HARALD:
ZUZKAOU:

První řadě bych chtěla říci, že spoustu věcí se zapisovat nesmělo. Kupříkladu podstata tradice, proto byla většina tradic uchovávána pouze lidovou slovesností. Všichni ji znali, předávali si ji z generace na generaci, chránili ji před cizími národy, vždyť nikomu cizímu do toho nic nebylo. To co bylo vždy vidět na venek, byl folklor, dalo by se říci jeden z nástrojů tradice. Další jsou kupříkladu zvyky. Ale podstatu proč se co dělá by nikdo ani neřekl, natož zapsal. Folklor a zvyky se mohou postupem času měnit, tak aby vyhovovali současné společnosti, národu, aby je chápala, rozuměla jim a dokázala je nekostnatě používat a mít prožitky. Tradice je ale stále stejná, má stejnou podstatu, i když forma se časem mění.

Další věcí je, že je přesně na téhle zemi dáno jak tradice vzniká a opravdu to není o tom, že si někdo něco vymyslí a začne se to pravidelně opakovat. To není tradice, to je jakýsi zvyk nebo obyčej. Tradice má řekněme obrovskou duchovní hloubku a na zemi sestupuje a člověk ji přijme, nikoli stvoří. I když se slovo tradice často používá jako synonymum slova zvyk, není to stejné.

Před cca 600 lety byla vydána na Českou zem papežská klatba, ta souvisela mimo jiné i s českým andělem. Každá země má krom zástupu patronů a svatých i svého anděla. Naše země také, ale lidé o něm neví, zapomnělo se. Projekt Český Anděl vnikl, aby vešel náš ochránce ve známost národu. Jestli si chcete zakladatele obou projektů jak Cesta Česka tak Českého Anděla osobně prohlédnout a na vše se jich vyptat, můžete se zúčastnit poutě za českého anděla. Bude se konat 19.5.2018 pod Řípem http://www.cestaceska.cz/pou%C5%A5-%C4%8Desk%C3%A9ho-and%C4%9Bla-2018 Projekty vznikly nezávisle, ale spolupracují spolu.


ZUZKAOU: můžu se zeptat co to je alt- vlastenecký? Tento termín ještě neznám a ráda bych věděla co to znamená.

ZUZKAOU: ani jeden z nich není anděl?


TRISSIE: velké A a velké Č bylo použito jako název projektu.

ZUZKAOU: Nadační fond ORIEL ale s českým andělem nijak nesouvisí...

DIABOLUS: Ale kde se to vůbec vzalo? O nějakém českém andělovi slyším vůbec poprvé. A zní mi to dost uměle, protože národní koncept vznikl až v době vlády Habsburků, ti by neměli co přetrhávat. V té době byl užíván (a zůstává dodnes) koncept zemských patronů. A patrony bývají svatí, nikoliv andělé.

HARALD: Český anděl je ochránce České země. A 20. května se obnovila jeho oslava. Den není vybrán náhodou. Je pravda že obnova trvá zatím pár let. Defakto tento svátek tradici přetrhali již Habsburkové....

Den Českého Anděla - 20. květen

Den Českého Anděla je dnem češství a vlastenectví.

Je to den jako stvořený k objevování našeho vztahu ke své zemi. Den pro setkání s přáteli a bavení se o tom jaké to tu máme krásné a co bychom mohli udělat, abychom ještě více zvelebili naši zem a mohli jsme být na ni náležitě hrdí.

Den pro zastavení se, pro modlitbu za naši zem a národ.

Nezapomínejte, že láska ke své vlasti není totéž, co vztah k politice. Když otevřeme srdce své zemi, budou se dít věci...

Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře + kniha Naše tradice

1. Máj – 1. května

1. den v měsíci květnu je zasvěcen milování a nejčistší lásce. Je to také den, kdy se slaví svatý Filip a Jakub.

Tento den se pojí s oslavou staročeských májů. Staročeské máje mají mnoho tradic a zvyků, některé držíme do dnes, jiné pomalu mizí.

Nejdůležitějším aktem hned po ránu je stavění Májky.

Májku staví každá ves. Je to věc prestiže, čím vyšší májka tím lepší. Je ostuda, pokud vesnici krásná májka nezdobí a také o ni nesmí přijít.

Chlapci z vesnic jdou v předvečer (ne za tmy) prvního Máje do lesa, vyberou zdravý ztepilý smrk či borovici, s úctou, modlitbou a popěvky ji porazí, oklestí a větve nechají jen na špici. Pak ji odnesou do vsi, kde ji sloupou kůru, nazdobí pentlemi, šátky, fáborky, květinami a hlavně věncem, který má velký symbolický význam. Takto nazdobenou Májku hlídají u zapálených ohňů až do rána, kdy ji průvodem jdou vztyčit na náves a tam ji hlídají nadále. Je totiž zvykem, že jinoši ze sousedních vesnic jdou k "sousedům" a chtějí jim Májku ukrást či skácet. Tyto boje mezi vesnicemi si mladí muži velice užívají, hlídají a jdou do jiných vsí porazit tu cizí, přičemž jejich Májka nesmí padnout. Je škoda, že tato krásná tradice se hodně vytrácí.
Mladí muži hlídají Májku bedlivě někde do půlnoci jinde do rána a pak každou neděli až do letnic, kdy se Májka slavnostně skácí. Stojí-li některé vesnici májka i po letnicích, strží ostudu a posměch. Vztyčená májka má být živá a proto se pak slavnostně kácí, aby vstoje nezemřela. Ale kupříkladu v jižních Čechách se nechávají stát rezavé, opadané Májky až do dalšího Máje, kdy se májka pouze vymění.

Mnohem větší a veselejší slavností je pak kácení Máje, jinoši Májku uhlídali a vítězoslavně za velkého veselí, dobrého pití a jídla se kácí. Na Vysočině bylo zvykem (nevím jestli ještě stále je) Májku postavit a ten den odpoledne ji skácet, zřejmě chudý kraj, tak měli slavnost spojenou. V jiných krajích se většinou kácí někdy do Letnic nebo přímo o oslavnosti Letnic a někde se nekácí vůbec.

Symbolika Májky je nasnadě. Zdravý mladý ztepilý strom představuje mladého svobodného jinocha v plné síle. Věnec kolem špice Májky představuje věneček svobodného děvčete.

Nejznámější a neméně důležitou májovou tradicí je políbení děvčete chlapcem pod rozkvetlou třešní. To má hned několik významů. Chlapci líbají děvčata, aby neuschla, byla celý rok krásná a usměvavá. Svobodné i manželské páry milenecké se políbí, aby jim vztah vydržel celý další rok.
Rozkvetlá třešeň je v České kotlině symbolem lásky.

Tady si dovolím malou vsuvku. Slovo milenec, milenka, milenci pochází od slova milovat, mít z celého srdce rád. Milenci se tedy nadmíru milují. Postupem času toho nádherné slovo bohužel dostalo ještě jiný význam, dnes známější a to lidí, kteří zanáší nebo těch kteří spolu „něco mají“ na rozdíl od správného významu, který s tělesným aktem neměl nic společného.

Dalším krásným zvykem je od prvního máje nosit v kapse pár drobných, aby nás kukačka neokukala. Když zaslechneme první kukání kukačky, tak zachrastíme v kapse penězi, aby se nám peníze nerozkutálely a kukačka nás neokukala.

A pár zvyků, které již z vesnic téměř vymizely:

Důležitým úkolem chlapců na 1. máje bylo postavit malou opentlenou Májku, většinou březovou, děvčeti svého srdce před její dům či vrata. Dívky musely být dle zvyku svobodné a neposkvrněné. Někde se tyto malé Májky stavěly všem mladým pannám, byť neměly milence, který by jim májku postavil. Tak se poznalo ve kterém stavení je ještě dívka nezadaná a dokonce i jak je stará, neboť starším dcerám se stavěly Májky větší a těm mladším menší.

V některých krajích bylo zvykem nad ránem vysypávat Chodníčky lásky. Pěšinky z pilin, vápna, škváry, otrub nebo jiného materiálu spojovali stavení zamilovaných dvojic. Kolikráte se tak ukázalo i to co ostatním nebylo zřejmé.

Takže políbit a nezapomenout mít v kapse drobné :).


Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška - Církevní rok a lidové obyčeje...

Filipojakubská noc – 30. dubna

Tradice pálení ohňů o Filipojakubské noci je velmi stará a živá do dnes.

Je to den, kdy mají svobodu bytosti, které umí pracovat s kouzly. Bytosti zasvěcené světlu i temnotě.
Je to jediný den v roce, kdy si tyto bytosti ze sebe mohou tropit šprťouchlata a volně nakládat se svoji silou. Když chtějí, mohou bez úhony čarovat, dělat si legraci, ale i škodit. Největší moc dostávají temné síly v noci.

Protože vše je na tomto světě dobře zařízeno a tradice se nedrží jen tak pro nic za nic, tak bylo ošetřeno i to, aby se toto řádění nesneslo na zem a neuškodilo lidu. Je to právě oheň, který popálí zlo. Právě proto naši předkové a i my do dnes zapalujeme ohně a velké vatry na každém kopci, v každé vsi a osadě, aby nás oheň ochránil před řádícími silami.

Vesnice soutěžily, která bude mít vatru větší a zářivější. Vatry se staví na kopcích, aby z dalších vesnic byly vidět.

Ale protože i lidské zlo mělo tento den pré, tak se naši předkové před ním chtěli chránit. Je mnoho předpisů jak nejúčinněji čelit zlým silám a osobám zasvěceným temnotě – čarodějnicím (ježibabám) a černokněžníkům. Slovo čarodějnice by naši předkové NIDKY nevyslovili, aby se nerozvířilo zlo a toto slovo by se nemělo vyslovovat ani dnes. Proto se tato noc tradičně nazývá Filipojakubská. Je to noc před svatým Filipem a Jakubem, který se slaví na 1. Máje.

Jeden z hodně rozšířených zvyků kterak ochránit sebe i stavení před čarováním a silami, jež tento den vládnou světu, jsou svěcené kočičky, vysvěcené o květné neděli. Kočičky se na tento den opatrně sejmou se svatého obrázku a hospodyně je dá s pokorou a modlitbou pod práh domu, aby ochraňovaly dům a rodinu.
Také jsem četla o zvyku, kdy hospodář dal před vrata domu i chléva narýpané drny. Než mohla čarodějnice vstoupit přes práh, musela všechna stébla trávy spočítat. Než je spočítala, bylo ráno a to její síla pominula.

Zvyk zapichování postav do ohně vyrobených z klacků a slámy představující osoby zla a jakési symbolické upalování zla se objevilo v době největších honů na čarodějnice a největší vlády inkvizice. Je to folklorní zvyk, který v některých krajích vydržel do dnes.

Všechno to dobro a zlo oslavuje 30.dubna svoji svobodu.

My lidé bychom tento den měli dát těmto všem bytostem a silám úctu.
Přes den dáváme úctu Božímu dobru, večer s úctou zapálíme oheň na ochranu a po půlnoci dáváme úctu Božímu zlu.

V tuto noc bývá první velká jarní bouřka, proto se zapaluje bílá svíčka hromnička vysvěcená na Hromnice, aby ochránila stavení, nás i úrodu před blesky, větrem, přívalovými dešti a kroupami. Letos už u nás dvě bouřky byly, ale nikterak veliké, tak uvidíme :)

Po takovýchto bojích a bouřích na nebesích se vše vyčistí a 1.5. nastává čas nejčistší lásky, klidu a první Máj zasvěcen lásce, líbání, májkám a třešním....


Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře.
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje.

Bílá neděle – 2. neděle velikonoční – 8. dubna 2018

Jak jsem již psala, Velikonočním pondělím velikonoční čas nekončí. Od Božího hodu velikonočního (velikonoční beránková neděle) běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic - Svatodušní svátky.

Ač nám běží odpočítávání nedělí k velké slavnosti Letnic, tak na bílou neděli se dle české tradice nic moc neděje a den je spíše liturgický.

Bílou neděli slaví hlavně římskokatoličtí křesťané, kdy si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

I liturgická barva tohoto dne je bílá.

Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

Jen pro zajímavost:
Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“..

Velikonoční pondělí – červené – 2. dubna 2018

Velikonoční pondělí zná snad každý, ať už pro tradici nebo jako státní svátek.

Červené se mu říká podle tradičně barvených kraslic červenou barvou. Krom červené, barvy velikonoc jsou žlutá, zelená a modrá.

Z hlediska zvyků českého lidu je velikonoční pondělí nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu, i když liturgicky moc významné není.

Vstává se časně a mládenci s chlapci chodí od domu k domu s pomlázkami za děvčaty a ženami na koledu.
Za vyšlehání – poklepání pomlázkou, se dostává malované vajíčko. Kraslice musí být pěkně vymalované a dívky se předhánějí, která bude míti hezčí vajíčka. Malované vajíčko je pro muže velká odměna, neboť kolikráte jde o umělecké dílo, jehož výroba trvala i hodiny práce. Hoch si je ale musí vysloužit koledou a dobrým vyšupáním. Chlapci naopak dbají, kdo bude mít hezčí a delší pomlázku s krásnými pentlemi.
Chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela a tento zvyk stále nevymizel.

Pomlázka - od slova pomladit - znamená, že dívka či žena, která je "pošlehána" - spíše poklepána, čerstvými pruty - živou pomlázkou, je obdarována životadárnou mízou stromů, která pošleháním vešla i do jejího těla. Proto se uchovává pomlázka stále v kyblíku s vodou, když stará a suchá, tak toto neplatí.

Mládenci od dívek dostávají v některých krajích krom vajíčka i stuhy na pomlázku. Ráno vyjdou chlapci se třemi pentlemi a večer si počítají, kolik jich od děvčat dostali. Mnohé pentle dříve byly pěkně malované nebo vyšívané a hlavně když dívka vyšívala pentli pro svého mládence, dávala si obzvláště záležet stejně jako s vymalováním vajíčka. Mnohde tímto úkonem děvčata naznačovala mládencům svou náklonost, takže ne všichni hoši pentli dostali a nebo ne tak pěknou.

Mnohde je zvykem podávat mladým mužům na pomlázce domácí pálenku, nu a než obejdou celou vesnici, tak kolikrát na konec ani nedojdou. Proto se začíná pomlázka každý rok z jiného konce.

Na pomlázku se každopádně chodí do dvanácti. Jakmile na kostelních hodinách udeří poledne, už se koledovat nesmí a také by pozbylo účinku. Polednem končí cyklus Velikonoc. Velikonoční období však nekončí, neboť velikonoční neděle máme až do Letnic.

Výslužka se doma předá hospodyni a ta z ní vyrobí spoustu dobrých vaječných pokrmů.

Pomlázka se vrací zpět přírodě.
Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty. Tak je zaručeno, že bude dostatek prutů i na další léta. Když ji nemůžeme hned zasadit, nezapomeneme dát pomlázku do kyblíku s vodou, aby neuschla.

Zdobení kraslic a šlehání pomlázkou je zvyk velice prastarý. Dříve šlo o magický rituál, kterého se účastnili pouze dospělí, časem zlidověl a začali se ho účastnit i děti.

V tento den oslavujeme akt znovuzrození, života, smrti a plodnosti. Měli bychom dát úctu živlům.

Vejce je symbolem nového života, zrození.

Pomlázka je symbolem mužské síly, mužského sémě. Proto se také děvčata nenechávala vyšlehat jen tak od někoho. Dříve děvčata také na tento den často pod sukně neoblékala spodní prádlo, hlavně ta, která chtěla ten rok otěhotnět.

Celé Velikonoce, Postní období a Svatý týden se nese ve jménu velké očisty těla a duše, abychom mohli býti čistí do svého nového zrození, nabrali sílu do celého roku.

O Velikonocích, míněno tím oněch sedm a půl dne Svatého týdne s Velikonočním pondělím NIKDY nevyvoláváme konflikty. Nesváry těchto dnů trvají kolikráte celý život.


A ještě něco navíc aneb co bylo dříve:

Původ pomlázky se mimo jiné vysvětluje i křesťanství, i když patří ke starým pohanským zvykům, jako vzpomínku na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“.

V mnoha krajích ráno hospodář vyšupal všechny domácí, aby byli celý rok čilý a nezapomněl ani na čeládku.

Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a chlapci si počítali výslužku.
Hry o vajíčka byly různé kraj od kraje a v některých krajích byli tak oblíbené, že se jich účastnili i dospělí a předháněli se kdo bude lepší.
Bylo to třeba Sekání do vajec, kdy jeden chlapec uchopil vejce do dlaně. Aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu, pokud ne zůstávalo vejce chlapci, který jej držel.
Nebo Ťukání, kdy chlapci uchopili každý po jednom vejci a lehce udeřili špicemi o sebe, komu se vejce nerozbilo, vyhrál a soupeř mu své vejce musel odevzdat. Někteří chlapci podváděli a přinesli si vejdumek naplněný smolou, když to ostatní zjistili, řádně mu naložili.
Také se hrálo Koulení, které mělo různé krajové varianty.
A určitě by se našlo dalších spoustu her.

Večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

V některých krajích na oplátku chodila v úterý děvčata na koledu za chlapci. Ale ne s pomlázkou nýbrž s kýblem studené vody, aby byli chlapci celý rok svěží. V některých krajích se po poledni polévali spáči, kteří se vrátili nad ránem z muziky.
Na Valašsku dokonce chodila v úterý děvčata s pomlázkami a volala: „ Dnes je naše!“ přičemž hoši odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží!“ a šlehali se navzájem.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu...

Boží hod velikonoční – první neděle velikonoční – 1. dubna 2018

Velikonoce = Velká noc, kdy Kristus pán vstal z mrtvých, kdy se nám přerodí smrt opět v život.

Tento den vládne nálada nového života a vzkříšení. Přičemž bychom měli rozjímat nad vděkem smrti. Nad životem a smrtí.

Ráno můžeme jít do kostela na bohoslužbu a nechat si vysvětit mazanec či chléb, v některých kostelech se žehnání pokrmů dělá již v sobotu ráno.
Požehnaný mazanec pak posnídáme společně s celou rodinou. Žehnání mazanci však můžeme udělat i sami doma s rodinou.
Mazanec se jí ráno k snídani.

Dopoledne pečeme velikonočního beránka, jako symbol Ježíše Krista. Beránek se peče v troubě, kde hoří posvěcený oheň z vigilie. Pokud máme elektrickou troubu, tak bohužel ve svěceném ohni beránka neupečeme.

K obědu se tradičně jí velikonoční nádivka, protože na Bílou sobotu nám skončil půst, můžeme si ji dopřát s uzeným a kopřivami. Babička ji dělává s trojím masem - hovězím, vepřovým a uzeným. Někde se jí nádivka k večeři nebo až v pondělí k obědu. V každém kraji je zvyk kdy se jí nádivka trochu jiný.

Mimochodem chcete recept na nádivku od mé babičky?


Odpoledne se ke kávě baští beránek, který se nakrojí se vzdáním úcty a křížovou modlitbou.

K večeři se tradičně peče skopové. U nás je oblíbené s česnekem na bylinkách a červeném víně s domácími bramborovými knedlíky a kopřivovým nebo klasickým špenátem.

Ať už si dáme skopové, jehněčí či kůzlečí maso k obědu či k večeři o velikonoční neděli by nemělo chybět.
Drůbež o Velikonocích nemá své opodstatnění, dříve jediná drůbež která na jaře běhala po dvorku byla chovná a vyváděla teprva mladé. Podobně to bylo s králíky. Kdež to beránci a kozlíci se museli sníst, aby nedělali neplechu ve stádě.



I výroba kraslic a pletení pomlázky má svůj čas. A ten nastává právě v neděli. Ženy s děvčaty spolu barví vejce a muži s chlapci pletou pomlázky.

Kraslice se barví všemi možnými veselými barvami a tradičními vzory, které jsou v každém kraji jiné. Barví se jak plná natvrdo vařená vejce symbolizující život, tak vejdumky – vejce vyfouknutá symbolizující smrt. V pondělí vařené kraslice slouží jako výslužka a vejdumky se ozdobí krásně prostřený stůl i strom v zahradě.
Zdobení stromu v zahradě je však spíš německý zvyk.
Vejce je symbol zrození. Nikdy neobdarováváme vyfouklými vejci – znamenalo by to smrt.

Já budu dělat vejce natvrdo vařená barvená přírodními barvami a malové voskem. Letos lupeňové nebudou, jediné co jsem sehnala jsou malé kopřivy do nádivky, jinak rostlinky ještě spí.
A jak se dělají lupeňové? Na syrové vejce se přitisknou zelené, venku sesbírané bylinky, lístečky a kytičky a obalí se fáčem či starou punčochou. Pak se dají vařit asi na 15min do barevné lázně. Jako barvy nám poslouží cibulové slupky. Můžeme použít kurkumu na vejce žlutá, červenou papriku na oranžová, červené zelí na modrofialová, červenou řepu na růžová. Také borůvky se dají dobře použít na modrá. Přírodní barvy, krom té cibulové jsou ale méně intenzivní a tak je dobré jimi barvit spíše bílá vejce.


Pomlázka se splétá z 8mi nebo ze 16ti prutů, přičemž i ty mají svou symboliku, jakožto i pomlázka jako taková.

A jak tento den vypadal za našich prababiček? Chcete-li, začtěte se. Mě se tento způsob dodržování tradic moc líbí a tak se je snažím dodržovat postaru, ale mazanci žehnáme doma :).

V tento velmi významný den ráno nikdo nezůstával ležet a všichni spěchali do kostela, přičemž hospodyňky s sebou braly bílý uzlíček, v němž byl uložen velikonoční mazanec, chléb, vejce, víno a v některých krajích už i velikonočního beránka pečeného v noci v posvěceném ohni.

Boží hod velikonoční „To je ten den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho!“ zpívá se v kostelích a v chrámech.

Všichni šli do kostela slavnostně vyšňořeni, ve městě v nejlepších šatech, na venkově v krojích a pan farář po bohoslužbě světil víše zmíněné pochutiny, které si pak ženy odnesly domů. Tam se uložily doprostřed vyzdobeného stolu. Hospodář ještě svěcenému jídlu požehnal křížem a ukrojil k snídani nebo před obědem každému po krajíčku mazance a dal každému po vejci.

Na Chodsku se kus posvěceného jídla jedl v kostele vstoje. Pak kdokoli přišel do stavení, dostal kus z posvěceného jídla, ať to byl žebrák nebo vrchnost.

Na Šumavě se věřilo, že vzpomeneme-li si na toho, s kým jsme jedli na Boží hod svěcený mazanec, vždy najdeme cestu domů.

Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vína a vajec zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá a pitná voda.

Na Kravařsku se konali jízdy na koních s kříži do polí.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu...

V noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční

Dle staré tradice se právě tuto noc slaví slavnost svěcení ohně.

Dle křesťanské liturgie je to noc Vzkříšení nebo-li vigilie. Zapaluje se Svíce od posvěceného ohně. Událost se koná v noci z Bílé soboty na neděli, kdy Kristus pán vstal z mrtvých.

Slavnost se odehrává v naprosto zhasnutém kostele, kde stojí lidé očekávající příchod Světla, vnesení Svíce zapálené od svěceného ohně hořícího před kostelem, přičemž se třikrát zpívá Světlo Kristovo. Svíce připomínající Světlo Kristovo, Světlo života přináší do potemnělého kostela farář, který pak předává toto světlo, připalujíce svíce lidem kolem sebe, Ti pak posílají světlo svým sousedům a tak se za chvíli rozzáří celý kostel plný velikonočních svící, kterým se říká paškál.
Jinde je zvykem, že lidé stojí před kostelem, a připalují si svíce vcházejíce do kostela.
Je to noc proměňující se v den, smrt v život. Je to připomínka toho, kolik se po příchodu Krista změnilo, toho že je vždy je naděje...

Protože tato noční bohoslužba, vigilie, začíná na Bílou sobotu, připisuje se k Bílé sobotě, nikoli k neděli, přesto že zmrtvýchvstání Kristovo probíhalo dle tradice za nedělního úsvitu.

Svíce jako taková nese sama osobě velkou symboliku, také proto z našich životů i přes elektřinu nezmizela. Světlo svíce symbolizuje život, bílá svíce pak naději, čistotu a očistu.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Křesťanská liturgie

Bílá sobota – 31. března 2018

Bílá sobota je posledním dnem půstu, takže ještě vydržte, v neděli na Boží hod velikonoční si dáme jehněčí, či skopové maso.

Ráno na bílou sobotu se umyjeme studenou vodou a zejména ženy polknou studenou vodu z pramene, aby byla dobrá komunikace v rodině.

Je to poslední ráno co chodí děti s řehtačkami, protože na Bílou sobotu se vrací zvony z Říma.

Děti chodí na koledu a za řehtání, tedy dobře odvedenou práci, dostávají nemalovaná syrová vajíčka. Z nich pak hospodyně v neděli upeče beránka a ty co zbudou nazdobí pro koledníky na pondělí. Vajíčka se tradičně barví v neděli, aby byla co nejčerstvější.

Někteří chlapci a muži vyrazí na proutí na pomlázku, jiní až v neděli. Po tom co dojdou domů, upraví proutí a hned spletou pomlázku. Každý muž by měl mít svou, vlastnoručně upletenou a hlavně živou, ne suchou.

Na bílou sobotu se chodí ke studánkám a pramenům, je to jediný den v roce, kdy jsou všechny studánky a prameny léčivé. Voda se pak během roku používá na různé neduhy a zejména na teploty u dětí.
Voda, kterou si ten den naberete do čisté skleněné nádoby a budete ji uchovávat v temnu, se celý rok nezkazí a je léčivá. Máme to podloženo i odbornými rozbory udělanými v den odběru vody a po roce. Nádoba však musí být opravdu čistá, ze zkušenosti bylo-li ve sklenici mléko, může se voda zkazit.
Pokud vodu z předchozího roku nevyužijete k léčení, můžete ji s poděkováním popíjet při půstu každé ráno nebo s ní zalít květinky. Bylo by neuctivé ji vylít do kanálu.
Zdislavin pramen na Lemberku je léčivý celoročně, ale na bílou sobotu má největší sílu. Lemberskému pramenu sv. Zdislavy se též přezdívá České Lurdy .

Ať je jakékoli počasí měli bychom jít o přírody a dát úctu studánkám, pramenům a vodě a přát si její dostatek.

Tento počin souvisí s proslulým otvíráním studánek, které se odehrává ve většině krajích o Letnicích.
Pouze čisté a svobodné dívky mohly účastnit tohoto obřadu. Šly ke studánce a za zpěvu písní ji celou vyčistili, vylily a vzdaly jí úctu, přály si dostatek vody.
Děvčata byla slavnostně v krojích ustrojena a byla to pro ně veliká čest, jedna z dívek byla královnička s květným věncem na hlavě a pentlemi. Při čištění jí ostatní děvčata pentle přidržovala a zpívala radostné písně a říkala říkadla věnovaná jen a jen studánce. Královničkou byla zpravidla nejšikovnější místní dívka. Pak družice (družičky) královničce sejmuly věneček a vhodili jej do studánky jako obětinu. Nakonec se zpěvem nabraly vodu do džbánu.

Toto otvírání studánek se dělo dle místa v různý čas, vlastně se mi nepodařil najít nějaký celistvý termín, ale tradice vzdání úcty vodě, studánkám a pramenům je na bílou sobotu.

Dnes může takto slavnostně přistoupit ke studánce každý a vzdát jí úctu, ale čistit by ji měly pouze ženy s čistým srdcem. Ovšem když žen není a studánka je ladem myslím, že je lepší když jí vyčistí kdokoliv. Nepečované studánky velice rychle zanikají a vysychají, a i když nevyschnou, nemají pitnou vodu.
Pro zajímavost jen v na území naší matičky Prahy máme evidovaných asi 130 pramenů a studánek, ale z toho pouze asi 48 je nějakým způsobem udržovaných a z toho ne všechny jsou v dobrém stavu a jsou pitné.

K obědu si dáme čočkovou polévku a jako hlavní chod nudle s mákem nebo fleky s houbami. Doplníme o mrkvový salát.


Tento den si připomínáme vzkříšení.

Na bílou sobotu se neslouží mše ani bohoslužby s výjimkou posledního pomazání a svátosti smíření. Po setmění se slaví vigilie.
Světí se oheň před kostelem, který se zapaluje křemeny.

Všechny hospodyně uhasili ráno oheň a vzali si polínko, které přiložili do ohně před kostelem, který se světil. Posvěcený oheň, většinou formou svíce či lucerny, si pak přinesli domů a roztopili jím pec či kamna. Z tohoto zvyku lze usoudit, že se na bílou sobotu zřejmě dříve nevařilo, protože svěcení ohně a slavnost vigilie se odehrává až po setmění v noci ze soboty na neděli, kdy Kristus pán vstal z mrtvých. Posvěcený oheň si i dnes můžeme donést domů tzv. paškálem – velikonoční svící. A také právě proto se peče velikonoční beránek, symbol beránka Božího, až v neděli dopoledne, protože v peci, kamnech či plynové troubě hoří svěcený oheň.

V Brtnických starších záznamech se objevuje článek, kdy byl také zachován zvyk „Vynášení Pámbíčka“. Tehdy se nesla soška Panny Marie a kříž z kostela průvodem k na mostě na rynku – bylo to procesí k odehnání moru (epidemií). Proč se tento zvyk jmenoval Vynášení pánbíčka a kdy bylo od něho ustoupeno se nepodařilo zjistit.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu.......

Velký pátek – 30. března 2018

Ráno vstáváme časně a po probuzení si omyjeme studenou vodou obličej, abychom byli zdraví. Tak činili naši předkové a měli bychom tak činit i nadále.

Protože zvony mlčí, tak ráno děti vyběhnou a oznamují ranní klekání řehtačkami.

Celý den by se měl nést v duchu smutku, mlčení a rozjímání. Nezapomínáme, že smutek je součást života, a že nemusí být negativní.

Drží se asi nejpřísnější půst z postního období, podobně jako na popeleční středu a zelený čtvrtek. Ten kdo chce přísný půst dodržet a nemá namáhavou práci, může tento den pouze pít vodu popřípadě k ní přikusovat chléb.

Kdo se nechce přísně postit, připraví si k obědu dobrou bramboračku. Ta se tradičně připravuje na Velký pátek v Čechách a jedí se jidáše mazané medem pečené na Zelený čtvrtek.
Ten kdo jidáše s medem pojí, bude zdráv po celý rok, musí to být však jidáše doma dělané.

Pečou se mazance, je to jakýsi obřad patřící k Velkému pátku. Nechají se vychladnout a zabalí se do čisté utěrky a uloží se. Mazanec se jí až o neděli na Boží hod velikonoční, kdy se ráno vezme do kostela posvětit nebo jej posvětí celá rodina u slavnostního stolu, potom jej hospodář nakrojí a posnídá se.

Odpoledne je čas na modlitbu za uzdravení bližních. Můžeme se modlit za uzdravení všeho i naší planety.


Na Velký pátek se otvírá země, takže se v ní nesmí rýt, nesmí se s ní hýbat a to ani v na Bílou sobotu, jinak bychom zneuctili zem a bylo by zle. Nesmí se nic sázet, plít a tak podobně. Nesmí se ani lézt po skalách. Je svátek Země.

Otevírá se hora Blaník na ochranu Českého národa, ta se však nesmí rušit. Proto ji rušit nebudeme a na horu Blaník nepůjdeme.

Tento den bychom měli jít do přírody a pozdravit bytosti, které v ní žijí. Měli bychom je uctít mlékem a tak si na procházku nezapomeňte vzít misku z přírodního materiálu, ideálně vyřezané z kůry, a mléko a dejte ji na nějaké nerušené místo. Krmení bytostí se provádí i na první jarní den.

Večer opět děti vyběhnou s řehtačkami a oznámí večerní klekání.

Klekání dostalo název od pokleknutí. Když se ráno v poledne a večer rozezněli zvony, tak lidé poklekli a počali se modlit modlitbu Anděl Páně.

K večeři si dáme bramboračku s máslem a mlékem nebo s tvarohem a cibulkou.



A něco lidových zvyků:

Nemělo by se prát prádlo, abychom jej nenamáčeli do krve Ježíše Krista.

Tento den si totiž připomínáme smrt Ježíše Krista. Byl odsouzen, ukřižován i pohřben.
Bible o této události mluví ve čtyřech evangeliích, které se čtou v takzvaných pašijích. Z tohoto čtení vznikly Pašijové hry.
Pašijové hry mají dalekou historii, z počátku se hrály s loutkami. Po té začali hrát pašijové hry lidé, lépe řečeno klérus. Představovat Ježíše Krista mohl jen farář a pravděpodobně pro pannu Marii též vybírali duchovní osobu. Dnes pašijové hry hrají nadšenci pro znovu objevení tohoto zvyku.
Na připomínku Ježíšovy smrti se konají bohoslužby od tří hodin odpoledne, protože ve čtyři hodiny letního času, tedy ve tři hodiny zimního, byl Ježíš ukřižován. Výzdoba kostela je chudá, bez květin a svící na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a smutek podtrhávají mlčící zvony.


Tam kde se předlo, se na Velký pátek spřádaly tzv. pašijové nitě. Těmi se pak pár stehů udělalo na košili a nositel tak byl ochráněn před zlými duchy. Tam kde se tkalo, se vyráběla pašijová látka a ještě ten den se ušila košile, ta prý ochránila majitele před bleskem.

Dříve čeledíni vyháněli za rozbřesku koně do řek a potoků, aby se koním vyhnula nemoc.

Děvčata ráno chodila a stírala rosu, aby byla chráněna před sluncem.

I tento den děti honily Jidáše.

Dokonce prý vycházejí na souš i vodníci, kteří se pak v okolí řek prohánějí na koních. 2 dny před Božím hodem velikonočním.

Byl to prý den bosorek, které tajně na březích potoka čarovaly tím, že kladly ve vodě na kámen slámu nebo povříslo, do kterého tloukly pístem na praní. Nezasvěcení však nevědí proč.

Na Kladensku se tradičně jedla čočka, aby se lidí drželi peníze.

Na Bydžovsku se nemělo tento den nic půjčovat, protože se věřilo, že s půjčenou věcí se dá čarovat.


Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře kniha Naše tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu.....

Zelený čtvrtek – 29. března 2018

Zelená barva symbolizuje odpuštění a přijetí a celý cen se nese v tomto duchu. Drží se přísný půst.
Je to den oslavy života, člověka, jídla a síly.

Ráno si omyjeme obličej studenou vodou nebo nohy rosou, abychom byli zdrávi.

K obědu se dle tradice mohou jíst jen zelené věci.
Kupříkladu špenát, kopřivy, zelený hrách, pučálka, zelí, první saláty a listy, také můžeme udělat salát s chudobkami (sedmikrásky) pokud již rostou či kopřivovou polévku nebo "špenát". Pojíme pokrmů postních a očistných. Samozřejmě nejíme maso a zdržíme se alkoholu.
Bylo zvykem jíst jen jedno syté jídlo za den (tzv. půst újmy), na zelený čtvrtek to byla slavnostní večeře a připravovala se bylinková polévka z prvních bylinek.

Odpoledne pečeme Jidáše a nemělo by se pracovat.
Jedná se o obřadní kynuté pečivo, které by mělo mít podobu provazu. V různých krajích se tvarem liší, ale symboliku mají všechny stejnou.
Ty se pak mažou medem, ale pozor! Jí se až na Velký pátek k obědu.

Pivovary vaří zelené pivo.

Na zelený čtvrtek večer utichnou všechny zvony, říká se, že zvony odlétají do Říma.
Aby se vědělo kolik je hodin, tak se klekání ráno a večer (místně i v poledne) ohlašuje řehtačkami, klapačkami a i klapacími trakaři. To hodně baví děti, s řehtačkami obcházejí celou ves a ráno na bílou sobotu dostávají od hospodyň bílá syrová vajíčka jako odměnu, že dobře čas ohlašovaly.
Zpět zvony přiletí až na Bílou sobotu večer.

Mezi lidmi se říkalo, že při znění posledních zvonů by měl člověk v kapse zachrastit penězi, aby se ho držely.

Nejslavnostnější je však večeře. Krásně se ustrojíme a přichystáme čistý a krásně prostřený, ne však přezdobený stůl. Pokud nemáme zelenou barvu v oblečení, aspoň ji máme na slavnostním stole, třeba ve formě ubrousků. Při prostírání pamatujeme, že je stále půst a máme vnímat pokoru.
Součástí večeře musí být chléb – symbol 4 živlů a všedního života, dále ryba jako symbol celého postního období a pokory a voda jako přípitek, která symbolituje čistotu.
Na závěr popijeme pohár červeného vína, jež je symbolem smrti a znovuzrození. Připíjí se na dobré vztahy a pospolitost. Pohár červeného vína je jednak připomínkou poslední večeře Páně a zároveň symbolem nového života. Tento pohár by měly popít i těhotné ženy, jimž v tento výjimečný den nijak neublíží. Měl by to být pohár pouze jeden, aby se zachovala úcta k tomuto rituálu, půstu a Svatému týdnu. Takže zbytek vína vložíme do lednice, kde na nás počká až na neděli.

Může to být po staru i jeden pohárek medoviny. Ten oslavoval jaro, život a včely jako nositelky medu, dříve prakticky jediného sladidla, které lidé měli.

Hlouběji o tomto slavném dni nalezne v knize Naše tradice od Ladislavy Paterko.


A něco lidové moudrosti a zapomenutých zvyků:

Na zelený čtvrtek se hospodářům doporučuje zasít len a hrách, protože co na Zelený čtvrtek zasadíme, to dobře prospívá.

Také se má vykropit svěcenou vodou dům, aby se ochránil před zlými silami a čarodějnicemi. Svěcená voda musí být přinesena v novém nepoužívaném hrnečku.

V tento den je Sedmikráska zvláštní něžné kvítečko, které podle starých pověr prý přivolává lásku. Může přivolávat i ztraceného milence, ale když je prý sedmikrásek příliš, pak přinášejí utrpení a bolest, protože prý oznamují, že budou umírat děti. Podle starého přísloví našich babiček: „jak je teho moc, to mřu děcka“ . Letos ale ještě sedmikrásky spí, uvidíme za pár dní...

Na zelený čtvrtek se mělo před východem slunce zatřást se stromy, aby se urodilo větší množství ovoce.

Nemělo se nic půjčovat, aby nás nikdo neuhranul.

Hospodyně vstávaly časně ještě před východem slunce, aby zametli dům, smetí pak museli odnést na křižovatku cest nebo za humna, aby se v domě nedržely blechy a jiná havěť. Někde se tlouklo paličkou o hmoždíř, aby se vyhnaly myši.

Kdo snědl před východem slunce chléb namazaný medem, ten byl celý rok uchráněn před uštknutím hada a popícháním od včel.
V Orlických horách se házel krajíc namazaný medem do studny, aby studna byla celý rok zdravá a měla hodně vody.
Těch zvyků bylo opravdu hodně a myslím, že jsem jich ještě hodně nenašla.

V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku a představoval Jidáše. V jiných krajích večer děti vybíhaly z kostela a ten kdo vyběhl jako první byl Jidáš, jinde to byl zrzavý chlapec. Běžely nebo procházely vesnicí a
odříkávali:

My Jidáše honíme
a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrným Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
s čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme,
do ohně ho hodíme.

Když skončili, zvolali: "Cruciferum ďáblum" na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle.

Něco z liturgie:
Konají se pandělinky - ranní pobožnosti podobné rorátům před Vánoci. Začínají se už před čtvrtou ráno, jinde až po čtvrté odpoledne, podle toho jak se kde probouzí jaro.
Tento den je také dnem, kdy lidé mají jít ke svaté zpovědi, aby večer při slavnostní bohoslužbě mohli jít ke svatému přijímání.

Zelenou barvu najdeme i v liturgii, na tento den si kněží oblékají zelené roucho. Zřejmě pro připomenutí Getsemanské zahrady a také proto, že je zelený čtvrtek dnem odpuštění a v tento den církev a i dříve v dobách pohanských společenství předků přijímá zpět hříšníky. Říká se, že se uschlé větve zase zazelenají.

Na Zelený čtvrtek si připomínáme poslední večeři Páně, tedy poslední večeři Ježíše Krista s Apoštoly. Byla to chvíle, kdy Kristus ustanovil tajemství eucharistie, tradici svatého přijímaní a myl apoštolům nohy. Poté odešel Ježíš Kristus do Getsemanské zahrady na modlitby, tam byl zajat vojáky a odveden. Jidáš jej za 30 stříbrných zradil, „Jidáši, polibkem mne zrazuješ?“ – vytkl Ježíš Jidáši jeho čin v zahradě Getsemanské, když právě polibkem ukázal příchozím vojákům, který z mužů je Ježíš. Ježíše tak vojáci odvedli a zoufalý Jidáš se ještě té noci oběsil.
Proto se lidé na Zelený čtvrtek chodívají modlit do zahrady a líbají zem na památku Ježíše Krista klečícího a modlícího se v zahradě a na důkaz úcty k matce zemi a k Bohu.

Tak tedy pečme jidáše a oslavujme život :).

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu......