PASTEL: Když to je taky individuální. Já si nedovedu představit, že bych tohle na kohokoliv aplikovala - neumím to, připadá mi to nedůstojné a nehodlám se toho účastnit. Ano, můj muž funguje daleko lépe na pochvalu, jako ostatně každý z nás, ale po akci, která začíná "prosím tě, mohl bys", nebo "prosím tě, udělej". Kdybych na něj šla s tím, že báječně přitloukl tu poličku, a že by to chtělo další, koukal by na mě jako na manipulující megeru (a asi i trochu cvoka).

Synek je teda ještě malej, ale taky to na divadelní představení moc nevidím. Zatím jsme v pozici, kdy když opravdu chci, aby něco udělal, má čas si rozmyslet svůj osud, než napočítám do tří:c)) (A jakkoliv jsem se velmi bránila uplácení, tak oni to s dětma patrně dělaj všichni, takže když ho zvykli ve školce na bonbónek po obědě, někdy, když potřebuju, tak zkrátka chřestím lentilkama, sprostě využívajíc oné studie, která ukázala, že si většina dětí neumí odepřít okamžité potěšení.)


NICOLE: Když to tak čtu, mám chuť zapálit svíčku za to, že můj muž je v podstatě ženská a první syn zřejmě po něm, mluvit se s nima dá naprosto normálně... (Tedy až na některé enervující vlastnosti, jako je neschopnost činit dvě věci najednou, takže muž občas, když se dívá na televizi, tak mě prostě neslyší. U synka jsem vypozorovala, že mě někdy při hře neuznává za hodnou odpovědi, pokud tato zní "ne", ale snažím se to zatím přerazit:c)) )

NICOLE: auta jsou v pohodě. itakový ty trans....formery. sakra nemohla jsem si vzpoměnout na nic, než transvestity. :-))
PASTEL: když nepovolíš v "mládí", tak od 16+ tohle funguje úplně normálně.

IXTREMIST: vyjednávání je skutečně zbytečné. Jediný způsob, jak se domluvit, je sprosté vydírání z pozice síly - "chceš na kolo? chceš na počítač? - nebude nic, pokud neuděláš to, co chci!" Pokud jde o tu stručnost - jediný spolehlivý a rychlý způsob, jak docílit, aby se chlapeček oblékl, je obléct ho násilím, aby někam došel - odnést ho tam atd.
Ona vůbec ta verbální komunikace s chlapci moc nefunguje. Mám pocit, že můj syn jasně ví, co chce, a druhé lidi nebere jako lidi svého druhu, jako něco, s čím lze komunikovat, ale jen jako mechanické jevy, které mu dosažení jeho cílů můžu usnadnit nebo ztížit - v tom druhém případě je připraven překonat překážky hrubou silou. Proti tomu existuje jediná obrana - též hrubá síla :)) Ale protože jeho otec to má s tou komunikací hodně podobné, byť na kultivovanější úrovni, tak to možná bude nějaký všemužský jev :)
jako tohle, cos tu napsal, to si muži o sobě často myslí, ale my, ženy z praxe, víme, že je úplně jedno, jak moc je komunikace věcná a stručná - nejefektivnější je stejně rána do hlavy :))

je fakt, že jasná komunikace s vysvětlením většinou stačila. vidím u kluků velkou výhodu v tom, že se jim nemusíte podbízet, manipulovat s nimi a nedožadují se barbín a růžových triček. naopak se dožadují adrenalinových aktivit, takže zde je zcela logicky a přirozeně svěříte jejich tatínkovi a jdete jim něco dobrýho upéct nebo přečíst další kapitolu v knize. :-)

jak jsem si všimla u neteře, holčičku máte furt za zadkem. a furt sleduje, co děláte a má milion otázek, rad a připomínek. asi proto jsou ty holčičky ve výsledku takové bystřejší :-))

SEVERINE: Našemu čtyřletýmu tato pravidla taky někdo zapomněl sdělit, takže si jimi neřídí ani náhodou. Mluvit k věci a stručně nezabírá ani trochu :-)
Po dlouhé době vyjednávání, slibování a vydírání udělá půlku (nebo se přestane chovat jako zvíře jen napolovic) a pak se vše vrátí zpět na začátek a jede se nanovo.
Ale většinu času je hodný, to jen já mám vysoký nároky a očekávání :-)