jeden z důvodů – takhle začíná spousta veršovaných polo-filozofických úvah: nějakými důvody, v tomto konkrétním případě básník hned přizná, že jeho výčet není kompletní, ale zde ve skutečnosti nejde o nějaké zamýšlení se nad něčím
proč člověk píše – báseň o psaní: není nic originálnějšího
je – konstatování existence: vždy velmi hluboké, samozřejmě je nutno tomuto momentu věnovat celý verš, aby čtenář pochopil, že zde skutečně EXISTUJE nějaká hlubší pravda, kterou objevil Velký Básník
aby nebyl tak sám. – to přímo vzbuzuje soucit s osamělým básníkem, který nemá odvahu psát v první osobě; zde je zlomový bod této básni, vyjádřen i jediným větným znakem v celém textu, dále Velký Básník začíná projektovat vlastní nespokojenost sám se sebou na jiné lidi, tady je ZDROJ FINOVI AGRESE: je osamělý... to je mi tak líto :)
jen hodně hloupí lidé si myslí – a už v tom jede: špatní a opovrženíhodní jsou všichni, kteří mu připomínají, jak to vypadá v jeho vlastní duši
že je na tom něco vznešeného – jinými slovy: Finův komplex méněcennosti
není – konstatování negace: tato negace se týká v první řadě vlastních negativních pocitů, ale projevuje se ve vztahu k jiným lidem formou agrese
po většinu času je to pomocná terapie – a pomocnou terapií by potřeboval zejména Velký Básník, ale už píše příliš dlouho, aby si to sám přiznal; myslí si, že dosáhl vrchol Parnasu a teď shlíží dolů na všechny chudáky, kteří se snažá o totéž, ale ve skutečnosti má jen obrácenou perspektivu: zmýtá se ve vlastních sračkách a už mu, jako dřív, ani nepomáhá poezie, takže závidí začátečníkům, že se dokážou poměrně jednoduše vypsat
pro těch pár bláznů – Velký Básník vesele uráží jiné lidi, protože si aspoň takhle může léčit vlastní komplex méněcennosti
co se nějak musí vyrovnat s realitou – vyrovnání se s realitou by prospělo samotnému básníkovi, ale zjevně to nezvládá
ach – básník sténá, cítí bolest
ano – konstatování pravdy, potvrzení sebe sama v mylných představách
a potom ještě kulturní projev – zde navazuje na začátek textu, pokračování výčtu důvodů, proč člověk, tzn. sám Velký básník Fin, píše: usiluje o kulturní projev
chorobných honičů intelektu – básník projektuje vlastní psychickou chorobu na jiné lidi, navíc má záporný vztah k onanií (zřejmě sexuální nespokojenost) a také k intelektu, který zřejmě poněkud postrádá
a grafomanů – a ku konci diagnoza: grafomanie, tedy závislost na psaní, která je charakteristická pro většinu literárních autorů - proč by jinak tvořili? - ale Velký Básník je nespokojený sám se sebou, vlastně ani nechce psát poezií, jenže nedokáže přestat... a zasloužil by si soucit a podporu, jenže nikoho k sobě nepouští, je introvert a své problémy prostě projektuje na své okolí... zejména svojí literární agresi vybíjí na začínajících básnících, čímž si mimo jiné zasloužil tuto kritiku
/Fin/ – taková je pravda o Velkém básníkovi Finovi