil. Záhy po její smrti počali lidé kněžnu Ludmilu uctívat jako mučednici. U jejího hrobu na Tetíně došlo k zázrakům. Vnuk Václav po převzetí vlády se postaral o přenesení Ludmiliných ostatků do Prahy, kde byly 10. listopadu asi r. 925, za účasti řezenského biskupa Michala, uloženy do chrámu sv. Jiří na Hradčanech. V té souvislosti se počítala mezi svaté. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v r. 1143 (či v r. následujícím) papežským legátem kard. Quido di Catello za jeho pobytu v Praze.

Při otevření tomby s pozůstatky svaté Ludmily v roce 1981 byly nalezeny zbytky několika textilií. Jedna z nich je zřejmě součástí oděvu svaté Ludmily, snad pokrývkou hlavy, závojem. Již Kosmova kronika se zmiňuje, že závoj byl spolu s ostatky svaté Ludmily uložen při jejich přenesení do Prahy. Později byla Ludmilina tomba dvakrát otevřena ve 14. století za účasti pražského arcibiskupa a opětovně zapečetěna. Textilie považované za relikvie byly zřejmě v tombě ponechány. Zhotovením, technikou i dalšími znaky lze nejstarší textilii zařadit do 10. století...

Pomalu se nám blíží podzim a s ním i bude pomalu nastupovat i spousta tradic, které se nám překulí do Adventu a pak si budeme užívat dny zasvěcené tradici prakticky zas až do jara..
Protože přes léto se toho z pohledu tradic moc neděje, mám rozpracované tradice, které se netýkají kokrétního ročního období, ale našeho života. Týkají se dětí a obřadů, které stále prožíváme a kolikrát už ani netušíme jaký vlastně mají smysl...

DIABOLUS: Je nás tady takovejch víc, co jsou nadšený a pravidelně čtou. CUB to napsal i za mě. Díky oběma ;)

DIABOLUS:
no neni zač, rád to tu čtu a aby se to tu nemotalo jen kolem církevního roku, tak ještě doplním pár zdrojů k horenskému právu, což je v podstatě středověký zákoník regulující chování a nakládání s vinohhradem
http://www.psovsky.cz/zajimavosti/horenske-pravo/
http://www.czsnosislav.cz/historie-vinarstvi/horenske-pravo/
https://is.muni.cz/th/145051/fss_b/Bakalarska_prace.txt
https://cs.wikipedia.org/wiki/Horenské_právo
vyývoj vinohradnictví v datech
https://www.wineofczechrepublic.cz/...torie/vyvoj-vinarstvi/historicky-vyvoj-vinarstvi-v-datech.html
příklad artikulí - článků - horenského práva, které regulovalo trestně právní jednání kolem vinohradů. dnes je čtení artikulí součástí kulturního programu "zarážání hory" spolu se scénkami jak hotař - hlídač - trestá provinilce
http://www.nechory.cz/?p=p_34
je důležité si uvědomit, že ve středověku, kdy u nás začíná rozmach vinohradnictví, se víno pilo jakožto hlavní tekutina - voda byla znečištěná a víno bylo, co se alkoholu týče, velice slabé - tudíž sociálně ekonomický význam vína byl obrovský. dokonce jsem někde četl nebo slyšel zmínku o středověkém lékařském předpisu (dataci si opravdu nevybavuju), že se nedoporučuje dávat víno dětem do dvou let věku, že tyto je lepší kojit, neboť víno má neblahý účinek na jejich vývoj.
zarážání hory je dneska de facto jediným zvykem kolem vinařství, který se masově drží. pak ještě probíhají různá vinobraní a dnes moderní a turisticky velice oblíbené burčákové pochody, ale to jsou (zvlášť ty burčáky) podle mě novodobé čistě kulturně turistické akce, které historicky nemají základ. na vinobraní se prostě nahnalo poddanstvo do vinohradu a sbírai se hrozny, dnes je na to nabalený kulturní program, o práci to neni vůbec, spíš o chlastání ;)

DIABOLUS: jenom bych doplnil, že u nás na jižní moravě se dožínky slaví už začátkem srpna, když je čerstvě po žních, měsíc na to nečekáme ;) na konci srpna už probíhají tzv. zarážání hory. což je, dnes už hojně kulturně podpořený a navštívený, obyčej, kdy se na nejvyšším místě viniční tratě (hoře) vztyčí vysoká borová hůlka, nahoře nazdobená a požehnaná (které se taky říká hora - zarážání hory, něco jako májka, ale nižší, zvedne to jeden chlap), aby bylo už z dálky vidět, že ve vinohradě nemá kdo co dělat. býval stanovený hotař tj. hlídač tratě, který plašil spačky a hlavně dohlížel, aby do vinohradu nevkročila ani noha - ve vinohradě se už nepracuje, hrozny zaměkají, zrají a nemá se na ně už co šahat, natož pak je tam chodit krást. ostatně tuto službu provádějí místní vinařské spolky dodnes, protože špačků a zlodějů se jen tak nezbavíme, takže se chlapi domluví a chodijú hlédat vinohrad. nicméně pracovat se dnes ve vinohradě pracuje klidně do listopadu, pokud je třeba dobrý rok nebo se chce sklízet víno vyšší jakosti.

DIABOLUS: Už jakou dobu chci do tohodle auditka napsat něco smysluplnýho, abys v tom nebyla sama. Tak tedy: Stokrát díky, že se tomu tak zevrubně věnuješ a obdivuju tvé bohaté zdroje informací. Sama nejsem úplně nepolíbená, mám doma nějaký kalendáře s touhle tématikou a něco málo materiálů mi kdysi poskytl i kamarád, který studoval kulturologii, ale tady prostě jenom koukám, jaký prd vlastně o těch našich vím. Takže ještě jednou, díky za tvůj čas, který tomu obětuješ, moc si toho cením.

Dožínky - konec Srpna

Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty matce zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili úrodu.

Slaví se koncem Srpna někde i začátkem Září a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím.


Ten den se od brzkého rána vše strojí a čančá.

Strojí se koně nebo traktor a vůz jež slavnostně v průvodu ženců, žen a dívek doveze poslední obilí, zdobí jej většinou muži a jinoši se zpěvem a nějakým dobrým pitím. Dívky mají za úkol uvít dožínkový věnec ze všeho druhu obilí a zdobený lučním kvítím a zhotovit velkou kytici lučního kvítí.

Všichni se obléknou do místního kroje nebo nejlepších šatů.

Každá hospodyně doma poctivě naklidila, napekla koláče a tradiční žitný chléb jako poděkování polím.

Celá oslava začíná průvodem z pole do vsi. Dříve končil u vrchního hospodáře (který měl na starosti celou úrodu a hlídal, aby se nesnědlo i to co se má zasít), kde mu byla úroda předána na starost, bylo oznámeno, že všechna úroda je sklizena a uložena pod střechou.

I dnes se symbolicky předává úroda a starostovi/hospodáři na návsi, s týmž oznámením, že je vše sklizeno a uloženo, je mu předán dívkami v kroji dožínkový věnec a jeho ženě předávají jinoši kytici lučního kvítí. Na oplátku jim hospodář udělí pochvalu a zajistí přípitek většinou pivem, paní máma (žena hospodářova) rozdává za kytici dožínkové koláče. Krom dožínkového věnce a kytice nesmí v průvodu chybět žena s pecnem chleba a solí. Mimochodem znáte význam obřadu vítání s chlebem a solí?

Po této ceremonii dává hospodář pokyn k veselení, které se odehrává na návsi a později se stěhuje do hospody. Tanec a radost je nejlepším a největším poděkováním za úrodu.

Věnec jež dostal hospodář se zavěsí do stodoly či na jiné významné místo v hospodářství (nemělo by na něj pršet), kde visí celý rok až do dalších dožínek, aby byla další úroda.

Oslava dožínek byla pro naše předky nesmírně důležitá, také to byla největší oslava v celém roce. Obilné zrno znamenalo život, přežití zimy a zasetí nové úrody.
I pro nás, i když nemáme pole a neobděláváme je, by tato oslava měla být důležitá neboť každý z nás jí a jídlo není samozřejmost.

Nastává čas hojnosti...

Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
Lidové zvyky a byčeje

Poutě

Krásná a tajemná svatojánská noc je za námi a nastalo nám dlouhé období poutí.

Pouť - putování za soustředěním se, usebráním, uvnitřněním, odevzdáním se a vůbec objevením sebe sama a vyššího vedení - je tradice daleká, která sahá opět až za křesťanství.

Odměnou pro poutníky je pak dosažené poutní místo a následné radování v podobě zábavy, houpaček, kolotočů a perníků. Doma je pak vítají s otevřenou náručí ti, co se nemohli poutního putování zúčastnit.

Poutí se v naší zemi koná mnoho. Termín je většinou stanoven dle světce, kterému je zasvěcen místní kostel a na jehož počest se pouť koná.
Poutě jsou stále velmi oblíbené a konají se snad v každém místě kde je kostel.
Máme v naší krásné zemi také mnoho poutních míst.
Kupříkladu Svatou horu u Příbrami, Chrám svatého Víta se Svatováclavskou kaplí, bazilika Nanebevzetí panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě či kostel svatého Matěje v Praze Dejvicích.

O pouti se pečou pouťové koláče, vdolky a v jižních Čechách hnětynky.
Sejde se celá rodina a dělá se slavnostní oběd - pečená drůbež.
Večer se pořádá taneční zábava a jistě místo navštíví i oblíbené pouťové atrakce a trhovci.

Je krásné se jednou do roka se stát bezstarostnými a užít si zábavu.

Těm co vlastní knihu Naše tradice, se doporučuji začíst.



Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice.

Svatojánská noc 23.-24. června

Dalším význačným svátkem je Svatojánská noc, která připadá na dobu letního slunovratu.

Tento čas je oslavou nastávajícího léta, úrody a země.

Jedná se o pálení ohňů v předvečer svátku Jana Křtitele tedy ze 23. na 24. června. Noc je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil. Také byliny jsou v tuto noc nejsilnější.

Svatojánské ohně většinou připravuje chasa (mládež).
V některých krajích je základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To mají na starost chlapci.
Děvčata mají za úkol natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvijí věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobí jedli a sebe. Hranice s jedlí se vztyčuje vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité je zelené chvojí, které se přidává do ohně.
Po zapálení hranice se kolem tančí a zpívá a také se hrají různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, bude vztah ve znamení věrnosti.

Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu a větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákali dvojice, držíce se za ruku. Ti zas zjišťovali, zda budou mít šťastné manželství.

V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění ježibab nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
Také se zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce.

Nevěsty a svatojánská noc:

Ta děvčata, která jsou zasnoubena a budou se tento rok vdávat, nesmí zapomenout na tradici zašívání čarovné byliny do svatební košile. Tato tradice je přestará, ale udržela se a je krásná.
Budoucí nevěsta vyrazí v noci do lesa a utrhne kapradí či jinou bylinu (ale kapradí je prý nejlepší). Tu později s přáním cnosti pro nastávajícího a úctou zašije do límce košile. Košile nemusí být osobně šitá, stačí koupená a popárnout límeček, tam kde to není vidět. Nevěsta ale musí všívat bylinu osobně. Cnost pro nastávajícího si nevěsta dobře rozmyslí a musí být pouze jedna. Vícero nadělá víc škody než užitku.

Svobodné dívky si tento den mohou zajistit předpověď. Když se v podvečer vydají pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialku a zvonek a pak si jej dají pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjeví jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité je ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesmí ohlédnout, nesmí promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhá, též musí jíti zticha a neohlížeti se. Tato tradice však již vymizela.

Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je rozchodník ostrý, ale možná i jiný rozchodník, kterého je hodně druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji vždy tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.

V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci má čarovnou sílu.
V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.

Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a také k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování při obchodování i v kuchyni.

Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.
Pro zajímavost:
Svátek Jana Křtitele je ojedinělý tím, že se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví už od roku 506. Nicméně pálení ohňů o této noci a tradice jako taková je mnohem starší.....