Jeden starší článek z Respektu, stále velmi aktuální. První půle.
Velká solární loupež | Téma - RESPEKT.IHNED.CZ
http://respekt.ihned.cz/c1-52376330-velka-solarni-loupez
Velká solární loupež
Panika utichla, prach se usadil, peníze dorazily na správná konta. Skupina politiků a energetických bosů může slavit: ovládli výnosný solární byznys. Toto je příběh, jak se jim to podařilo.
Je polovina července a metropole zažívá jeden z nejparnějších dnů léta. V útrobách sněmovního paláce na Malostranském náměstí je ale příjemný chládek a muž sedící v polstrovaném koženém křesle v jedné z kanceláří je viditelně uvolněný. “Já se tu občas zastavím, to víte, mám k tomu za ty roky osobní vztah,” směje se Oldřich Vojíř (49), bývalý poslanec ODS a podnikatel provozující dnes na Mostecku hotel a golfový areál.
Sedíme v kanceláři hospodářského výboru sněmovny, tedy místě, kde poslanecký matador pracoval dlouhých dvanáct let (poslední čtyři jako jeho předseda) a kam se dnes – jak sám říká “na přátelské popovídání s ostatními zaměstnanci” – vrací i několikrát do týdne. Sněmovní průkazku musel již dávno vrátit. Z kandidátky do posledních voleb totiž Vojíře mostecká pobočka ODS stáhla po skandálu s náborem “černých duší”, za kterým měl stát. Přes tento pád ale bývalý předseda hospodářského výboru o vliv nepřišel a do sněmovny nadále dochází, jen zadními dveřmi. I proto může pan Vojíř sloužit jako ideální symbol a průvodce právě gradujícím politickým příběhem jménem solární energetika. Jeho finále se má odehrát už na konci letošního léta, kdy do sněmovny dorazí zákon o podpoře obnovitelných zdrojů. Ten má zpečetit úspěšnou operaci “solární děs”, v níž se hrálo o miliardy i o vládu nad energetikou. Situace se ještě může měnit, už teď je nicméně dobré zrekapitulovat události, které stojí nejen za faktickou likvidací sluneční energie v Česku, ale také za ukázkovou krádeží toho, čemu se říká veřejný zájem.
Každý na svém
Ta myšlenka je vlastně geniálně jednoduchá – namísto velkých a špinavých elektráren nabídnout lidem možnost vyrobit si elektřinu sami doma. Dlouho to byla jen teorie, když však před třemi lety technika nečekaně předběhla očekávání a ceny solárních panelů se propadly na světová minima, začali experti mluvit o malé energetické revoluci.
Nejen na příkladu Německa se ukazuje, jak hluboké důsledky ty události (spolu s rozvojem větrné energie a biomasy) mohou mít. Česko je však jiný případ. Zdejší politici spolu s velkou částí odborné veřejnosti se na sousední Němce dívají skrz prsty a oblíbená věta popisující zdejší pocity zní, že jediným plusem je, že “až na to Němci dojedou, budou muset proud u někoho nakoupit”.
Právě takové uvažování ctí i pan Vojíř a jak vzpomíná, ve chvíli, kdy nastupoval sem do hospodářského výboru sněmovny, to bylo něco, s čím se jednoduše nepolemizuje. Tehdy v roce 2001 znamenala solární energetika z pohledu jediného zdejšího výrobce elektřiny – firmy ČEZ – spíše legraci. Podíl nezávislých zdrojů na výrobě elektřiny tu nedosahoval ani procenta a jediný větší tuzemský obnovitelný zdroj, vodní elektrárny, vlastnil zase ČEZ. “Máme jednu z nejlepších energetických sítí v Evropě a nebýt obnovitelných zdrojů, řešili bychom dodnes podstatně méně problémů,” rozpřahuje ruce někdejší poslanec.
Ta agenda však nešla jen tak odsunout. Ve chvíli, kdy se na obzoru objevil vstup Česka do EU, znamenalo to i příchod nového pohledu na věc. Namísto propagace “levné elektřiny” z uhlí či jádra se začaly objevovat hlasy hovořící o tom, že ceny nejsou zdaleka cenami tržními, dokud nezahrnují negativní vlivy její výroby. Špinavé ovzduší, zničená krajina i zdraví lidí, nemluvě o bezpečnostním riziku paralýzy země vyřazením jediného centrálního zdroje energie teroristy – to vše začalo hrát v případě klasické energetiky roli. A podíl alternativních zdrojů, k jejichž podpoře se Česko zavázalo v přístupových dohodách s EU, pomalu rostl.
Jenže pak se to stalo. Události roku 2009 vstoupí bezpochyby do zdejších ekonomických i společenských dějin a teprve teď s odstupem času začínáme chápat všechny jejich souvislosti. Každopádně výsledkem nečekaného zvratu bylo, že solární elektrárny sice zaplavily zemi, namísto vtažení obyčejných lidí tu však během uměle vyvolané paniky nový byznys ovládla skupina lidí kolem mocných firem jako ČEZ, J&T či Czech Coal.
Lavina
Během několika málo měsíců od podzimu 2009 do února 2010 se strhla doslova lavina nových žádostí o připojení elektrárny a finální účtování bralo dech: pokud by se postavily všechny ohlášené projekty, znamenalo by to kapacitu zhruba osmi tisíc megawattů, tedy zhruba čtyřnásobného výkonu jaderného Temelína.
Ty události dostávají smysl ve chvíli, kdy se podíváme na podmínky, jaké se investorům do fotovoltaiky naskytly. Zatímco ještě v roce 2005 stát vykupoval elektřinu z obnovitelných zdrojů za šest korun za kWh, o rok později už to byl dvojnásobek. Co je ještě důležitější: spolu s vyšším výkupem následně paradoxně dramaticky zlevnily samotné solární panely – v průběhu dvou let od konce roku 2007 zhruba o 40 procent – a Čechům nahrával i mimořádně výhodný kurz koruny vůči dolaru, který tlačil ceny na naprosté minimum. Až potud by to vlastně mohla být skvělá zpráva. Čistá, avšak nákladná technologie si konečně získala důvěru a solární energetika zajistila Česku předčasné splnění i zdánlivě neproveditelného evropského závazku výroby 13 procent energie z obnovitelných zdrojů, na který jsme podle dohod měli čas až do roku 2020.
Dobrá zpráva to však není. Zatímco v Německu či Španělsku dnes výsledky této éry vítají s nadšením, solární boom “made in CZ” paradoxně v zemi obtěžkané těžkotonážní energetikou zadělal na ještě větší problém. Nové elektrárny se namísto střech domů a továren projektovaly na rozoraných polích, stavebních parcelách nebo v areálech zemědělských družstev. Jak říká Tomáš Baroch z firmy Czech Nature Energy, která se instalací slunečních elektráren zabývá: “Brzy bylo jasné, že ta vlna nemá nic společného s původní myšlenkou o energetické samostatnosti.”
Čísla mluví za vše: z těch 1950 dnes vyráběných megawattů elektřiny jde 1800 na tzv. přímý výkup (tedy nazdařbůh zpátky do sítě). Systém, kdy výrobce alespoň část sám spotřebovává, připadá jen na zbyteček v podobě 150 megawattů (v zahraničí je to většinou více než polovina). Ještě předtím, než se strhla lavina investic, počítali experti s tím, že na jeden gigawatt výkonu připadne okolo padesáti tisíc drobných výrobců. Ve skutečnosti dvojnásobně velké množství nyní spravuje pouhá pětina.
Magických pět procent
První fatální selhání na české cestě k energetice budoucnosti se skrývá v podmínkách výkupu. Na rozdíl od ciziny tu nebyly úředně stanoveny žádné odlišnosti pro podporu “ostrůvků” soběstačné energie od samoúčelných projektů “na zelené louce”. Energetický regulační úřad (ERÚ) zcela přepálil výkupní ceny, které vyhlašoval na každý nový rok. A co je vůbec nejdůležitější, očekávané lavině naprosto nepochopitelně nechali volný pohyb politici.
“Jistě, všem bylo jasné, že to bude průšvih,” rozpřahuje ruce Oldřich Vojíř. A jak přiznává, stejně jasná – a snadná – byla i cesta, jak tomuto “průšvihu” zabránit. Stačilo ze zákona o obnovitelných zdrojích vyřadit jedinou větičku stanovující, že garantované výkupní ceny elektřiny nesmí meziročně klesnout o více než pět procent. Ta věta Česku svazovala ruce a bránila mu držet solární boom na pružné uzdě, jako to bez potíží dokázali například v Německu, zemi s ukázkově rozvinutým solárním průmyslem.
Přestože od ERÚ do sněmovny přicházela opakovaná varování o omezené kapacitě sítí a hrozících raketově rostoucích výdajích na dotace, hospodářský výbor sněmovny ani jeho předseda neudělali pro odvrácení hrozící kolize vůbec nic. “Na vyběhávání dohody o změně zákona napříč parlamentem jsem neměl čas,” vysvětluje Vojíř. Dále mohl pomoci Topolánkův kabinet – ten však právě prožíval pád v průběhu předsednictví EU. A lepší to nebylo ani s novou vládou. Když se na počátku léta obrátili úředníci ERÚ s výzvou ke změně zákona na nového ministra průmyslu Vladimíra Tošovského (bývalého manažera ČEZ a předsedu energetické přenosové soustavy), Tošovský je poslal zpět za poslanci s tím, že úřednická vláda nemá na změnu paragrafů o energetice dostatek kompetencí.
A tak to šlo dál, vláda a poslanci si novelu přehazovali jako horký brambor. Stejně jako Vojíř se dnes na “chybějící politickou podporu” či “nedostatek času” vymlouvají i tehdejší místopředsedové z hospodářského výboru Milan Urban a Josef Hojdar z ČSSD i Milan Šimonovský (KDU-ČSL). Zákon nakonec poslala v říjnu do sněmovny vláda, ale to už bylo pozdě, ERÚ musel ohlásit ceny na nový rok do konce listopadu, potřebné paragrafy nakonec prošly až v březnu následujícího roku.
Kdo platí, ten jede
“Ten zákon ve skutečnosti nikdo měnit nechtěl, ve hře bylo příliš,” vzpomíná na klíčovou dobu tehdejší poslanec Strany zelených Martin Bursík. Ono “příliš” může mít řadu tváří. Jedna z těch nejdůležitějších má podobu energetiků, o jejichž monopolně ovládaný trh se v celém příběhu hrálo. ČEZ ohlásil investice závratných deset miliard korun do narychlo připravovaných solárních projektů a ty by včasná změna zákona – a následné snížení dotací – postihla nejvíc.
ČEZ – označený už někdy v roce 2007 tehdejším ministrem financí Miroslavem Kalouskem za “vládní agenturu mocnější než stát” – dnes samozřejmě v této věci jakýkoli tlak na politiky odmítá. “Naopak, podporovali jsme včasné snížení výkupních cen a upozorňovali, že fotovoltaické elektrárny mohou vyčerpat kapacitu pro připojování nových zdrojů,” brání se mluvčí firmy Ladislav Kříž. Pro pochopení pozadí, na jakém se vše odehrává, je však potřeba zmínit ještě jednu zásadní roli, jakou firma v infarktovém období závěru roku 2009 sehrává.
Ve stejné době, kdy se poslanci dohadovali o potřebné novele a propásli termín, rozdal ČEZ zájemcům spolu s menším distributorem E.ON povolení na osm tisíc solárních megawattů, přitom už tehdy bylo jasné, že připojena může být kvůli kapacitě sítě maximálně čtvrtina z nich. ČEZ má sice pravdu, že ze zákona musel přislíbit licenci každému, firma však až do února 2010 neinformovala o nekontrolovaném nárůstu úřady ani nikoho jiného. Kvůli neexistujícímu centrálnímu registru o nepřipojitelném množství tisíců nových razítek údajně do poslední chvíle nikdo nevěděl (vydávaly je regionální pobočky). Když se vše provalilo, firma na celou situaci reagovala pouhým odvoláním ředitele dotyčného úseku.
Každopádně situaci z počátku roku 2010, v níž se kvůli tomuto “splašenému” období ČEZ i E.ON ocitly, nelze nazvat jinak než korupčnickým rájem. To, kdo bude ve skutečnosti opravdu ke čtvrtinové kapacitě připojen a kdo ne, zůstalo v kompetenci firmy. A logika je podle zkušeností z terénu jasná – finální připojení získal buď ten, kdo se nebál uplácet, či ten, koho samotná firma v síti chtěla.
Zatímco ještě v říjnu 2009 je podle grafu zájem velkých investorů a malých producentů na zhruba stejné úrovni, na konci roku drží velcí investoři licence ve čtyřicetinásobné výši proti malým producentům.
Desítky megawattů od této chvíle kontrolují neznámé firmy jako FVE Czech, za nimiž stojí anonymní akcie či rovnou neprůhledné konglomeráty se sídly na Kypru či v Lucembursku. Mezi investory lze najít těžařské a energetické giganty jako Czech Coal či Energetický a průmyslový holding spojený s finančním impériem J&T. Mohli bychom pokračovat – třeba s firmou Natland Group, figurující v aktuálních neprůhledných obchodech okolo fotbalové Slavie. Samotný ČEZ tak zapojil do sítě své solární elektrárny o celkovém výkonu přesahujícím 120 megawattů. Přitom ty elektrárny koupil za až o desítky miliard vyšší cenu, než bylo na trhu běžné, navíc od lidí napojených na politiky (viz rámeček).
Od lidí z branže lze navíc slyšet řadu jmen konkrétních poslanců a elektráren, do nichž měli oni sami investovat. Nemusí to být pravda, na druhou stranu za pláštíkem anonymních akcií stovek nejrůznějších firem by šlo o velmi snadný krok. O “dobré investici do soláru” se Respektu již v minulém roce zmínila mimoděk například senátorka za KSČM Marta Bayerová, jejímž asistentem byl někdejší manažer ČEZ Theodor Dvořák. Fenomén zákonodárců-investorů je však podle zasvěcenců z branže mnohem širší – ať už jde o poslance či úředníky, kteří měli na bezproblémový start obnovitelných zdrojů v Česku dohlížet. A kteří jej místo toho i přes četná varování svou vědomou nečinností zavedli do pasti, v níž se tato veřejně důležitá věc stala se nástrojem ke zbohatnutí vybrané skupiny osob.
Co dál?
Dopad vojířovského “neměl jsem čas” na střední a malé investory je drtivý. “Těch příběhů je nespočet. Běžní lidé a malé firmy, které ve finále ČEZ odmítl připojit, a oni tak často přišli o všechno,” říká šéf České fotovoltaické průmyslové asociace Aleš Spáčil. Samotný ČEZ naopak získal kontrolu nad velkou částí nezávislé energetiky. Okamžitě po utrhnutí “laviny”, v níž stihly klíčové pozice zaujmout energetické giganty, byl vyhlášen dodnes platný “stop stav”, který zamezuje připojit do sítě sebemenší solární projekt, byť by měl sloužit jen k ohřívání vody ve vaně.
A co bude dál? Jak už bylo řečeno v úvodu, hra teď pokračuje snahou vítězů pojistit si dobyté území na dlouho dopředu. K tomu má sloužit nový energetický zákon, který na své cestě za schválením už prošel prvním čtením ve sněmovně.
Jde přitom o normu, jež už na první pohled jde proti všem zásadám, o které se opírá politika EU v oblasti obnovitelné energie. Namísto dalšího zvyšování obnovitelných zdrojů počítá s jejich útlumem a nijak nepodporuje rozvoj decentralizovaných malých výrobců.
Pokud jde o fotovoltaiku, zákon ji sice podporuje, ale zároveň říká, že stát – prostřednictvím úředníků ERÚ – může pustit do sítě pouze omezenou kapacitu energie. A ta by podle plánu měla být do roku 2020 dokonce menší (1600 MW), než je výkonnost současných solárních elektráren. Kdokoli, kdo by si chtěl dnes či v budoucnu instalovat na střechu pár panelů pro vlastní spotřebu, má smůlu. Investice do takové samovýrobny se bez alespoň částečného odprodeje do sítě nevyplatí, a soláry se tak podle všeho opět vrátí na úroveň “ekologických nadšenců”.
Ještě horší bude situace pro větší výrobce. Firma, která by si chtěla na střechu provozu umístit elektrárnu pro částečnou vlastní spotřebu, nebude mít například vůbec zaručený výkup zbylé elektrické energie. O tom budou rozhodovat průběžně samotné firmy ČEZ či E.ON. Změny se nepřímo dotknou také už fungujících provozů a podle hlasů z terénu lze očekávat, že mnozí investoři nebudou schopni splácet úvěry a elektrárnu prodají právě třeba ČEZ či jiné velké firmě.
“Snažíme se do zákona dostat alespoň podporu drobných domácích systémů. Řada poslanců slibuje, že takové úpravy podpoří,” říká právník Luděk Šikola z Ekologického právního servisu. Zatímco tyto změny je třeba složitě dojednávat, na jiných místech je zákon velkorysý. Přiznává třeba státní dotaci na spalování biomasy společně s uhlím, tedy na technologii využívanou zde především firmou ČEZ, jež tak bude ze státní kasy inkasovat skoro půlmiliardu ročně.
Je přitom zajímavé, že k autorství zákona se teď nikdo příliš nehlásí. “My jsme nic takového našim nástupcům nepředali,” distancuje se od normy bývalý úřednický ministr průmyslu Tošovský. “Zásady zákona pochází od našich předchůdců, jen jsme je dopracovali,” tvrdí nynější ministr průmyslu Kocourek. Ať už normu připravil kdokoli, poprvé ji projednávala současná vláda už loni v srpnu a pak ji kvůli protestům odborníků poslala na pár měsíců k ledu. Kabinet Petra Nečase se k normě vrátil letos v květnu. I přes opětovné protesty ministři neměli k paragrafům žádné připomínky a zákon “o podporovaných zdrojích energie” odešel do parlamentu. Sněmovna má jeho definitivní projednání na programu hned po prázdninách.