Svatý Martin – 11. listopadu

Posvícení na svatého Martina patří mezi nejznámější v České zemi. Bylo a je zvykem všechna posvícení začít slavit v den, kdy má světec svátek a o nejbližší následující neděli se udělat posvícenskou hostinu. Letos nám svatý Martin vyšel na sobotu a si můžeme vybrat zdali slavit v sobotu nebo neděli 12. listopadu.

Martinské posvícení se koná nejen tam kde je kostel nebo kaple zasvěcená sv. Martinu, ale i po celé naší zemi, protože patří mezi poslední posvícení před adventním půstem a žádný z našich předků si nenechal ujít tučnou husičku a martinské veselení.

K martinskému posvícení neodmyslitelně patří pečená husa a plnené martinské rohlíčky, kterým se taktéž říká rohy či podkovy sv. Martina. A pro zajímavost o „tučnú hus“ žádali žáci již v 15.století.

Husa je vždy pečená, buď nadívaná nádivkou nebo jablky. U nás se vycpává jablky s hřebíčkem a badyánem.
Husa se podává k obědu společně se zelím a různými knedlíky. My děláme nejraději bramborové, ovšem podávají se i houskouvé, špekové, karlovarské, bosáky nebo chlupaté kendlíky.

Její porcování u stolu dříve podléhalo zvyklosti - kupříkladu křídlo dala hospodyně čeledínovi, aby celý rok „lítal“ a nezahálel.


Proč se peče právě husa má své opodstatnění.

Legenda říká, že svatý Martin byl původně římským vojákem. Později přijal křesťanskou víru a stal se misionářem a následně biskupem v Tours. Tomu ale předcházela tato příhoda: Martin, při své skromnosti, nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily.
Jiná verze říká, že ho při kázání tak rušily svým kejháním, že je za to odsoudil a v den jeho památky pykají za svoje provinění na pekáči.

Pečení hus právě na Martina má i praktickou stránku. Husy jsou ideálně tučné a vykrmené a mají před nastávající zimou to nejkvalitnější prachové peří, ze kterého jsou ty nejlepší polštáře, peřiny a duchny a nejlépe se škubou. Z dlouhých brk se vyrábí mašlovačky.


Martinské rohlíky se pečou zahnuté a plněné. Svatý Martin měl prý nevlastní matku, která ho chtěla otrávit. Tak když pekla rohlíky, dala do jednoho jed. Aby ho potom poznala, tak ten s jedem zahnula. Když je pak upekla, byly všechny zahnuté.
Jiná legenda říká, že jsou to proměněné podkovy koně sv. Martina, který tak pomohl chudým, aby měli co jíst.

Českým zvykem je, že děvče upeče velký martinský rohlík plněný povidly či mákem a obdaruje jím svého milého, tento zvyk drží i hospodyně a obdarovávají hospodáře.

Martinské rohlíky se dávaly v některých krajích jako výslužka čeledi, která odcházela ze služby. Jinde byla čeleď obdarována velkými buchtami plněnými povidly nebo mákem.

Také se ale říká: „Radost Martina je hus a džbán vína!“
K tomuto dni patří i Martinské víno. Jedná se o mladé víno, první, které se může ochutnat po vinobraní. Do té doby víno zraje a říkává, se že kdo jej dříve ochutná, tomu se víno nepovede. Na svatého Marina tedy 11. 11. se víno může ochutnat až v 11:11 a pak popíjet jak je libo, nejlépe k huse nebo jiným pochoutkám. Je to celkem novodobá zvyklost, ale ke svatému Martinu už tak nějak patří.

V místě kde je kostelík zasvěcen svatému Martinu, se ráno může konat Martinská pouť, také se tento den dělaly první velké jarmarky a dobytčí a výroční trhy. Každopádně ve všech krajích se chodí ráno do kostela na Martinskou mši. Ke svatému Martinu také nesměli chybět koledníci, jedna dochovaná koleda je zmíněna níže.

Dříve se drželo posvícení přesně na svatého Martina a nejbližší následující neděli se pak říkalo hrubé hody.

Na svatého biskupa Martina
milý hospodář a jeho družina
husy jedí, víno k tomu pijíce
štědrého Martina chválíce
páni, žáci a kněží se radují
neb se jim koledy přibližují.
Pacholci a dívky svobodu mívají
a u jiných pánův se zjednávají.
(Selská pranostika z roku 1710)

A teď něco k těm výše zmiňovaným úředním úkonům:

Den svatého Martina byl tradiční čas, kdy čeleď opouštěla sjednanou jednoroční službu, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu s hospodářem stávajícím. (Měli to naši předci ale zařízené, že? Všichni se museli snažit, aby měli dobrou pověst a byli pilní, neboť jinak by si museli hledat jiné místo, na druhou stranu hospodář si musel pilné čeládky hledět, jinak by mu utekla jinam).

Toho dne se velmi slavilo. Existují četné záznamy o rozpustilostech i výtržnostech, prováděných „martiníky“. V řádu města Prahy, vydaném císaře Rudolfem II. roku 1598, se píše: „Strany pak Martinkův, kteří obyčej mají, ze všech krajin při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati: na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali“.

Ke dni svatého Martina se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi, které obec najímala a platila. Zvláště osoba pastýře se pečlivě zvažovala, protože to musel být muž zkušený, vždyť se mu svěřoval všechen obecní dobytek. Zároveň se od něj požadovalo, aby uměl léčit, někdy i trochu čarovat, musel se vyznat v počasí a řadě dalších věcí. Za svou službu dostával pastýř obvykle ubytování v obecní chalupě - pastoušce. Kromě toho měl sjednánu mzdu, kterou dostával v penězích i naturáliích, náleželo mu několik strychů obilí, pár věrtelů hrachu a později i brambory. Měl povoleno držet si vlastní kravku na mléko, pro niž dostával píci, či do správy obecní louku, stejně jako k vyživování obecního býka a kance na plemenitbu. Od hospodářů dostával předem dohodnutou odměnu, za každý pasený kus, poplatek za připouštění a měl povoleny koledy (obchůzky po vsi).

S přijetím pastýře se spojovala oslava, která se nazývala Bejkova svatba či Martinská sýpka. Bylo obvykle povinností pastýře vystrojit pro hospodáře a radnici hostinu s pečenou husou a pivem. Pokud hospodáři přijali pozvání, bylo to dobré znamení, protože pastýř mohl téměř s jistotou počítat, že s ním smlouvu obnoví i pro další rok.
Jinde se hostina připravovala tak, že každý z hospodářů nasypal pastýři dohodnutou míru obilí. Tomu to aktu se neříkalo jinak než Sypání. Protože však byli sedláci furianti, přidal každý něco nad míru, aby sousedům ukázal, že mu na troše nezáleží. Tak se nasypalo mnohem více, než náleželo pastýři. Jeho díl se pečlivě odměřil a ze zbytku se udělala hostina.
Jinde pastýř zabil vepře, nadělal jitrnic a jelit, zabil 2 berany a 4 husy. Ponocný přidal husu, hajný taktéž. Na hostinu mohl přijít každý, kdo Sypal, akorát si musel přinést vlastní lžíci, vidli a nůž.

K tomuto dni patřila i koleda a koledníci. Již ze 14. století je dochována česky psaná martinská koleda, s níž chodili koledovat nejen chudí žáci, ale i kanovníci a dokonce i městský kat.

Zde jedna kterou zaznamenal pan Zíbrt ve svých spisech:
Z koled žákovských však nejznámější koleda o sv. Martině jest psána úplně po česku. Poslechneme tedy žákovskou martinskou koledu a martinskou proti-koledu:

1. Svatého Martina
všeliká rodina
dnes ščedrost zpomíná
beze všeho statku
vesele s čeládku.
Tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus jí, vino pie,
beze všeho smutku.

2. Ale my školníci,
podobní pacholíci,
malí i velicí,
v škole když sedíme,
vesele zpieváme,
nebť nás nutie veselé,
toho netajíme.

3. Protož dnes vesele
v dobré ščedré voli,
vědúc vaše mysli,
k vám sme zavítali,
abychom dar vzali,
bychom dusnost chudoby
tudy zapudili.

4. Račtež darovati,
majíc na paměti
svatého štědroty,
abychom v radosti
podle vašie cnosti
tučnú hús upečenu
mohli s vámi jiesti.

5. Ale vy bratří milí,
mějtež na paměti
svatého ščedrotu
Martina rytieře
nynie v této mieře:
nechcete-li husi dáti,
dajte dva penieze.

6. Ač nás darujete,
odplatu vezmete
v království nebeském,
s Bohem tam bydlíce,
s ním se radujíce
a na veky s anjeli
amen zpievajíce.

Protože každá rodina má svůj osvědčený recept na nejlepší husu, zde pouze recepis na martinské rohlíky. Budeme rádi když se o své recepty s námi podělíte jak na husu, tak na rohlíky. My připravujeme pomalu pečenou husu nadívanou jablky s hřebíčkem a badyánem, kořeněnou kmínem a solí.

Recepis na martinské rohlíčky:

1/2 kg polohrubé bílé mouky
6 dkg cukru
sůl
citrónová kůra
1/3 l mléka
2 dkg droždí
14 dkg vlahého másla
4 žloutky
tuk na potření plechu
1 vejce
vanilkový cukr

Zvykem je do martických rohlíků dávat nádivku povidlovou, makovou nebo ořechovou.

Do mísy prosejeme nahřátou mouku s cukrem a solí a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Zaděláme vzešlým kváskem z jedné třetiny mléka, droždí, části cukru a mouky. Přidáme vlahé máslo a žloutky. Vypracujeme hustší těsto a necháme zkynout. Na vále rozválíme těsto na tlustší placku, ze které krájíme trojhránky. Do každého dáme trochu nádivky a pečlivě svineme v rohlíky. Do nádivky je dobré přidat trošku rumu. Klademe na pomaštěný plech ve tvaru podkov. Povrch ovlažíme rozšlehaným vejcem a necháme ještě asi 20 minut kynout. Pak je upečeme v předehřáté troubě do zlatova a horké sypeme vanilkovým cukrem.

Doporučuji udělat si vlastní vanilkový cukr smícháním vanilkového lusku - vyjmeme semínka - a cukru ve sklenici a i s luskem necháme provonět alespoň dva dny, ideálně však týden a déle.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová

Sepsala Barbora Orságová

Dušičky (Památka zemřelých) - 2. listopadu

2. listopadu slavíme Památku zemřelých nebo-li dušičky.

Ráno na dušičky se konají bohoslužby a světí se svíce. Stále se místy konají tiché slavnostní průvody na hřbitov, kde se lidé hromadně pomodlí a pak zdobí rodinné hroby květinami, věnci a svícemi.

I když nechodíme do kostela, navštívíme hrob našich předků a vzdáme jim úctu.
Řádně hrob očistíme. Položíme věnec a živou květinu jako vzpomínku na ně a na připomínku toho do jakého rodu patříme. Zapálíme svíci - světlo duši na onom světě.
Zavzpomínáme na zemřelé a můžeme připojit vlastní modlitbu. Víte, že modlitbu nevymyslelo křesťanství, ale je mnohem starší?

Když nemůžeme hřbitov navštívit, rozžehneme svíci za zemřelé blízké a naše předky doma a vzdáme jim tak úctu.
Pokud máme hrobů několik a do setmění bychom je nestihli obejít, využijeme k tomuto úkonu ještě předchozí den - svátek Všech svatých. Stále více se však přesouvá navštěvování hřbitovů na nejbližší předchozí víkend. To si pak 2. listopadu ještě zapálíme svíci doma.

Můžeme připravit veněc na hřbitov, pokud jsme to neudělali na Svátek všech svatých a zapojit děti.

Na dušičky se peče zvláštní pečivo "dušičky", podobně jako se na svátek všech svatých pečou "kosti svatých", děti toto pečení milují.

Je zadělávané mlékem, plněné povidly nebo mákem a mělo by mít kosočtverečný či čtverhranný tvar. Jedná se o těsto kynuté, místní zvyk však může velet i jiné. Recepis najdete na konci článku.
Tímto pečivem se dříve obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci. Dnes jimi můžeme podarovat příbuzné či sousedy, potřebné či třeba nějakého bezdomovce. Tradice vždy myslela i na nuzné, kteří neměli co jíst a tímto zvykem, obdarovávat jídlem, je protkán celý rok tradic. Vždy se ovšem darovalo pouze různé jídlo, nikdy peníze. Peníze se dávaly pouze za odměnu a vykonanou práci, zpěv, koledu a tak dále.

Protože tohoto dne prožíváme úkony spojené s uctěním předků, měla by se jej účastnit celá rodina. Je to dobrá příležitost na vzpomínání na blízké. Naskýtají se nám vzácné chvíle k vyslechnutí prababiček, pratetiček a jiných nejstarších členů rodiny o tom jak co bylo. Tímto nasloucháním si můžeme ucelit obraz o našich předcích a prohlédnout si stará alba a vědět, kdo jaký byl a co si v životě nesl za břímě, či radost. Vězte, že je tradicí znát šest generací svých předků nejen jmény. Važme si času stráveným s našimi nejstaršími. Nevíme, jestli příští dušičky za ně nebudeme zapalovat svíce.

Na večer rozžehneme svíce v okně podobně jako na svátek Všech svatých. Svíce symbolizují zažehnání věčné temnoty a ochranu.

Na dušičky po setmění nejlépe zůstaneme doma, neboť se propojují dva světy, svět živých a zemřelých. Neměli bychom chodit na hřbitov, do lesa a na podobná místa.

Doma si pak naši předci u světla svící vyprávěli různé dušičkové povídání. Těch příběhů bylo spousta, zde jeden příběh od Pelhřimova:

„Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil tak jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle usadila do lavice a sklopila oči. Po chvilce se rozhlédla kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že jsou to sousedé po smrti. V tom jí šťouchla nedávno zemřelá tetička ze sousedství a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, po té co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.“(z www.ceske-tradice.cz)

„Na dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme,
budou na nás vzpomínat,
až my budem umírat..
V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.“

I u nás se lidé oblékali na dušičky do kostýmů a obcházeli ves zpívajíce a říkajíce říkadla za koledu. V kostýmech nesměla chybět smrtka, kašpárek s bičem a další typické české postavy. Činilo se tak v horách a podhůří, masky měly svéráznou českou formu a nosili je jen dospělí. Konkrétně se tato obchůzka držela v Podkrkonoší a na Šumavě a již na začátku 20. století témeř vymizela. Do dnes je obchůzka strašidelných masek zachována v Jeseníku a možná i v jiných oblastech o kterých ještě nevím - když tak mi napište :).
V celé zemi se karnevaly s maškarami a taneční plesy a bály činí tradičně v poměrně dlouhém masopustním období v lednu a únoru.

A i u nás je zaznamenáno dlabání zeleniny jako lampy - řepy, tuříny, později dýně. Jako dokument tohoto zvyku máme krásné obrazy Jožo Úprky z konce 19. a počátku 20. století z moravského Slovácka. Zobrazují dýně jako olejové lapmy pouze s otvorem nahoru. Jeden z obrazů najdete zde: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/6e/Jo%C5%BEa_Uprka_-_All_Souls%27_Day.JPG/1280px-Jo%C5%BEa_Uprka_-_All_Souls%27_Day.JPG Je to ale pouze jeden autor o kterém vím, který toto téma opakovaně namaloval a pouze z jednoho místa na Moravě.

Často se o dušičkách místo oleje do lamp používalo máslo.
Máslo naši předkové o dušičkách stloukali, přepustili a po setmení s ním svítili. Věřilo se, že máslo duším v očisti pomáhá proti bolesti a že když duše přijde, může si s ním rány pomazat.
Také duším svých zemřelích nechávali na talířku pečivo, mléko nebo kus večeře. Tyto zvyky se dochovaly ze slovanského dne Návy a zaznamenány jsou ještě ke komci 19. století.



Něco z historie:

Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V těch dobách, za Keltů a Slovanů, se to činilo venku u velkého ohně za přítomnosti všech členů rodiny a konala se slavnostní večeře, kde se prostíralo i pro zemřelé předky. Chceteli se dozvědět více o ketské a slovanské oslavě tohoto času, najdete je v předchozím článku v pojednání o Halloweenu.

Výroční vzpomínka spojená s velkou veřejnou slavností se objevila v roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny, kde ji ustanovila katolická církev. Je to defakto první písemný záznam o křesťanském pojetí Dušiček. Od 11. do 13. století se církevní svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě a postupně se dostal i do české země. Každá země si však do tohoto svátku propsala svoje tradice a zvyky mnohem starší a tak každá země má svátek všech svatých a dušičky jiné.

Od roku 1915, kdy v první světové válce zemřelo tolik lidí, mají kněží povoleno tento den sloužit za zemřelé i tři mše.

V českém prostředí však tato vzpomínková slavnost nebyla jedinou. Také v květnu se vzpomínalo na zesnulé při svátku, který se konal okolo 13. května.

Recepis na Dušičky:

1/2 kg polohrubé mouky
špetka soli
8 dkg cukru
citrónová kůra
3 dkg čerstvého droždí
1/4 l dobrého mléka
4 žloutky
10 dkg másla
asi 10 dkg másla na potření

Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout. Vykynuté těsto rozdělíme, vyválíme plát, vykrajujeme rádlem či nožem čtverce či kosočtverce do páru. Na jeden z nich dáme povidla či makovou náplň, přiklopíme druhou stranou a znovu vykrojíme podobně jako u koblih. Klademe na pomaštěný plech nebo pečící papír. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře a kniha Naše tradice
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka

sepsala Barbora Orságová

Svátek Všech svatých - 1. listopadu

Na svátek Všech svatých vzpomeneme na zemřelé jež vstoupili na nebesa jako svatí a blažení nebo chcete-li osvícení. Můžeme navštívit místní sochu či pomníček a ozdobit jej květinami a zažehnout svíci.

Pečeme tradiční pečivo ve tvaru kostí tzv. kosti svatých. Dělají ze sladkého nebo slaného kynutého těsta. Tvarují se do zkřížených hnátů nebo jednotlivých kostiček.

Po setmění již ven nechodíme a zapálíme bílou svíci za svaté, všechny duše jež dosáhly nebes a umístíme ji do okna. Můžeme zapálit i více svící a mohou hořet celý den.

Můžeme si tento den připravit vzpomínkový věnec našim předkům. Zdobení se meze nekladou, zvykem je používat stálozelené chvojí a různé přírodní přízdoby a živé květy. Základ na věnec lze sehnat v květinářství a chcetele-li i stuhu s nápisem "vzpomínáme", dostanete ji tamtéž. Zajímavostí může být, že narozdíl od adventního věnce, kde se používá jako základ chvojí smrkové, borové či jedlové, se na dušičkový věnec často používají větvičky thújí nebo jejich kombinace s chvojím.
Loni jsme dělali s dětmi růžičky z javorového barevného listí a použili je jako přízdobu na věnce, vypadalo to moc pěkně. potřebujete na to jen javorové listy a nit.


Do zdobení venečků můžeme zapojit děti a vysvětlit jim proč tak činíme a moc je tato činnost baví a baví je velice i pečení kostí.


Recepisů na kosti svatých je mnoho a v každém kraji je trochu jiný. Vybrala jsem dva, ale budu ráda když se podělíte o další z vašeho kraje.

Recept na sladké kosti:

1/2 kg polohrubé mouky
špetka soli
8 dkg cukru
citrónová kůra
3 dkg čerstvého droždí
1/4 l dobrého mléka
4 žloutky
10 dkg másla
asi 10 dkg másla na potření

Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout na dvojnásobnou velikost. Z vykynutého těsta tvarujeme kosti a klademe na pomaštěný plech nebo na pečící papír. Necháme kynout 1/4 až 1/2 hodiny. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova, můžeme potřít znovu po upečení.


Recept na slané kosti:

necelý 1/4 l mléka
2 dkg čerstvého droždí
2 kostky cukru (2 lžičky)
1/2 kg polohrubé mouky
sůl
3 žloutky
5 dkg cukru
10 dkg másla
tuk na potření plechu
bílky na potření pečiva

Z poloviny mléka, droždí , cukru a trošky mouky uděláme kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí, přidáme kvásek a v mléce rozmíchané žloutky. Zpracujeme hustší těsto, až se tvoří puchýře. Pak těsto rozválíme na tenkou placku, pokryjeme lístky másla , složíme do tvaru obálky, pak na tři díly do sebe a vyválíme. Toto překládání opakujeme asi třikrát. Necháme chvíli odpočinout a tvarujeme zkřížené hnáty či samostatné kostičky. Klademe na pomaštěný plech nebo pečící papír, pomažeme bílky a necháme 1/2 hodiny kynout, pak v předehřáté troubě pečeme do zlatova.

Tento původní recept jsem po vyzkoušení trochu upravila:
Nedávala jsem cukr krom dvou kostek na kvásek, naopak jsem dala 10g soli.
Dalším poznatkem bylo že po zakomponování másla do těsta a dalším rozvalování se začlo trhat. Těsto jsem dala před válením alespoň na hodinu do lednice, nakynulo i v lednici. Pak šlo válet bez problémů i překládat. Výsledek je výtečný.
A poslední - ve většině dnešních bytů i domů je větší teplo než tomu bylo dříve a tak nemusíme nechat kynlout pečivo celou půlhodinu před pečením.

2. listopadu si upečeme dušičky - kynuté těsto plněné povidly.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře a kniha Naše tradice
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka

sepsala Barbora Orságová

Po oslavě vzniku První republiky nás čeká Svátek všech svatých a Dušičky.


Jak je již zvykem, dovolím si menší vsuvku o Halloweenu a jeho předchůdcích.


All Hallows' Eve neboli zkráceně Halloween se slaví, jak již sám název napovídá, 31. října v předvečer Svátku všech svatých a jedná se o anglosaský svátek. Vznikl z pohanských - keltských zvyků severu britských ostrovů.

Původní keltský svátek se jmenoval Samhain, slavil se právě 31. října. Byl velice důležitý neboť dělil období slunce (úrody, života) od období tmy (zimy, smrti). Jeho oslava byla opravdu veliká a bujará, plná jídla a pití, tance a velkých ohňů a slavila se minimálně několik dní. Oslavovalo se božstvo slunce, které v tento den umíralo a čekalo na své znovuzrození a velmi se oslavovala plodnost. Tento den a zejména tato noc byla vhodná pro věštby a vytyčování nové cesty. Dělaly se obětiny mrtvým předkům a také úklid. Lidé zhášeli ohně a po té je za soumraku (jinde se uvádí o půlnoci - možná místně to bylo různé) slavnostně zapalovali na důkaz obnovy. Keltové slavili svůj nový rok.
Není to jen nový rok ale také den, kdy se otevíraly brány Sidhe, tedy brány mezi naším světem a světem zemřelých. A tady právě asi nejvíce navázal Halloween a uchoval defakto keltské zvyky dodnes.
Mimochodem začátek roku českých tradic je Advent a ne až Nový rok.

Podle bájí vycházeli na Halloween duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim lidé ubránili nebo spíše splynuli s nimi, nosili masky a převleky. Dnes malé děti nosí převleky kladných hrdinů a princezen, dospívající a dospělí nosí masky duchů, kostlivců a jiných temných postav a ani dříve by lidé neoblékli malé děti jako duchy nebo kostlivce. Zároveň lidé uhasili všechny ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny, někdy pro posílení ochrany upalovali na hranici ty, které považovali za posedlé zlým duchem, což byl pozůstatek inkvizic. Dnes už se nikdo neupaluje, ale zvyky trvají stále. Naopak se zapalovaly malé ohně před domem jako znamení pro duše svých zemřelých.

Asi největším symbolem Halloweenu je dutá dýně s otvory ve tvaru očí a úst, jež zevnitř osvětluje svíce. Dýně se prý začaly vydlabávat až v Americe, původně se vydlabávaly lampy z tuřínu. Tato lampa má zahánět zlé duchy. Říká se jí „Jackova lucerna“. Jack byl velice zhýralý muž, a když si pro něj přišel ďábel, tak ho Jack obelstil. I přesto ale musí do skonání věků obcházet temnotou a svítit si svíčkou ukrytou ve vydlabaném tuřínu či dýni.

Halloween je tedy hodně starý svátek, který má svůj keltský původ v Irsku, Skotsku a Walesu, ale také jej hodně ovlivnil křesťanský svátek všech svatých, neboť Irsko je velmi katolická země. Odtud se pak dostal do Ameriky, kde velice zdomácněl a dalo by se říci, že Halloween, jak ho vnímáme a vídáme dnes, je americká verze, nikoli ta úplně původní.

Na našem území se ještě mezi Samhainem a Dušičkami slavil slovanský svátek znám jako den Návy. Slované tento den vnímali také jako dobu, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Slovanským zvykem na den Návy bylo prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit, nebo vystavit za oknem zapálenou svíčku, často ve vyřezané řepě, která měla bloudícím duším mrtvých posvítit na jejich cestu a aby našly dům svých příbuzných. Den Návy je nejvýznamnějším původním slovanským svátkem předků, nicméně tradicí a povinností živých bylo zvát své zemřelé předky nejen v tento den, nýbrž na každý svátek. Oslavy Návy byly také plné jídla a pití, ohně a bujarého veselí, ale nebyl to konec roku jako u Keltů. Koncem slovanského roku byl Kračun - zimní slunovrat, slunce v den Návy zemřelo, aby se na Kračun mohlo zrodit. Oslavy těchto význačných svátků trvaly i několik týdnů a byly pro naše předky příležitostí se dobře najíst i napít a poveselit.

Pak do těchto starých zvyklostí vstoupilo křesťanství, které se snažilo pohanské zvyky a uctívání mnoha bohů vytlačit. U některých svátků byla postupně v čase přijata křesťanská doktrína zcela, u většiny se však praktikovaly i staré zvyklosti. Prakticky všechny svátky v roce dostaly křesťanský ekvivalent. Lidé si nenechali své tradice zcela vzít a proto se vlastně původní forma tradice s novou sloučily a tím se některé dávné tradice zachovaly dodnes. Dostaly jinou formu, ale podstata zůstala stejná a tak se stejné svátky slaví v různých zemích rozdílně podle naturelu daného národa. V Irsku tak vznikl Halloween ze Samhainu a křeťanského vlivu a u nás tradice spojená se Svátkem všech svatých a Dušičkami, která v sobě stále ukrývá i staré slovanské zvyky.
Prvek propojujících se dvou světů, pojí všechny svátky napříč zeměmi v těchto dnech 31.října - 2. listopadu, přesto jsou každý jiný. Každá zem a národ má svou rázovitost a formu, která jej vystihuje a dokonale s ním souzní.

Mimochodem víte, že v určitých oblastech se na Dušičky nosily masky i u nás? Činilo se tak v horách a nosili je pouze dospělí, masky měly svéráznou českou formu a určitě mezi maskami nesměla chybět smrtka. Více o Dušičkách v příslušném článku.

Na závěr bych si dovolila ještě jednu poznámku k dětem.
Zejména ve školkách, kam chodí naše nejmenší ratolesti, se v posledních letech s oblibou vyhlašují halloweenské dny i týdny. Děti mají do školky přinést dýni a chodit i týden oblečené za strašidla nebo alespoň v černé barvě. Proti dlabání dýní není co namítat, viz výše, ale oblékat děti jako strašidla, duchy, ježibaby, kostry, čarodějnice a podobně není ani v Americe zvykem. Menší, hlavně předškolní děti tam chodí přestrojené za princezny, superhrdiny a kladné pohádkové postavy.
Pro zajímavost u nás připadá nošení kostýmů, maškar, masek na období bálů, tancovaček a plesů v poměrně dlouhém masopustním období.



Zdroj: Lidové tradice a moudrost
Přednášky a semináře Ladislava Paterko
Slovanský kruh - http://www.slovanskykruh.cz/
zkušenosti přátel v různých státech Ameriky

sepsala Barbora Orságová

Den vzniku samostatného Československa - 28. října - státní svátek

Jak jsem se již zmiňovala u minulého státního svátku, označení státní svátek nám neříká jen to, že nejdeme do práce a máme volno, ale také, že bychom měli tento den prožít slavnostně a v úctě.

28. říjen roku 1918 byl pro naši zem velice významným dnem. Vznikl samostatný stát, osvobodili jsme se od Rakouska-Uherska a celá zem oslavovala svoji První republiku. Tento den se významně zapsal do našich dějin, a proto se ustanovil 28. říjen státním svátkem, kdy se nikde nepracuje, aby jsme mohli opět oslavit svobodu své vlasti.

Letos slavíme již 104. výročí naší republiky.

Nezapomeneme vyvěsit vlajku, pěkně se oblékneme a uspořádáme slavnostní rodinný oběd, abychom uctili naše předky a naši krásnou zem. U oběda či odpoledního kafíčka si povyprávíme co a jak bylo a povíme dětem jak vznikala naše zem a republika a proč je právě tento den pro nás tak významný a plný úcty a proč se tak čančáme. A třeba zalistujeme ve starých knihách a kronikách, fotografických albech. Však rodina je základ státu :).

Dříve se oslavovalo nejen ve svátečním odění, ale také v krojích. Nejednou krojované družiny z celé republiky jeli oslavovat tento den do hlavního města k Pražskému hradu a tancem a zpěvem se radovali a náš první prezident Tomáš G. Masaryk je nadšeně pozoroval. Vyvěšovali se vlajky a trikolory, všude v ulicích bylo veselo a tančilo se.


O každém státním svátku se vyvěšují české vlajky a zástavy.

To jak se vyvěšuje česká vlajka a jak se zachází se znaky české státnosti máme přesně dáno zákonem č. 352/2001 Sb.
Ve stručnosti vlajky se vyvěšují následovně - v 16:00 pracovního dne předcházející státnímu svátku a snímají se v 8:00 následujícího pracovního dne.

Zde připojuji odkaz na povídání o vzniku Československa a dějepisné shrnutí. Druhý odkaz je s dobovými fotografiemi a vysvětlivkami. Třetí pak co tehdy přinesly Vídeňské ilustrované noviny.

dějepis.com
dějepis.com
https://www.dejepis.com/vznik-ceskoslovenska/

OBRAZEM: Vznik Československa očima prvorepublikových fotografů - iDNES.cz
OBRAZEM: Vznik Československa očima prvorepublikových fotografů - iDNES.cz
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/obrazem-stolete-vyroci-ceskoslovensko-vznik-statu-hradni-archiv-narodni-muzeum.A181023_155641_domaci_amu

Moderní-Dějiny.cz | Vznik ČSR na stránkách Vídeňských ilustrovaných novin
Moderní-Dějiny.cz | Vznik ČSR na stránkách Vídeňských ilustrovaných novin
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/vznik-csr-na-strankach-videnskych-ilustrovanych-novin/

Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internet
Sbírka zákonů ročník 2001

připravila Barbora Orságová

Sv. Havel - 16. října

čeká nás svátek sv. Havla a s ním spojené havelské posvícení jež se slaví v neděli.

Havelské posvícení je také známo jako císařské. To proto, že se císaři Josefu II. nelíbilo, že v každém místě se slaví posvícení jindy. A protože se lidé o posvícení navštěvovali a při té příležitosti obchodovali a pracovní morálka velice trpěla, chtěl císař posvícení sjednotit právě na sv. Havla. Což se opravdu stalo v roce 1787, kdy vydal nařízení o jednotném posvícení první následující neděli po sv. Havlu. V mnoha krajích se ovšem posvícení pouze přibralo jako další příležitost k oslavám a slavilo se dvoje posvícení - Havelské nebo-li císařské a "naše posvícení".
Proto se Havelské posvícení do dnes slaví v mnoha krajích naší krásné země a ke každému posvícení patří dobré jídlo, pití a zábava.

V jižních Čechách nesmí o posvícení chybět posvícenské hnětynky či hnětýnky. Hnětýnky jsou dvou druhů, vykrajované a lité. Lité těsto se dává do malých forem, obsahuje mnoho másla, cukru a vajec. Hnětynka se totiž nekouše, hnětynka se rozplývá.
Každý kout jižních Čech má svá specifika na zdobení hnětynek a i každá rodina si je zdobí po svém. Všeobecně se dá říci, že jsou polévané cukrovou polevou s různými příchutěmi a zdobeny sněhovými, cukrovými nebo marcipánovými barevnými ozdobami jež mají povětšinou podobu různých kytiček a lístečků, holubiček a jiných rozličných tvarů. Každoročně se také v mnoha místech jižních Čech vyhlašuje soutěž o nejkrásnější hnětynku a opravdu se jedná doslova o umělecká díla k zakousnutí. Nicméně jedná se o tak nákladný kus pečiva, že se peče jen o posvícení.

Recepis:

Posvícenská hnětynka

•50 dkg polohrubé mouky
•50 dkg másla
•50 dkg cukru moučka (osobně dávám mnohem méně cukru, ale my nemáme rádi příliš sladké pokrmy a pečivo)
•6 vajec
•2 lžíce rumu nebo jedna lžíce ustrouhané citronové kůry a šťávy

Utřeme žloutky s cukrem a máslem. Postupně přidáme mouku, sníh z bílků a rum nebo citron. Vznikne polotuhé těsto, které pomocí lžíce plníme do dobře vymazané a moukou vysypané formičky. Těsta dáváme méně na prostředek a více do stran formičky, aby po vyklopení byly dole rovné, ne uprostřed nafouklé a nekývaly se.

Pečeme ve vyhřáté troubě zhruba 15 - 20 minut asi při 200°C (dle trouby a druhu formiček). Zda jsou upečené, zjistíte pomocí špejle. Hnětynky by měly být zlatavé, ale ne příliž hnědé.
Po vychladnutí polijeme čokoládovou, citronovou či rumovou polevou a zdobíme podle fantazie. Lze použít ozdoby na hnětynky (ty se dají v jižních Čechách koupit okolo posvícení dokonce i v trafice), lentilky, barevnou rýži, marcipán nebo si vyrobíme vlastní zdobící hmotu a z ní různé tvary, dají se zdobit i kornoutkem s cukrovou polevou jako perníčky.

Na zdobení cukrovou polevou potřebujeme bílek a jemně prosátý moučkový cukr. Velice často se přidával i škrob, ale protože se dnes moučkový cukr bez škrobu (proti hrudkující složka) prakticky nedá sehnat, tak již škrob nemusíme přidávat. Na dobrou polevu je třeba bílky taktéž procedit přes síto, aby v něm nebyly kousky, jež by nám ucpaly zdobičku nebo zdobící pytlíčky. Moučkový cukr je dobré prosát dvakrát. Taktéž je dobré hmotu dobře (do běla) vymíchat ručně a ne mixérem, lépe se s ní pak pracuje. Hmota by neměla být příliž řídká (rozlévala by se), ani příliž tuhá (špatně se s ní zdobí a má tendence odpadávat). Potom hmotu rozdělíme na části a každou jinak obarvíme potravinářským barvivem. Doporučuji ty přírodní a tekuté, případně gelové. Pokud máme barvu v prášku, musíme ji předem rozmíchat v trošce vody. Pak se hmota plní do zdobících pytlíků a zdobíme buď rovnou na hnětynky, nebo ozdoby vytváříme na povoskovaném či pečícím papíře a pak přenášíme do ještě měkké polevy na hnětynkách.
Zdobení hnětynek převelice baví děti, podobně jako zdobení perníků v adventu.

Kupované ozdoby pro zajímavost vypadají takto: https://www.regionalni-znacky.cz//upload/products/16/rokyta-ozdoby-s05.jpg
A domácí zdobení třeba takto: http://www.regionalni-znacky.cz//upload/products/16/vokrojova-hnetynka-s02.jpg
a tady je zdobení do polevy v kombinaci s kupovanými ozdobami: https://1.bp.blogspot.com/-N6D6BHb_PnY/XYhlyKkYvhI/AAAAAAAADRw/YibltWvPbz0ad5ZnS-uixFuDZF7tE_BNACLcBGAsYHQ/s1600/71139256_10217672773988991_768901374795579392_n.jpg

Méně časté, ale v některých místech velmi oblíbené, jsou vykrajované hnětynky.

Hnětýnka - rodinný recept principálky Nepomuckých kuchařinek Jany Augustové na vykrajované hnětýnky.

Suroviny:
50 dkg hladké mouky
28 dkg másla
18 dkg moučkového cukru
2 žloutky
2–4 lžíce mléka

Suroviny smícháme a rukama pořádně prohněteme, aby těsto bylo vláčné. Necháme uležet v chladu 3 dny.
Pak těsto rozválíme na plát silný asi 8 mm, vykrojíme kytičky, srdíčka nebo jiné požadované tvary a při 180 °C (záleží na troubě) upečeme dorůžova.
Necháme nejméně 1 den odležet a nazdobíme čokoládou, bílou cukrovou polevou, cukrovými kytičkami apod.


V Nepomuku i dalších místech se každoročně koná soutěž o nějrásnější hnětynku. Vždy to jsou malá umělecká díla. https://dejinyvesnice.blogspot.com/2019/09/prachenska-hnetynka.html
https://www.jfos.cz/GALERIE/FOTO/aktuality_2012/36_2012/foto-01.jpg
https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/images/03939762.jpeg

Tady kupříkladu první místo před lety v obci Hajany u Blatné - litá hnetynka s čápem https://www.obechajany.cz/uploads/images/text-pages/82/609_22712201-1321809107931081-2300126326285738542-o.jpg



Samozřejmě o posvícení nesmí chybět ani dobré pivo jako křen a vydatná pečínka, většinou to je kachna nebo jiná drůbež, neboť husy se tradičně zabíjí až na sv. Martina - to jsou nejtučnější, mají nejvíc prachového peří a dobře se škubou.
Na Vysočině kupříkladu o posvícení dělali zabíjačku a častým posvícenským pokrmem byly jitrnice a samozřejmě posvícenské koláče.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internetové stránky ceske-tradice.cz
Prácheňská hnětýnka
Prácheňská hnětýnka
https://dejinyvesnice.blogspot.com/2019/09/prachenska-hnetynka.html
Soutěž O nejkrásnější hnětynku | obec Hajany
https://www.obechajany.cz/galerie/archiv/soutez-o-nejkrasnejsi-hnetynku/
obrázky: internet
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová
Český rozhlas Plzeň

sepsala Barbora Orságová

Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti


Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli náležitě ostavit a uctít.

Tento den je tak význačným svátkem, že se slaví po celé České zemi bez rozdílu krajů.
A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron a ochránce České země a to minimálně od poloviny 10. století, kdy počaly vznikat první zapsané legendy a choval se velké úctě. Ale teď ke zvykům.

Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se lidové veselice, posvícení a do dnes se udržela i tradiční velká pouť svatého Václava a to na mnoha místech v zemi. Největší se koná ve Staré Boleslavi a návštěva hrobu svatého Václava v tento den je i dnes velmi vyhledávaná.

Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování, i několikadenní, na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají povznášející písně, rozjímá se a kouká se uctít důležitost onoho dne. Po doputování poutníků je náležitě vítají Ti, co na pouť jít nemohli, a pokračuje se veselím na trzích, v hospodách a tancovačkách a také na atrakcích.

Svatý Václav je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ.
Josef Václav Myslbek vytvořil krásné sousoší ochranitelů České země, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Vysochal pět patronů České země, nejvýznamnějšího svatého Václava na koni, pod nímž stojí svatá Anežka česká, svatá Ludmila, svatý Prokop a svatý Vojtěch.
Zde pod pomníkem 21. srpna 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
Pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí se také každoročně konalo v tento den velké setkání Čechů.

Svatý Václav je vzorem čestného panovníka, starého původního křesťanství (nikoliv církve) a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti s živým vztahem k tradicím národa a jeho země.

"Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší zemi, připomeňme krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší vlasti a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, jen tak se dá ovlivnit mnohé."

Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“


A co znamenal tento den pro naše předky?

Den svatého Václava byl důležitým dnem i v hospodářském roce. Protože obilí již je pod střechou, seno se slámou ve stodole a téměř sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až mnohem později na svatého Martina.

V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí, dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě.

Toho dne se také v některých místech konala poprava kohouta, která se jinde konala o masopustu.

Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.


Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech, Moravy i Slezka. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, knížecí koruna, kníže na koni, štít a zbroj..

A aby povídání bylo úplné je nutno připomenout, že se na svatého Václava vyvěšuje státní vlajka dle zákona..

Zdroj:
Ladislava Paterko – přednášky a semináře, kniha Naše Tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internet - encyklopedie svatých

sepsala Barbora Orságová

Posvícení


V Čechách posvícení, na Moravě hody, ve Slezsku krmáš.

Posvícení od slova posvěcení se slaví na počest posvěcení kostela nebo místa. Při posvícení se tedy obnoví posvěcení kostela nebo místa ke kterému se celé posvícení vztahuje. A protože je každý kostel zasvěcen jinému světci nebo byl vysvěcen v jinou dobu, tak se posvícení v každé vsi i městě slaví v jiný čas.

Jsou ale posvícení která jsou tak oblíbená a důležitá, že se slaví po celé zemi. Například na svatého Václava nebo svatého Martina.

Pouť se slaví na počest patrona nebo důležitého místa. Je to rozjímavé putování k místu, které je zasvěceno svatému či jde o nějaké jinak významné místo. Tam se dělají duchovní obřady a pak následuje radování, pohoštění, trh a kolotoče.

Posvícení a pouť jsou tedy dvě rozdílné věci a většinou se slaví pouť na počest patrona kostela a posvícení na výročí posvěcení kostela v jinou dobu. V mnoha místech však tyto dva úkony splynuly a slaví se zároveň.
U nás v jižních Čechách a i v dalších krajích se slaví pouť dle patrona kostela a pak Havelské posvícení. Posvícení na sv. Havla zavedl císař Josef II. jako jedno společné posvícení pro celou zem. Jak to nakonec s Havelským posvícením dopadlo se dočtete v článku sv. Havel.

Součástí posvícení jsou dobré pokrmy, tance a radování. Typické jsou v Čechách posvícenské koláče, v jižních Čechách hnětynky a na Moravě vdolky. Pečou se z vybrané mouky, dle místního receptu a podle krajové zvyklosti se zdobí.

K posvícení nesmí chybět zlatá pečeně a dobré pití. Jedná se převážně o různou drůbež. Husy se ale pečou až na svatého Martina, kdy jsou pěkně tučné a dobře opeřené. K pečeni se podávají domácí knedlíky a sladké či kyselé zelí. V Čechách se pije převážně pivo, ale tam kde vinohrad, tak víno. Na Moravě je to naopak.
Každé místo má i další odlišnosti i podle toho jakému světci je posvícení určeno. Na svatého Martina se místo koláčů v mnoha místech pečou martinské plněné rohlíčky - podkovy (recepis bude u článku o Martinském posvícení).

Zvykem je posvícení slavit na svátek světce, ale nejčastěji nejbližší následující sobotní večer, neděli a pondělí (které se kvůli práci již prakticky nedodržuje). Nejdůležitější je však nedělní slavnostní oběd a pak zábava.

A jak to vypadalo dříve?
Již hodně starým zvykem bylo v neděli časně ráno tzv. Odsouzení kohouta. Hoši ve vsi "ukradli" v hospodářství kohouta a pak jej nesli přes celou ves, mezi tím se vytvořil průvod. Jeden z hochů byl kazatelem a na návsi, za velkého veselí přihlížejících, kohouta odsoudil. Ten se pak sťal šavlí nebo podřízl a následně slavnostně upekl. Na Moravě se v pondělí pro změnu stínala hlava beránkovi.
Často se však tento zvyk odbýval až na Masopust.

Něco málo o posvícení v různých regionech: https://cesketradice.cz/posviceni-v-regionech/


Recepis na koláče:

České posvícenské koláče

asi 1/4 l smetany nebo dobrého mléka (plnotučné)
30g droždí
80g cukru
500g hladké vybrané mouky
špetka soli
3 žloutky
vanilka
citrónová kůra
100g másla
máslo na potření plechu, 2 bílky na potření koláčů
Nádivka: tvarohová, povidlová, maková, ořechová, apod.

Z poloviny vlahého mléka, droždí, lžíce cukru a několika lžic mouky připravíme řidší kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem, vlijeme vykynutý kvásek, přidáme ve zbytku vlahého mléka rozmíchané žloutky, vanilku, citrónovou kůru a vlahý tuk. Zaděláme vláčné těsto, necháme je zkynout na teplém místě. Pak rozdělíme na kousky o váze asi 40 - 50g, které zakulatíme v ruce do kuličky a dáme na pomaštěný plech. Do kousku hadříku zabalíme a zavážeme raneček mouky a takto vzniklou kuličkou vytlačíme do každého kousku těsta volný střed, do něhož dáme nádivku. Úzké kraje koláčů povlažíme bílkem. Koláče necháme krátce zkynout (5-10 minut). Pak je vkládáme do předehřáté trouby a asi za 30minut (dle velikosti) je upečeme. Hotové můžeme pocukrovat.



Následující posvícení slavené v mnoha krajích zároveň je Václavské a Havelské, kde bude recepis na hnětynky a pak velké Martinské u toho si pro změnu řekneme něco o pečení hus.


Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře
internetové stránky cesketradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová

sepsala Barbora Orságová

Podzimní rovnodennost a podzimní období

Podzimní rovnodenností nastává čas poslední sklizně, hojnosti a posvícení, čas přemýšlení, rozjímání a radosti. Zároveň také krácení dnů a přibývání noci a chladu.

Nastal nám podzim, čas sklízení plodů náročné práce. Příroda nám pomalu maluje krajinu překrásnými barvami, nechává za svítání válet krásné mlhy na strništích a loukách, ve večerním slunci se blyští šípky jako červené korálky a pomalu se vše připravuje na spánek.
Ani naši předci nesměli zaspat a podzim náležitě využít nejen k přípravě na zimu, ale především k radování a hodování neboť podzim je obdobím hojnosti. Již se vědělo kolik se sklidilo a urodilo a kolik úrody se může spotřebovat na podzimní radování.
Proto také v celé české kotlině k podzimu neodmyslitelně patří svatby, v Čechách posvícení a na Moravě hody, které v sobě skrývají hlavně setkávání s přáteli a rodinou.
K tomu všemu se váží i tradice, které si budeme představovat postupně.
Snad jen zmíním pouštění draků a pečení brambor v popelu a jablek na ohni, neboť to se odehrávalo tak nějak celým podzimem, dle počasí a krajů.

Pouštění draků byla a je oblíbenou kratochvílí zejména dětí i dospělých neboť v podzimní čas pěkně fouká ze strnišť.
Děti si doma vyrobí a nazdobí draky a utíkají je na sklizených polích a loukách pouštět. Doma vyrobený drak je totiž ten nejlepší a děti se dříve předháněly, kdo z nich bude mít draka krásněji vymalovaného a komu vystoupá na nebi nejvýše.

Je to období honů, houbaření, sběru šípků a posledních bylin, různých svátků a hlavně je to čas posvícení a setkávání.
Posvícení se konají po celé republice, ale v každém kraji v jiný čas a protože s posvícením je to složitější, tak k němu byl sepsán samostatný článek. Ve zkratce k posvícení nesmí chybět dobré jídlo, pití, posvícenské koláče nebo hnětynky a husa.

Ke konci podzimu krom dušiček a svatého Martina, patří i přípravy na advent a prakticky celé adventní postní období. U nás v rodině se kupříkladu v neděli před první adventní nedělí společně zdobí adventní věnce při čemž se povykládá jak se kdo měl a co se událo, neboť Adventem začíná nový rok tradic...

Tak tedy radujme se, veselme se, podzim nám nastal podzimní rovnodenností, která letos byla v sobotu 23. září v 8 hodin a 50minut ráno.

Zdroj: Ladislava Paterko - semináře
astrologie.najdise.cz

sepsala Barbora Orságová

Dožínky - nastávají koncem sklizně

Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty matce zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili úrodu.

Čas oslav se liší kraj od kraje různě dle podnebí a počasí ten který rok. V Čechách je to z pravidla koncem Srpna, na Moravě již začátkem Srpna nebo v půli a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím nebo místní zvyklostí.


Ten den se od brzkého rána vše strojí a čančá.

Strojí se koně nebo traktor a vůz jež slavnostně v průvodu ženců, žen a dívek doveze poslední sklizené obilí.
Zdobí jej většinou muži a jinoši se zpěvem a nějakým dobrým pitím. Dívky mají za úkol uvít dožínkový věnec ze všeho druhu obilí, zdobený lučním kvítím a zhotovit velkou kytici lučního kvítí.

Všichni se obléknou do místního kroje nebo nejlepších šatů.

Každá hospodyně doma poctivě naklidí, napeče koláče a tradiční kváskový žitný chléb jako poděkování polím.

Celá oslava začíná průvodem z pole do vsi.

Dříve končil u vrchního hospodáře (který měl na starosti celou úrodu a hlídal, aby se nesnědlo i to co se má zasít), kde mu byla úroda předána na starost a bylo oznámeno, že všechna úroda je sklizena a uložena pod střechou.

I dnes se symbolicky předává úroda a starostovi/hospodáři na návsi, s týmž oznámením, že je vše sklizeno a uloženo, je mu předán dívkami v kroji dožínkový věnec a jeho ženě předávají jinoši kytici lučního kvítí. Na oplátku jim hospodář udělí pochvalu a zajistí přípitek většinou pivem, paní máma (žena hospodářova) rozdává za kytici dožínkové koláče. Krom dožínkového věnce a kytice nesmí v průvodu chybět žena ideálně v kroji s pecnem chleba a solí.
Mimochodem znáte význam českého obřadu vítání chlebem a solí?

Po této ceremonii dává hospodář pokyn k veselení, které se odehrává na návsi a později se stěhuje do hospody. Tanec a radost je nejlepším a největším poděkováním za úrodu.

Věnec jež dostal hospodář se zavěsí do stodoly či na jiné významné místo v hospodářství (nemělo by na něj příliž pršet), kde visí celý rok až do dalších dožínek, aby byla další úroda.

Oslava dožínek byla pro naše předky nesmírně důležitá, také to byla největší oslava v celém roce a slavili ji úplně všichni. Obilné zrno znamenalo život, přežití zimy a zasetí nové úrody.
I pro nás, i když nemáme pole a neobděláváme je, by tato oslava měla být důležitá neboť každý z nás jí a jídlo není samozřejmost.

Po dožínkách se ještě také slaví Dočesná v sadech a na Moravě Zarážání hory jež znamená sklizeň vinohradu. Všechny tyto slavnosti byly přímo spojené s úkonem sklízení úrody.

U nás v kraji se již dožínky oficiálně neslaví, tak je slavíme aspoň doma s celou rodinou nebo se vypravíme tam kde je ještě slaví. Třeba se opět zavedou jako kupříkladu masopust, který se tu také neslavil.


Nastává čas hojnosti...


Recepis na koláče jihočeské:

60dkg výběrové mouky
20 dkg selské mouky
30 dkg másla
20 dkg cukru
6 žloutků
6 dkg droždí
citrónová kůra
lžíce rumu

Těsto zaděláme jak je u kynutého těsta zvykem, tvarujeme koláče a plníme náplněmi. Pečeme do zlatova. (Bohužel delší popis se nedochoval)


Recepis na žitný kváskový pecen

Žitný chléb paní Orságové

Na rozkvas:
50g žitného kvásku
300g vody
300g žitné mouky

Na těsto:
600g žitné mouky
330-350g vody
2 lžičky soli
2-4 lžičky kmínu

Den předem, než budeme péct chleba, je třeba si připravit rozkvas. Je to vlastně namnožení a dokrmení kvásku, aby měl sílu kynout.
Rozkvas uděláme tak, že smísíme vodu, žitnou mouku a kvásek uložený v lednici. Přikryjeme mísu pokličkou, či folií, aby nám kvásek neoschl a necháme pracovat v pokojové teplotě 12 - 16 hodin. Čím více je v místnosti teplo, tím méně času kvásek potřebuje na práci. Je ale třeba aby přímo na něj nesvítilo slunce.

Druhý den, zaděláme na chléb.

První co je třeba udělat - oddělit 50g kvásku a dát jej do skleničky a skleničku jen přoklopenou víčkem či talířkem dát do lednice, kvásek potřebuje dýchat. Tak budeme mít kvásek na další pečení.

Po té do mísy s kváskem prosijeme žitnou mouku, vlijeme vodu, přidáme sůl a kmín dle chuti a vše smícháme vařečkou nebo krátce v robotu.
Necháme 1/2 - 1 hodinu odpočinout.

Pomoučníme ošatku či mísu s utěrkou žitnou moukou.
Těsto vyndáme na hodně pomoučněný vál, posypeme moukou i těsto z vrchu, protože žitné těsto stále hodně lepí. Párkrát jej přeložíme a vytvoříme úhlednou kouli. Tu vložíme do ošatky, přikryjeme utěrkou a necháme kynou asi 3 hodiny.

Rozpálíme troubu na 250°C, vyklopíme chléb na plech a vložíme do trouby. Po cca 10ti minutách stáhneme teplotu na 180°C. Pečeme do středně hněda hodinu.
Není-li po hodině chléb dostatečně hnědý, je příště potřeba péct na vyšší teplotu.

Chléb necháme na mřížce zcela vychladnout, to trvá asi 4 hodiny a pak si pochutnáme.

Do chleba můžeme dát 100g špaldové pšeničné hladké mouky, pak je chléb nadýchanější. (500g žitné a 100g pšeničné)

Chléb můžeme kynout přes noc v lednici, má pak dobrou nakyslou chuť. V takovém případě vysypeme ošatku škrobem, tak se chléb k ošatce určitě nepřilepí.

Rozkvas vždy děláme z žitné mouky.

Zní to možní složitě, ale není tomu tak. Přeji dobré počínání!

Kdyby někdo měl zájem o kvásek, dá se poslati poštou za poštovné a skleničku. Jeden šel až do Brna a cestu přežil :).



Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
Lidové zvyky a byčeje
sepsala Barbora Orságová

DIABOLUS: Slíbila jsem recept na pouťové koláče, tak tady je:

Pouťové koláče ze Střižovic:

1kg mouky
20dkg tuku
1/4l dobré smatany
20 dkg cukru (10dkg bohatě postačí)
8 vajec
8dkg droždí
sůl
mléko dle potřeby, asi 1/4l

Z poloviny vlahého mléka, droždí, lžičky cukru a trochy mouky necháme zkynout kvásek. Smísíme veškeré ingredience, mlého doléváme dle potřeby během hnetení a dobře uhněteme. Tšsto by mělo být pružné ne příliž tuhé ani řídké. Necháme zkynout na dvojnásobné množství asi 1/2 -1 hodinu. Po té tvarujeme větší koláče, pomažeme kraje rozšlehaným vejcem a plníme několika druhy náplní (maková, povidlová, tvarohová, ovocná, ....) Z tohoto možství je 18 koláčů po cca 100g těsta.
Dáváme 3 koláče na plech buď vymazaný nebo pokrytý pečícím papírem. Pečeme na 180°C do zlatova.

Dobrou chuť :)

DIABOLUS: ještě vyštrachám starý místní recept na pouťové koláče.

DIABOLUS: takže správně by se člověk neměl co veselit, když si předtím neprošel tu namáhavou část - putování na poutní místa...? Vlastně mě to doteď pletlo, vím, že někdy pouť rovná se jde se na nějaké poutní místo, vím, že ale jindy pouť rovná se koláče a hudba a tanec, ale že jsou to nebo mají být dvě fáze jedné věci, to mi došlo až teď :)

Poutě

Krásná a tajemná svatojánská noc je již daleko za námi a nastalo nám dlouhé období poutí.

Pouť - putování za soustředěním se, usebráním, uvnitřněním, odevzdáním se a vůbec objevením sebe sama a vyššího vedení - je tradice daleká, která sahá opět až za křesťanství.

Odměnou pro poutníky je pak dosažené poutní místo a následné radování v podobě zábavy, houpaček, kolotočů, perníků a jiných cukrovinek. Doma je pak vítají s otevřenou náručí ti, co se nemohli poutního putování zúčastnit.

Poutí se v naší zemi koná mnoho. Termín je většinou stanoven dle světce, kterému je zasvěcen místní kostel a na jehož počest se pouť koná.
Poutě jsou stále velmi oblíbené a konají se snad v každém místě kde je kostel.
Máme v naší krásné zemi také mnoho poutních míst. Kupříkladu Svatou horu u Příbrami, Chrám svatého Víta se Svatováclavskou kaplí, bazilika Nanebevzetí panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě či kostel svatého Matěje v Praze Dejvicích, etc.

Můžeme též vyrazit na poutní cestu na Říp https://www.cestaceska.cz/cs/poutni-cesty/poutni-cesta-blanik-rip/ .

O pouti se pečou pouťové koláče, vdolky a v jižních Čechách hnětynky (místně se pečou hnětynky až o posvícení a o pouti se pečou koláče).
Sejde se celá rodina a dělá se slavnostní oběd - pečená drůbež.
Večer se pořádá taneční zábava a jistě místo navštíví i oblíbené pouťové atrakce a trhovci.

Je krásné se jednou do roka se stát bezstarostnými a užít si zábavu.

Těm co vlastní knihu Naše tradice, se doporučuji začíst.

Krásné léto se sluncem v duši a úsměvem, na tváři :)

Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
Cesta Česka
https://www.cestaceska.cz/

sepsala Barbora Orságová

Svatojánská noc 23.-24. června

Dalším význačným svátkem je Svatojánská noc, která připadá na dobu letního slunovratu.

Tento čas je oslavou nastávajícího léta, úrody a země.

Tato tradice se odehrává v předvečer svátku Jana Křtitele tedy ze 23. na 24. června. Noc je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil. Také byliny jsou v tuto noc nejsilnější.

Večer věnujeme rodině nebo přítelům a zapálíme si žlutou svíci, jako symbol slunce a slunovratu a poděkujeme ohni - slunci za jeho přízeň.
Vyjdeme si přes den na procházku a vzdáme úctu přírodě - Příroda bez nás bude žít dál, ale my bez přírody nikoliv.
Můžeme si natrhat luční kvítí a myšlenkami být s přírodou a děkovat jí.

Naši předci tento večer zapalovali svíce a dávali je do oken jako symbol štěstí a blahobytu a pálili svatojánské ohně.

Svatojánské ohně většinou připravovala chasa (mládež).
V některých krajích byla základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To mají na starost chlapci.
Děvčata měly za úkol natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvily věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobily jedli a sebe. Hranice s jedlí se vztyčovala vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité bylo zelené chvojí, které se přidáválo do ohně.
Po zapálení hranice se kolem tančilo a zpívalo a také se hráli různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, byl vztah ve znamení věrnosti.

Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu a větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákaly dvojice, držíce se za ruku. Tím se zjišťovalo, zda budou mít šťastné manželství.

V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění ježibab nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
Také se kdysi zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce, což je prastarý zvyk.

Dívky pokrývaly studánky učním kvítím a děkovaly za vodu a její sílu.

Svobodné dívky si tento den mohou zajistit předpověď. Když se v podvečer vydají pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialku a zvonek a pak si jej dají pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjeví jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité je ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesmí ohlédnout, nesmí promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhá, též musí jíti zticha a neohlížeti se. Tato tradice však již prakticky vymizela.

Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je rozchodník ostrý, ale možná i jiný rozchodník, kterého je hodně druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji často tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.

V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci má čarovnou sílu.
V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.


Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.


Nevěsty a svatojánská noc:

Ta děvčata, která jsou zasnoubena a budou se tento rok vdávat, nesmí zapomenout na tradici zašívání čarovné byliny do svatební košile. Tato tradice je přestará, ale udržela se a je krásná.
Budoucí nevěsta vyrazí v noci do lesa a utrhne kapradí či jinou bylinu (ale kapradí je prý nejlepší). Tu později s pokorným přáním nějaké cnosti pro nastávajícího a s úctou v srdci zašije do límce košile. Košile nemusí být osobně šitá, stačí koupená a popárnout límeček a bylinku do něj vložit a zašít. Nevěsta musí všívat bylinu osobně, jinak kouzlo nefunguje. Cnost pro nastávajícího si nevěsta dobře rozmyslí a měla by být pouze jedna. Vícero jich nadělá víc škody než užitku. Dříve si nevěsty často přávaly pro nastávajícího věrnost.


Pro zajímavost:

Svátek Jana Křtitele je ojedinělý tím, že se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví od roku 506. Nicméně pálení ohňů o této noci a tradice jako taková je mnohem starší.

Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a také k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování při obchodování i v kuchyni.


Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – Naše Tradice

sepsala Barbora Orságová

Letní slunovrat 21. června


Letos letní slunovrat nastal 21. června v 16 hodin a 58 minut.
K letnímu slunovratu se plně váže i následující tradice Svatojánské noci....

-omlouvám se za pozdní vložení, vzhledem k technickým důvodům (nefungoval internet)

ANNONKA: Nicméně co se týče zde, často zmiňuji Českou zem jako celek, ale zaměřuji se opravdu na Čechy, neboť jsem se narodila v Čechách, dětství a mládí trávila hodně v Polabí a teď žiji v Jižních Čechách, Morava je pro mne co se týče mapování zvyků velmi vzálená.
Snažím se ale u tradic psát podstatu, která by měla platit pro velkou část území a občas zmiňuji místní zvyklosti, které zhusta podstatu tradice podtrhují.
Prameny typu pan Zíbrt z 19.století opomíjejí Moravu často proto, že z Moravy tradice nezačla v té době mizet rychlostí cválajícího koně jako na území Čech. A sběr a zaznamenávání tradic většinou naslalo v době, kdy zhusta začaly mizet. Na Moravě začaly vznikat publikace o zvyklostech a fokloru v posledních desetiletích a už je jich povícero, většinou zaměřené na konkrétní oblast.