Po dlouhé době srdečně zdravim přátelé. Takže: Zamiloval jsem se jako nikdy v životě a bylo to vzájemné. Slečna slibovala věrnost, rodinu, že mě nikdy neopustí, že vše je možné atd. V rámci svý vrozený důvěřivosti, citlivosti a bohužel i naivitě jsem tomu uvěřil jako nikdy v životě. Ani jednou jsem se v její přítomnosti neopil. Maximum byly 4 piva na Silvestra, což v mym případě bylo asi jako když si vášnivý jedlík dá 4 knedlíky. Opravdu to byly nejkrásnější chvíle a dny v mém životě s ní a dle jejich slov i v jejim. Začal jsem chodit k adiktoložce a chtěl konečně žít s čistou hlavou. V návaznosti na to jsem chtěl začít chodit na anonymní alkoholiky a měl jsem v ní plnou oporu. Ona sama nepila, nekouřila a žila zdravě, protože její Mama byla těžká alkoholička. Vše najednou šlo naproti. Práce v Dejvickym Divadle, radost z každého dne, žádné tendence se opíjet. Nicméně z ráje se ze dne na den stalo peklo. Objevil se její expřítel se kterym jak mi tvrdila byla ve stínu, vadla, chřadla a se mnou jak kvete, září atd. Požádal ji o ruku. S tim, že jako dozrál. Neodletěla za ním už do španělska, zůstala se mnou před vánocemi a než se zjevil. S tím, že to má uzavřené. Symbolicky spálila letenku a každý den mě utvrzovala ve společném souladu a harmonii. Tolik krásných chvil a slibů až se z toho člověku motala hlava. Nicméně ze dne na den se změnila k nepoznání. S tím, že to vlastně uzavřené nemá a chce mu dát ještě šanci. Totálně mě to vykolejilo a bolelo to tak, že bych to nepřál nejhoršímu nepříteli. Prostě šmé. Nic ji nedávám za vinu. Spíš sobě. Každopádně mi napsala, že s ním jede do španělska. Už se to nedalo snést. Jsem prostě přecitlivělej tvor. Sežral jsem nějáký léky na žaludek a vypil flašku vodky. Bylo mi jasný, že se po tom maximálně pobliju, ale potřeboval jsem ventil. Chtěl jsem ji spíš vystrašit. Místo aby zavolala záchranku. Zavolala na mě policii. Takže jsem se vzbudil a policajt " Dobrý den". V souvislosti s mýma zmatenýma kecama přijela záchranka, která mě odvezla do Bohnic, kde jsem šel na uzavřený detox s vášnivejma smažkama, schizofrenikem a típkem, který se třikrát do hodiny posral. To bych ještě snesl. Pak jsem šel, ale na otevřený detox a šel se osprchovat. Naběhli tam na mě dva ukrajinci a pokusili se mě znásilnit. Vešel v tu chvíli típek, co měl za sebou 15 let ve Valdicích a utnul to a stal se mi ochráncem. Byl to hodný člověk. Seděl za komunistů a zabil hajzla, co mu znásilnil malou dceru a byl tam protože mu zemřela milovaná žena a on snědl hromady léků a po 20 letech se napil a chtěl to ukončit. Zavolal před tím kamarádovi a ten mu zachránil život. Stali se z nás dobří přátelé. Na celém oddělení dál vládli ukrajinci a smažky, kteří prodávali cígo za pade. Jediné, co člověk slyšel bylo: " Snídaně"..." Léky"..." Oběd"..." Léky "..." Večeře "..." Léky " a tak furt dokola. Srali do mě asi sedm dnů benzodiazepiny a pak jsem požádal o reverz. Vzhledem k tomu, že jsem se přiznal, že jsem si dal den předem jednoho prda z jointa. Byl jsem veden jako alkoholik a toxikoman se sebevražednými sklony. Takže jsem musel na casting před primářku a asi pět doktorů a díky bohu se dostal ven. Dorazilo mě to tam neskutečným způsobem. Nikdy víc. Každopádně chtěl jsem po propuštění logicky pochopit, co se stalo s ženou se kterou jsem chtěl strávit zbytek života. K nepoznání. Já o koze, ona o voze. Z hodné a citlivé holky. Chladná a bezcitná mrcha. S tím, že si tím musí projít. Bez pocitu viny. V nevědomosti. Jak kdyby oslepla, ohluchla. Člověk v ten moment má pocit, že mu někdo hodil špatnej trip do pití. V rámci mého úsilí pochopit to mi slečna dávala čím dál větší kouř a já měl pocit, že z mého milovaného světa se stáva vážně peklo. Nedalo se to vydržet. Šel jsem se vylejt, odreagovat se do Crossu a v rámci přehnané dávky opilosti a přestání bytí sebe sama se šel demonstrativně oběsit do Stromovky. Věděl jsem v podvědomí, že to neudělám, ale i tak jsem chtěl do té situace. Tam jsem si uvědomil, že se mám vlastně rád a že spousta lidí mě ještě taky. I tak jsem už dál nemohl. Za několik dnů jsem zhubnul 12 kilo. Kouřil 4 krabičky denně, nejedl a jen chlastal. Přijela pro mě sestra, která mi prakticky zachránila život. Ji i oné slečně vlastně děkuju za to, že se mi alkohol zhnusil takovym způsobem, že ho nemůžu ani vidět. Jsem rozhodnutý. Chci žít a ne více umírat a ještě kvůli někomu kdo si ani neuvědomuje vlastní chyby. Nic ji nevyčítám. Opravdu. Spíš je mi líto ji. Jednou se pokusila o sebevraždu a vím, že až prozře. Bude ji to to mrzet. Jedu ted suchej únor, odvykací stavy pryč, chut žádná. Spíš jako by vznikla nenávist vůči alkoholu. Chci pokračovat i po únoru. Držte mi prostředníčky. Každopádně z toho plyne to, že jsem naivní debil, že si nic nezačínat s ženami, které nevědí, co chtějí, což je většina a že do Bohnic rozhodně ne. I tak ji odpouštim a hlavně sobě. Jedeme dál. Už žádný. Takhle to být nemá.