Včera mi došla taková věc ohledně užívání drog s rozumem.
Tedy, ona se týká spíše jeho opaku, tedy užívání nerozumného. Ať už je to závislost nebo občasné excesy.
Samozřejmě to není nic nového, a žasnu, že mi to došlo až teď :
Základním předpokladem rozumného užívání čehokoliv je ochota být dospělý a zodpovědný sám za sebe.
A to proto, že pokud něco užívám nerozumně, ujíždím na tom nebo to přeháním, zodpovědnosti se tím vyhýbám.
Co myslím dospělostí a zodpovědností?
Dokázat si vyjasnit, co v životě chci, zvolit jaké kroky, volby a opatření k tomu směřují, a ty dělat.
Závislost na nějaké látce nebo problematické užívání je způsob, jak se téhleté odpovědnosti vyhnout, jak ji odložit, pokud se jí například bojíme, nevíme co chceme, nevěříme si, neumíme si představit, že je vůbec možné jít si vlastní cestou a tak. "Problém" je pak skvělá výmluva: můžeme si říkat "až zhubnu", "až přestanu s xxxx", "teď nemůžu, mám problém s xxx".
A nebo si to nahlas neříkáme, ale pravidelně se nerozumným užíváním něčeho tak vyčerpáme, že nám pak nezbývá žádná energie navíc, a tak máme jen na to, fungovat v nějaké neuspokojivé rutině. Takže si vlastně jenom potichu říkáme "až jednou budu mít energii...." a nebo dokonce popíráme jakoukoliv možnost něco změnit: "doba je zlá, život je těžkej, nemůžu dělat co opravdu chci, musím se spokojit s tím a tím....".¨
Přišla jsem na tohleto začátkem roku, po tom, co jsem se konečně rozhodla ukončit dvě své "kvartální závislosti" ;) (tedy občasné, přitom ale nerozumné užívání něčeho).
A najednou jsem zjistila, co je pod tím: X věcí, které jsem vždycky chtěla dělat. Ale vyžadují rozhodování, vyžadují učení, vyžadují vystoupení ze zóny pohodlí a překonávání strachů a studů, zkrátka vyžadují úsilí. Teď už mi připadá daleko jednodušší vynaložit to úsilí, než mrhat energií na nějaké závislosti, je to i mnohem příjemnější. Ale zpětně vidím, že mnoho let mi to tak nepřipadalo, že jsem to prostě automaticky a bez zamyšlení "ještě o chvilku" odkládala a raději jsem udělala znova to něco, co bylo sice hloupé a nepříjemné, ale zato důvěrně známé.
(včera nám vysvětlili na semináři, že důvěrně známé věci se mohou jevit pohodlnější, i když jsou vlastně bolestivé, nepříjemné a frustrující, pokud se hodně bojíme neznáma)
Předchozími takovými kroky pro mě bylo ukončování "neobčasných" závislostí, tedy těch "opravdových", kdy to navíc bylo příšliš často. Když jsem je ukončila, před lety, osvobodilo mě to do nějaké míry. Ale dokud jsem trvala na tom dělat "alespoň něco" sebedestruktivního, "alespoň občas", tak některé pozitivní věci začít nešlo. Prostě nešlo, přestože teoreticky by na ně čas byl.
Když se rozhlédnu a podívám se na lidi, kteří jsou celkově psychicky vyrovnanější a zdá se, že v tomhletom měli jasno rovnou, už ze své výchovy a vývoje, tak vidím, že za sebe taky rovnou zodpovídají, a nic sebedestruktivního nedělají. Tedy, netvrdím, že vůbec nikdy, prakticky každý se někdy někde brutálně ožral či něčím přezmastil ;-D - ale určitě to nedělají pravidelně, je to výjimečná záležitost, neslouží to k vyhýbání se něčemu, protože takoví lidé si rovnou zvolí dělat to, co je baví, učit se to, čemu se chtějí věnovat, tvořit si život, jaký je přitahuje. A když užívají různé substance, zvolí si dělat to tak, aby jim to přineslo spíš radost, a aby si tím zbytečně neublížili ani se přehnaně nevysílili. Protože na takové hlouposti nemají čas, potřebují svou energii k tomu, co chtějí.