Dušičky (Památka zemřelých) - 2. listopadu

2. listopadu slavíme Památku zemřelých, lidově dušičky.

Ráno na dušičky se konají bohoslužby a světí se svíce. Stále se místy konají tiché slavnostní průvody na hřbitov, kde se lidé hromadně pomodlí a pak zdobí rodinné hroby květinami, věnci a svícemi.

I když nechodíme do kostela, navštívíme hrob našich předků a vzdáme jim úctu.
Řádně hrob očistíme. Položíme věnec a živou květinu jako vzpomínku na ně a připomínku toho do jakého rodu patříme. Zapálíme svíci - světlo duši na onom světě.
Tiše zavzpomínáme na zemřelé a můžeme připojit vlastní modlitbu..

Rozžehnout svíčku doma za zemřelé blízké bychom měli, i když z nějakého důvodu nemůžeme hřbitov navštívit nebo když jsme navštívili hřbitov v jiný den.

Na dušičky se peče zvláštní pečivo "dušičky", podobně jako na svátek všech svatých se pečou "kosti svatých".

Je zadělávané mlékem, plněné povidly nebo mákem a má mít kosočtverečný či čtverhranný tvar. Jedná se o těsto kynuté, místní zvyk však může velet i jiné. Tím se dříve obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci. Dnes jimi můžeme podarovat příbuzné či sousedy.
Recepis najdete na konci článku.

Na večer rozžehneme svíce v okně podobně jako na svátek Všech svatých. Svíce symbolizují zažehnání věčné temnoty.

Pokud máme hrobů několik a do setmění bychom je nestihli obejít, využijeme k tomuto úkonu ještě předchozí den - svátek Všech svatých. Stále více se však přesouvá navštěvování hřbitovů na nejbližší víkend.

Na dušičky po setmění nejlépe zůstaneme doma, neboť se propojují dva světy. Doma si pak naši předci u světla svící vyprávěli různé dušičkové povídání. Těch příběhů bylo spousta, zde jeden příběh od Pelhřimova:

(opsáno z www.ceske-tradice.cz)
„Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil tak jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle usadila do lavice a sklopila oči. Po chvilce se rozhlédla kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že jsou to sousedé po smrti. V tom jí šťouchla nedávno zemřelá tetička ze sousedství a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, po té co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.“

„Na dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme,
budou na nás vzpomínat,
až my budem umírat..
V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.“

Protože tohoto dne prožíváme úkony spojené s uctěním předků, měla by se jej účastnit celá rodina. Je to dobrá příležitost na vzpomínání na blízké. Naskýtají se nám vzácné chvíle k vyslechnutí prababiček, pratetiček a jiných nejstarších členů rodiny o tom jak co bylo. Tímto nasloucháním si můžeme ucelit obraz o našich předcích a prohlédnout si stará alba a vědět, kdo jaký byl a co si v životě nesl za břímě, či radost. Vězte, že je tradicí znát šest generací svých předků. Važme si času stráveným s našimi nejstaršími. Nevíme, jestli příští dušičky za ně nebudeme zapalovat svíce.

Něco z historie:

Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V těch dobách se to činilo v kruhu rodinném, kdy se rodina sešla a vzpomínala a vařila se většinou velká hostina. Výroční vzpomínka spojená s veřejnou slavností se objevila až v roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě. Od roku 1915, kdy v první světové válce zemřelo tolik lidí, mají kněží povoleno tento den sloužit za zemřelé i tři mše.

V českém prostředí však tato vzpomínková slavnost není jedinou. Také v květnu se vzpomínalo na zesnulé při svátku, který se konal okolo 13. května.

A ještě jednu zajímavost: I u nás, podobně jako v anglosaských zemích, se lidé oblékali na dušičky do kostýmů a obcházeli ves zpívajíce a říkajíce říkadla za koledu. V kostýmech nesměla chybět smrtka, kašpárek s bičem a další typické české postavy. Tyto obchůzky se děli v Podkrkonoší, ale jistě bude více míst kde taková koleda probíhala. Bohužel již na začátku minulého století témeř vymizela. Zdroj této informace je zde: https://www.ceske-tradice.cz/…/podz…/dusicky/tradice-dusicek

Recepis na Dušičky:

1/2 kg polohrubé mouky
špetka soli
8 dkg cukru
citrónová kůra
3 dkg čerstvého droždí
1/4 l dobrého mléka
4 žloutky
10 dkg másla
asi 10 dkg másla na potření

Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout. Vykynuté těsto rozdělíme, vyválíme plát, vykrajujeme rádlem či nožem čtverce či kosočtverce do páru. Na jeden z nich dáme povidla či makovou náplň, přiklopíme druhou stranou a znovu vykrojíme podobně jako u koblih. Klademe na pomaštěný plech nebo pečící papír. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Sůvová – přednášky a semináře a kniha Naše tradice
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka...

Svátek Všech svatých - 1. listopadu

Na svátek Všech svatých vzpomeneme na zemřelé jež vstoupili na nebesa jako svatí a blažení nebo chcete-li osvícení. Můžeme navštívit místní sochu či pomníček a ozdobit jej květinami a zažehnout svíci.

Pečeme tradiční pečivo ve tvaru kostí tzv. kosti svatých. Dělají ze sladkého nebo slaného kynutého těsta. Tvarují se do zkřížených hnátů nebo jednotlivých kostiček.

Po setmění zapálíme bílou svíci za všechny svaté a umístíme ji do okna. Můžeme zapálit i více svící a mohou hořet celý den.

Recepisů na kosti svatých je mnoho a v každém kraji je trochu jiný. Vybrala jsem dva, ale budu ráda když se podělíte o jiné.

Recept na sladké kosti:

1/2 kg polohrubé mouky
špetka soli
8 dkg cukru
citrónová kůra
3 dkg čerstvého droždí
1/4 l dobrého mléka
4 žloutky
10 dkg másla
asi 10 dkg másla na potření

Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout. Z vykynutého těsta tvarujeme kosti a klademe na pomaštěný plech nebo na pečící papír. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova.

Recept na slané kosti:

necelý 1/4 l mléka
2 dkg čerstvého droždí
2 kostky cukru
1/2 kg polohrubé mouky
sůl
3 žloutky
5 dkg cukru
10 dkg másla
tuk na potření plechu
bílky na potření pečiva

Z poloviny mléka, droždí , cukru a trošky mouky uděláme kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí, přidáme kvásek a v mléce rozmíchané žloutky. Zpracujeme hustší těsto, až se tvoří puchýře. Pak těsto rozválíme na tenkou placku, pokryjeme lístky másla , složíme do tvaru obálky, pak na tři díly do sebe a vyválíme. Toto překládání opakujeme asi třikrát. Necháme chvíli odpočinout a tvarujeme zkřížené hnáty či samostatné kostičky. Klademe na pomaštěný plech nebo pečící papír, pomažeme bílky a necháme 1/2 hodiny kynout, pak v předehřáté troubě pečeme do zlatova.

Druhý recept vyzkoušený nemám, je mi trochu divné ve slaném pečivu 50g cukru navíc ke dvou kostkám, inu vyzkouším a uvidíme.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka..

GIOMIKY: BTW:
... Oslava Dušiček se odvíjí od svátku Všech svatých. Svátek Všech svatých se slaví v dnech, kdy Keltové oslavovali konec roku, svátek Samhain, v noci z 31. října na 1. listopadu. ... [1]

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Du%C5%A1i%C4%8Dky

It is widely believed that many Halloween traditions originated from ancient Celtic harvest festivals, particularly the Gaelic festival Samhain [2]

[2] https://en.wikipedia.org/wiki/Halloween

DIABOLUS: Oboje je to zalozeno na tom, ze pas Oriona nejvys na nebi v ramci celeho roku. Ale souhlasim, ze je v tom bordel.

Budu muset provést malou korekci původního receptu uvedeného v článku Sv. Havel.

Je možné, že dříve byla mouka vlhčí a nepotřebovala tudíž více zavlažit. Těsto je v tomto poměru moc tuhé. Lepší je dát pouze 50dkg mouky a můžeme dát o 2 vejce navíc. Těsto vyjde na cca 20 hnětynek do menších forem.

Po oslavě vzniku První republiky nás čeká Svátek všech svatých a Dušičky.

Zde si dovolím malou vsuvku o Halloweenu, byť se nejedná o naši tradici.

Všimla jsem si, že lidé mají trochu "guláš" mezi Halloweenem a Dušičkami a často je spojují či zaměňují, i když se jedná o úplně jiný svátek. Zřejmě je to také tím, že se na regálech v obchodech objevuje hallouweenské zboží a možná i tím, že lidé zřídka vědí, co všechno v sobě česká dušičková tradice skrývá.

Halloween se slaví 31. října v předvečer Svátku všech svatých a jedná se o ryze anglosaský svátek, který podléhá jiným pravidlům i bytostem než naše Dušičky 2. listopadu.

Halloween vznikl z pohanských zvyků severu, kdy se oslavují božstva z „Jiného světa“ – obětní bohové, kteří v tento den umírají a čekají na své znovuzrození. Tento den a zejména tato noc byla vhodná pro věštby a vytyčování nové cesty. Byl to konec keltského roku - Samhain.
Dušičky prapůvodně nasedají, podobně jako Halloween, na Samhain, což byl nejen nový rok, ale i mimo jiné svátek duchů, mrtvých a smrti. Jenže oba svátky se vyvíjely v jiném tradičním prostředí. Hodně ve zkratce Samhain v anglosaských zemích dostal podobu Hallouweenu, Samhain ve slovanském prostředí dostal podobu slovanské oslavy a následně dušiček, přičemž místně se jejich podoba mírně liší.

Halloween je velmi starý svátek, který má svůj původ v Irsku, Skotsku, Walesu. Odtud se pak s přistěhovalci dostal do Ameriky, kde velice zdomácněl a dalo by se říci, že ten Halloween jak ho vnímáme dnes je americká verze nikoli ta úplně původní.
Podle bájí vycházeli na Halloween duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim lidé ubránili, nosili masky a převleky. Zároveň uhasili všechny ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny, někdy pro posílení ochrany upalovali na hranici ty, které považovali za posedlé zlým duchem. Dnes už se nikdo neupaluje, ale pověry trvají stále. Symbolem Halloweenu je dutá dýně s otvory pro oči a ústa, jež zevnitř osvětluje svíce. Dýně se však začaly vydlabávat až v Americe, původně vydlabávali lampy z tuřínu. Tato lampa má zahánět zlé duchy. Říká se jí „Jackova lucerna“. Jack byl velice zhýralý muž a když si pro něj přišel ďábel, tak ho Jack obelstil, i přesto ale musí do skonání věků obcházet temnotou a svítit si svíčkou ukrytou ve vydlabaném tuřínu či dýni. To jen pověst ve zkratce.

Je to svátek vskutku krásný, ale s Českou zemí a jejími bytostmi nerezonuje. Mimochodem víte, že v určitých oblastech se na dušičky nosili masky i u nás? Činilo se tak hlavně v horách, masky však měly svéráznou českou formu a určitě mezi maskami nesměla chybět smrtka. A i u nás se na o dušičkách vyprávěly a vyprávějí strašidelné příběhy a historky. Více o dušičkách v příslušném článku.

Den vzniku samostatného Československa - 28. října - státní svátek

Jak jsem se již zmiňovala minule, označení státní svátek nám neříká jen to, že nejdeme do práce a máme volno, ale také, že bychom měli tento den prožít slavnostně a v úctě.

28. říjen roku 1918 byl pro naši zem velice významným dnem. Vznikl samostatný stát, osvobodili jsme se od Rakouska-Uherska a celá zem oslavovala svoji První republiku. Tento den se významně zapsal do našich dějin, a proto se ustanovil 28. říjen státním svátkem, kdy se nikde nepracuje, aby jsme mohli opět oslavit svobodu své vlasti.


Nezapomeneme vyvěsit vlajku, pěkně se oblékneme a uspořádáme slavnostní rodinný oběd, abychom uctili naše předky a naši krásnou zem. U oběda či odpoledního kafíčka si povyprávíme co a jak bylo a povíme dětem jak vznikala naše zem a proč je právě tento den pro nás tak významný a plný úcty a proč se tak čančáme. A třeba zalistujeme ve starých knihách a kronikách. Však rodina je základ státu :).

Dříve se oslavovalo nejen ve svátečním odění, ale také v krojích. Nejednou krojované družiny z celé republiky jeli oslavovat tento den do hlavního města k Pražskému hradu a tancem a zpěvem se radovali a náš první prezident Tomáš G. Masaryk je nadšeně pozoroval. Vyvěšovali se vlajky a trikolory, všude v ulicích bylo veselo.


O každém státním svátku se vyvěšují české vlajky a zástavy.

To jak se vyvěšuje česká vlajka a jak se zachází se znaky české státnosti máme přesně dáno zákonem č. 352/2001 Sb.
Ve stručnosti vlajky se vyvěšují následovně - v 16:00 pracovního dne předcházející státnímu svátku a snímají se v 8:00 následujícího pracovního dne.

Zde připojuji zajímavý odkaz na článek z Českého rozhlasu, který pojednává o situaci naší země v roce 1918, kdy končila první světová válka a o vzniku První Československé republiky. http://www.radio.cz/cz/static/vznik-ceskoslovenska-28-rijen-1918/index
Dále si pak dovolím připojit článek z téhož zdroje, který pojednává, proč právě usedli do vlády první Československé republiky ti konkrétní lidé.

Radio Praha - Jaké byly osudy "mužů 28. října"?
Jaké byly osudy "mužů 28. října"? | Radio Praha
Jaké byly osudy "mužů 28. října"? | Radio Praha
http://www.radio.cz/cz/rubrika/special/jake-byly-osudy-muzu-28-rijna

Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Český rozhlas
Sbírka zákonů ročník 2001

sv. Havel - 16. října

Příští týden nás čeká svátek sv. Havla a s ním spojené havelské posvícení jež následuje v neděli.

Havelské posvícení je také známo jako císařské. To proto, že se císaři Josefu II. nelíbilo, že v každém místě se slaví posvícení jindy. A protože se lidé o posvícení navštěvovali a při té příležitosti obchodovali a pracovní morálka velice trpěla, chtěl císař posvícení sjednotit právě na sv. Havla. Což se opravdu stalo v roce 1787, kdy vydal nařízení o jednotném posvícení první následující neděli po sv. Havlu. V mnoha krajích se ovšem posvícení pouze přibralo jako další příležitost k oslavám a slavilo se dvoje posvícení - Havelské nebo-li císařské a "naše posvícení".

Proto se Havelské posvícení do dnes slaví v mnoha krajích naší krásné země. Ke každému posvícení patří dobré jídlo, pití a zábava.

V jižních Čechách nesmí o posvícení chybět posvícenské hnětynky nebo také hnětýnky. Hnětýnky jsou dvou druhů, vykrajované a lité. Jedná se o lité těsto do malých forem, jež obsahuje mnoho másla, cukru a vajec. Hnětynka se totiž nekouše, hnětynka se rozplývá. Každý kout jižních Čech má svá specifika na zdobení hnětynek a i každá rodina si je zdobí po svém. Všeobecně se dá říci, že jsou polévané cukrovou polevou s různými příchutěmi a zdobeny sněhovými, cukrovými nebo marcipánovými barevnými ozdobami jež mají povětšinou podobu různých kytiček a lístečků. Každoročně se také v mnoha místech jižních Čech vyhlašuje soutěž o nejkrásnější hnětynku a opravdu se jedná doslova o umělecká díla k zakousnutí. Nicméně jedná se o tak nákladný kus pečiva, že se peče opravdu jen o posvícení.

Recepis:

Posvícenská hnětynka

•70 dkg polohrubé mouky
•50 dkg másla
•50 dkg cukru moučka (osobně dávám mnohem méně cukru, ale my nemáme rádi příliš sladké pokrmy a pečivo)
•6 vajec
•2 lžíce rumu nebo jedna lžíce ustrouhané citronové kůry a šťávy

Utřeme žloutky s cukrem a máslem. Postupně přidáme mouku, sníh z bílků a rum nebo citron. Vznikne polotuhé těsto, kterým pomoci lžíce naplníme vymazané a moukou vysypané formičky. Těsta dáváme méně na prostředek a více do stran formičky.
Pečeme ve vyhřáté troubě zhruba 15 - 20 minut asi při 200°C (dle trouby a druhu formiček). Zda jsou upečené, zjistíte pomocí špejle.

Po vychladnutí polijeme čokoládovou nebo citronovou polevou a zdobíme podle fantazie. Lze použít ozdoby na hnětynky (ty se dají v jižních Čechách koupit okolo posvícení dokonce i v trafice), lentilky, barevnou rýži, marcipán nebo si vyrobíme vlastní zdobící hmotu a z ní různé tvary.

Na zdobení potřebujeme bílek a jemně prosetý moučkový cukr. Velice často se přidával i škrob, ale protože se dnes moučkový cukr bez škrobu (proti hrudkující složka) prakticky nedá sehnat, tak již škrob nepřidáváme. Potom hmotu rozdělíme na části a každou jinak obarvíme potravinářským barvivem. Doporučuji ty přírodní a tekuté. Pokud barvu v prášku, musíme ji předem rozmíchat v trošce vody. Pak se hmota plní do zdobících pytlíků a zdobíme buď rovnou na hnětynky, nebo ozdoby vytváříme na povoskovaném či pečícím papíře a pak přenášíme do ještě měkké polevy na hnětynkách.

Velice baví zdobení hnětynek děti, podobně jako perníků v adventu.

Kupované ozdoby pro zajímavost vypadají takto: https://www.toprecepty.cz/fotky/recepty/0030/hnetynky-81267-1920-1080.jpg

A domácí zdobení třeba takto: http://www.regionalni-znacky.cz//upload/products/16/vokrojova-hnetynka-s02.jpg

a takto vypadá kombinace obojího: http://horazdovice.charita.cz/res/archive/005/000710.jpg

Méně časté, ale v některých místech velmi oblíbené, jsou vykrajované hnětynky, ale na ty je zase jiný recept.

Samozřejmě o posvícení nesmí chybět ani dobré pivo jako křen a vydatná pečínka, většinou to je kachna nebo jiná drůbež, neboť husy se tradičně zabíjí až na sv. Martina - to jsou nejtučnější, mají nejvíc prachového peří a dobře se škubou.

Na Vysočině kupříkladu o posvícení dělali i zabíjačku a častým posvícenským pokrmem byly jitrnice a samozřejmě posvícenské koláče.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internetové stránky ceske-tradice.cz
obrázky: internet
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová..

Posvícení

V Čechách posvícení, na Moravě hody, ve Slezsku krmáš.

Posvícení od slova posvěcení se slaví na počest posvěcení kostela nebo místa. Při posvícení se tedy obnoví posvěcení kostela nebo místa ke kterému se celé posvícení vztahuje. A protože je každý kostel zasvěcen jinému světci nebo byl vysvěcen v jinou dobu, tak se posvícení v každé vsi i městě slaví v jiný čas.

Jsou ale posvícení která jsou tak oblíbená a důležitá, že se slaví po celé zemi. Kupříkladu na svatého Václava nebo svatého Martina.

Pouť se slaví na počest patrona nebo důležitého místa. Je to rozjímavé putování k místu, které je zasvěceno svatému či jde o nějaké významné místo. Tam se dělají duchovní obřady a pak následuje radování, pohoštění, trh, zábava a kolotoče.

Posvícení a pouť jsou tedy dvě rozdílné věci a většinou se slaví pouť na počest patrona kostela a posvícení na výročí posvěcení kostela v jinou dobu. V mnoha místech však tyto dva úkony splynuly a slaví se zároveň.
U nás v jižních Čechách a i v dalších krajích se slaví pouť dle kostela a Havelské posvícení. To zavedl císař Josef II. jako jedno společné posvícení po celou zem. Jak to nakonec s Havelským posvícením dopadlo se dočtete v následujícím článku.

Součástí posvícení jsou dobré pokrmy, tance a radování. Typické jsou v Čechách posvícenské koláče, v jižních Čechách hnětynky a na Moravě vdolky. Pečou se z vybrané mouky, dle místního receptu a podle krajové zvyklosti se zdobí.

K posvícení nesmí chybět zlatá pečeně a dobré pití. Jedná se převážně o různou drůbež, husy se ale pečou až na svatého Martina, kdy jsou pěkně tučné a dobře opeřené. K pečeni se podávají domácí knedlíky a sladké či kyselé zelí. V Čechách se pije převážně pivo, ale tam kde vinohrad, tak víno. Na Moravě je to naopak. Každé místo má i další odlišnosti i podle toho jakému světci je posvícení určeno. Na svatého Martina se místo koláčů v mnoha místech pečou martinské plněné rohlíčky - podkovy (recepis bude u článku o Martinském posvícení).

Zvykem je posvícení slavit na svátek světce, ale nejčastěji nejbližší následující sobotní večer, neděli a pondělí (které se kuli práci již prakticky nedodržuje). Nejdůležitější je však nedělní slavnostní oběd a pak zábava.

A jak to vypadalo dříve?
Velkým a již hodně starým zvykem bylo v neděli časně ráno tzv. Odsouzení kohouta. Hoši ve vsi "ukradli" v hospodářství kohouta a pak jej nesli přes celou ves, mezi tím se vytvořil průvod. Jeden z hochů byl kazatelem a na návsi, za velkého veselí přihlížejících, kohouta odsoudil. Ten se pak sťal šavlí nebo podřízl a následně slavnostně upekl. Na Moravě se v pondělí pro změnu stínala hlava beránkovi.

Něco málo o posvícení v různých regionech: http://www.ceske-tradice.cz/tradice/podzim/posviceni-a-hody/_zobraz=posviceni-v-regionech


Recepis na koláče:

České posvícenské koláče

asi 1/4 l smetany nebo dobrého mléka
30g droždí
80g cukru
500g hladké vybrané mouky
špetka soli
3 žloutky
vanilka
citrónová kůra
100g másla
máslo na potření plechu, 2 bílky na potření koláčů
Nádivka: tvarohová, povidlová, maková, ořechová, apod.

Z poloviny vlahého mléka, droždí, lžíce cukru a několika lžic mouky připravíme řidší kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem, vlijeme vykynutý kvásek, přidáme ve zbytku vlahého mléka rozmíchané žloutky, vanilku, citrónovou kůru a vlahý tuk. Zaděláme vláčné těsto, nechám je zkynout na teplém místě. Pak rozdělíme na kousky o váze asi 40 - 50g, které zakulatíme v ruce do kuličky a dáme na pomaštěný plech. Do kousku hadříku zabalíme a zavážeme raneček mouky a takto vzniklou kuličkou vytlačíme do každého kousku těsta volný střed, do něho dáme nádivku. Úzké kraje koláčů povlažíme bílkem. Koláče necháme krátce zkynout. Pak je vkládáme do předehřáté trouby a asi za 30minut (dle velikosti) je upečeme. Hotové můžeme pocukrovat.



Následující posvícení slavené v mnoha krajích zároveň je Havelské, kde bude recepis na hnětynky a pak velké Martinské u toho si pro změnu řekneme něco o pečení hus.


Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová.

Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti

Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli náležitě ostavit a uctít.

Tento den je tak význačným svátkem, že se slaví po celé České zemi bez rozdílu krajů.
A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron a ochránce České země a to minimálně od poloviny 10. století, kdy počaly vznikat první zapsané legendy. Ale teď ke zvykům.

Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se i lidové veselice, posvícení a do dnes se udržela i tradiční velká pouť svatého Václava a to na mnoha místech v zemi. Největší se koná ve Staré Boleslavi a návštěva hrobu svatého Václava v tento den je i dnes velmi vyhledávaná.

Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají povznášející písně, rozjímá se a kouká se uctít důležitost onoho dne. Po doputování poutníků ze svatého místa je náležitě vítají Ti, co na pouť jít nemohli, a pokračuje se veselím na trzích, v hospodách a tancovačkách a také na atrakcích.

Svatý Václav je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ.
Proto Josef Václav Myslbek vytvořil krásné sousoší ochranitelů České země, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Vysochal pět patronů České země, nejvýznamnějšího svatého Václava na koni, pod nímž stojí svatá Anežka česká, svatá Ludmila, svatý Prokop a svatý Vojtěch.
Zde pod pomníkem 21. srpna 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
Pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí se také každoročně konalo v tento den velké setkání Čechů.

Svatý Václav je vzorem čestného panovníka, starého původního křesťanství (nikoliv církve) a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti s živým vztahem k tradicím národa a jeho země.

"Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší zemi, připomeňme krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší vlasti a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, jen tak se dá ovlivnit mnohé."

Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“


A co znamenal tento den pro naše předky?

Den svatého Václava byl důležitým dnem i v hospodářském roce. Protože obilí již je pod střechou, seno se slámou ve stodole a téměř sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až na svatého Martina.

V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí, dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě.
Toho dne se také v některých místech sporadicky konala poprava kohouta, která se jinak konala o masopustu.

Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.


Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech, Moravy i Slezka. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, kníže na koni, štít a zbroj..

A aby povídání bylo úplné je nutno připomenout, že se na svatého Václava vyvěšuje státní vlajka..

Zdroj:
Ladislava Sůvová – přednášky a semináře, kniha Naše Tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internet - encyklopedie svatých

Podzimní rovnodennost a podzimní období


Podzimní rovnodenností nastává čas poslední sklizně, hojnosti a posvícení, čas přemýšlení, rozjímání a radosti. Zároveň také krácení dnů a přibývání noci.

Nastal nám podzim, čas sklízení plodů náročné práce. Příroda nám pomalu maluje krajinu překrásnými barvami, nechává za svítání válet krásné mlhy na strništích a loukách, ve večerním slunci se blyští šípky jako červené korálky a pomalu se vše připravuje na spánek.

Ani naši předci nesměli zaspat a podzim náležitě využít nejen k přípravě na zimu, ale především k radování a hodování neboť podzim je obdobím hojnosti. Již se vědělo kolik se sklidilo a kolik úrody se může spotřebovat na podzimní radování.
Proto také v celé české kotlině k podzimu neodmyslitelně patří svatby, dále v Čechách posvícení a na Moravě hody, které v sobě skrývají hlavně setkávání s přáteli a rodinou.

K tomu všemu se váží i tradice, které si budeme představovat postupně.

Snad jen zmíním pouštění draků a pečení brambor v popelu a jablek na ohni, neboť to se odehrávalo tak nějak celým podzimem, dle počasí a krajů.

Pouštění draků byla a je oblíbenou kratochvílí zejména dětí i dospělých neboť v podzimní čas pěkně fouká ze strnišť.

Děti si doma vyrobí a nazdobí draky a utíkají je na sklizených polích a loukách pouštět. Doma vyrobený drak je totiž ten nejlepší a děti se dříve předháněly, kdo z nich bude mít draka krásněji vymalovaného a komu vystoupá na nebi nejvýše.

Je to období honů, houbaření, sběru šípků a posledních bylin, různých svátků a hlavně je to čas posvícení a setkávání.

Posvícení se konají po celé republice, ale v každém kraji v jiný čas a protože s posvícením je to složitější, tak k němu nezbývá než sepsat samostatný článek. Ve zkratce k posvícení nesmí chybět dobré jídlo, pití posvícenské koláče nebo hnětynky a husa.

Ke konci podzimu krom dušiček a svatého Martina, patří i přípravy na advent a prakticky celé adventní postní období. U nás v rodině se kupříkladu v neděli před první adventní nedělí společně zdobí adventní věnce při čemž se povykládá jak se kdo měl a co se událo, neboť Adventem začíná nový rok tradic...

Tak tedy radujme se, veselme se, podzim nám nastává podzimní rovnodenností, která letos připadla na 22. září 2017 v 22:02h....

Svatá Ludmila – 16.9.

Včera jsme si připomněli svatou Ludmilu, babičku svatého Václava, světici a patronku České země.

Je patronkou babiček, matek, vychovatelů a především České země.

Její atributy jsou knížecí koruna, závoj nebo šála. Většinou se zároveň zobrazuje v červeném plášti.

Její životopis jen ve stručnosti.
Pocházela z pšovských knížat v Čechách. Byla provdána za knížete Bořivoje I., prvního doloženého českého knížete, který po sňatku přijal křest od sv. Metoděje, přijala i ona křesťanskou víru a také ji praktikovala. V lásce k slovanské bohoslužbě vychovala své syny Spytihněva a Vratislava i vnuka Vratislavova - Václava. Po smrti Vratislava se usadila na vdovském sídle Tetíně u Berouna. Tam byla v noci z 15. na 16. září 921 najatými vrahy zardoušena jejím vlastním hedvábným závojem. Vrahy zřejmě najala tehdy již vdova po Vratislavovi Drahomíra.

Již za svého života byla velice váženou ženou a lid ji převelice ctil. Záhy po její smrti počali lidé kněžnu Ludmilu uctívat jako mučednici. U jejího hrobu na Tetíně došlo k zázrakům. Vnuk Václav po převzetí vlády se postaral o přenesení Ludmiliných ostatků do Prahy, kde byly 10. listopadu asi r. 925, za účasti řezenského biskupa Michala, uloženy do chrámu sv. Jiří na Hradčanech. V té souvislosti se počítala mezi svaté. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v r. 1143 (či v r. následujícím) papežským legátem kard. Quido di Catello za jeho pobytu v Praze.

Při otevření tomby s pozůstatky svaté Ludmily v roce 1981 byly nalezeny zbytky několika textilií. Jedna z nich je zřejmě součástí oděvu svaté Ludmily, snad pokrývkou hlavy, závojem. Již Kosmova kronika se zmiňuje, že závoj byl spolu s ostatky svaté Ludmily uložen při jejich přenesení do Prahy. Později byla Ludmilina tomba dvakrát otevřena ve 14. století za účasti pražského arcibiskupa a opětovně zapečetěna. Textilie považované za relikvie byly zřejmě v tombě ponechány. Zhotovením, technikou i dalšími znaky lze nejstarší textilii zařadit do 10. století...

Ták a u nás máme pouť proto připomínám příspěvek o poutích :). Kdo by chtěl recept na koláče? :)

Dožínky - nastávají koncem sklizně

Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty matce zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili úrodu.

Slaví se kraj od kraje různě dle podnebí a počasí ten který rok. V Čechách je to z pravidla koncem Srpna, na Moravě již úplným začátkem Srpna a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím.


Ten den se od brzkého rána vše strojí a čančá.

Strojí se koně nebo traktor a vůz jež slavnostně v průvodu ženců, žen a dívek doveze poslední obilí.
Zdobí jej většinou muži a jinoši se zpěvem a nějakým dobrým pitím. Dívky mají za úkol uvít dožínkový věnec ze všeho druhu obilí, zdobený lučním kvítím a zhotovit velkou kytici lučního kvítí.

Všichni se obléknou do místního kroje nebo nejlepších šatů.

Každá hospodyně doma poctivě naklidí, napeče koláče a tradiční žitný chléb jako poděkování polím.

Celá oslava začíná průvodem z pole do vsi.

Dříve končil u vrchního hospodáře (který měl na starosti celou úrodu a hlídal, aby se nesnědlo i to co se má zasít), kde mu byla úroda předána na starost a bylo oznámeno, že všechna úroda je sklizena a uložena pod střechou.

I dnes se symbolicky předává úroda a starostovi/hospodáři na návsi, s týmž oznámením, že je vše sklizeno a uloženo, je mu předán dívkami v kroji dožínkový věnec a jeho ženě předávají jinoši kytici lučního kvítí. Na oplátku jim hospodář udělí pochvalu a zajistí přípitek většinou pivem, paní máma (žena hospodářova) rozdává za kytici dožínkové koláče. Krom dožínkového věnce a kytice nesmí v průvodu chybět žena ideálně v kroji s pecnem chleba a solí.
Mimochodem znáte význam českého obřadu vítání s chlebem a solí?

Po této ceremonii dává hospodář pokyn k veselení, které se odehrává na návsi a později se stěhuje do hospody. Tanec a radost je nejlepším a největším poděkováním za úrodu.

Věnec jež dostal hospodář se zavěsí do stodoly či na jiné významné místo v hospodářství (nemělo by na něj pršet), kde visí celý rok až do dalších dožínek, aby byla další úroda.

Oslava dožínek byla pro naše předky nesmírně důležitá, také to byla největší oslava v celém roce a slavili ji úplně všichni. Obilné zrno znamenalo život, přežití zimy a zasetí nové úrody.
I pro nás, i když nemáme pole a neobděláváme je, by tato oslava měla být důležitá neboť každý z nás jí a jídlo není samozřejmost.

Po dožínkách se ještě také slaví Dočesná v sadech a na Moravě Zarážání hory jež znamená sklizeň vinohradu. Všechny tyto slavnosti byly přímo spojené s úkonem sklízení úrody.

Nastává čas hojnosti...

Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
Lidové zvyky a byčeje

Poutě

Krásná a tajemná svatojánská noc je za námi a nastalo nám dlouhé období poutí.

Pouť - putování za soustředěním se, usebráním, uvnitřněním, odevzdáním se a vůbec objevením sebe sama a vyššího vedení - je tradice daleká, která sahá opět až za křesťanství.

Odměnou pro poutníky je pak dosažené poutní místo a následné radování v podobě zábavy, houpaček, kolotočů a perníků. Doma je pak vítají s otevřenou náručí ti, co se nemohli poutního putování zúčastnit.

Poutí se v naší zemi koná mnoho. Termín je většinou stanoven dle světce, kterému je zasvěcen místní kostel a na jehož počest se pouť koná.
Poutě jsou stále velmi oblíbené a konají se snad v každém místě kde je kostel.
Máme v naší krásné zemi také mnoho poutních míst.
Kupříkladu Svatou horu u Příbrami, Chrám svatého Víta se Svatováclavskou kaplí, bazilika Nanebevzetí panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě či kostel svatého Matěje v Praze Dejvicích.

O pouti se pečou pouťové koláče, vdolky a v jižních Čechách hnětynky.
Sejde se celá rodina a dělá se slavnostní oběd - pečená drůbež.
Večer se pořádá taneční zábava a jistě místo navštíví i oblíbené pouťové atrakce a trhovci.

Je krásné se jednou do roka se stát bezstarostnými a užít si zábavu.

Těm co vlastní knihu Naše tradice, se doporučuji začíst.



Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice.

Svatojánská noc 23.-24. června

Dalším význačným svátkem je Svatojánská noc, která připadá na dobu letního slunovratu.

Tento čas je oslavou nastávajícího léta, úrody a země.

Jedná se o pálení ohňů v předvečer svátku Jana Křtitele tedy ze 23. na 24. června. Noc je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil. Také byliny jsou v tuto noc nejsilnější.

Svatojánské ohně většinou připravuje chasa (mládež).
V některých krajích je základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To mají na starost chlapci.
Děvčata mají za úkol natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvijí věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobí jedli a sebe. Hranice s jedlí se vztyčuje vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité je zelené chvojí, které se přidává do ohně.
Po zapálení hranice se kolem tančí a zpívá a také se hrají různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, bude vztah ve znamení věrnosti.

Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu a větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákali dvojice, držíce se za ruku. Ti zas zjišťovali, zda budou mít šťastné manželství.

V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění ježibab nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
Také se zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce.


Svobodné dívky si tento den mohou zajistit předpověď. Když se v podvečer vydají pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialku a zvonek a pak si jej dají pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjeví jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité je ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesmí ohlédnout, nesmí promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhá, též musí jíti zticha a neohlížeti se. Tato tradice však již vymizela.

Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je rozchodník ostrý, ale možná i jiný rozchodník, kterého je hodně druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji vždy tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.

V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci má čarovnou sílu.
V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.

Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a také k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování při obchodování i v kuchyni.

Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.


Nevěsty a svatojánská noc:

Ta děvčata, která jsou zasnoubena a budou se tento rok vdávat, nesmí zapomenout na tradici zašívání čarovné byliny do svatební košile. Tato tradice je přestará, ale udržela se a je krásná.
Budoucí nevěsta vyrazí v noci do lesa a utrhne kapradí či jinou bylinu (ale kapradí je prý nejlepší). Tu později s pokorným přáním cnosti pro nastávajícího a s úctou zašije do límce košile. Košile nemusí být osobně šitá, stačí koupená a popárnout límeček a bylinku do něj vložit a zašít. Nevěsta musí všívat bylinu osobně, jinak kouzlo nefunguje. Cnost pro nastávajícího si nevěsta dobře rozmyslí a měla by být pouze jedna. Vícero jich nadělá víc škody než užitku.


Pro zajímavost:
Svátek Jana Křtitele je ojedinělý tím, že se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví už od roku 506. Nicméně pálení ohňů o této noci a tradice jako taková je mnohem starší.....

Letní slunovrat 21. června

Letní slunovrat
Dne 21. června v 6:25 hodin nastane letní slunovrat.
K letnímu slunovratu se plně váže i následující tradice Svatojánské noci....

DIABOLUS: vydej :)