Vážená redakce,
Jak to vidí psychotik
http://bryan.blog.respekt.cz/jak-to-vidi-psychotik/
reaguji na článek Jak to vidí schizofrenik z květnového Rytmu života č. 21, v jehož perexu stojí: Na léčbu psychických poruch jsou účinné léky. Nemocní mohou žít téměř normálně. Dovolte mi uvést tento nepodložený výrok na pravou míru, a to přímo slovy odborníka, MUDr. Tomáše Kašpárka (Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno), který ve svém článku v časopise Česká a slovenská psychiatrie: NEUROTOXICKÝ, NEUROPROTEKTIVNÍ ČI NEUROPLASTICKÝ ÚČINEK ANTIPSYCHOTIK? z roku 2010 připouští, že:
„Neexistují žádné(!) důkazy pro to, že by jakékoliv(!) antipsychotikum upravovalo klíčové rysy neuropatologie schizofrenie:nebyly publikovány nálezy zvýšení denzity dendritických trnů III. kortikální vrstvy po expozici antipsychotikům.
Existují důkazy pro to, že antipsychotika první generace jsou neurotoxická. Progresivní redukce šedé hmoty pozorovaná některými zobrazovacími studiemi tedy může být zčásti dána expozicí antipsychotikům. Neexistují totiž zobrazovací studie, které by hodnotily přirozený, antipsychotiky neovlivněný průběh změn morfologie mozku u schizofrenie (průřezové studie hodnotí změny jen po krátkém wash-out – tj. jde o „drug-free“ studie).
Antipsychotika druhé generace – některá více, některá méně (sic!) – nemají neurotoxické účinky, naopak, zdá se (!), že indukují neuroplastické mechanismy. V animálních studiích se ukazuje, že mění architekturu kortexu. Neexistují však důkazy o tom, že by zasahovaly do neuropatologických dějů schizofrenie, tj. že indukovaná neuroplasticita opravdu koriguje patologii schizofrenie.“
celý článek zde:
http://www.cspsychiatr.cz/detail.php?stat=4
Převedeno do běžné mluvy: není prokázáno, že by antipsychotika léčila, ale mohou poškozovat mozek. Některá více, některá snad méně. Přesto se psychotickým pacientům běžně tvrdí, že je nutné, aby užívali „léky“, a často jsou k jejich užívání všelijak nuceni.
O tom, jak vnímají a prožívají nucenou „léčbu“ a psychiatrickou diagnostiku někteří diagnostikovaní schizofrenici, si můžete udělat představu z následujících dvou ukázek:
1. Vlastně ani svoji diagnózu jsem se nedozvěděl. Doktor odváděl řeč. A že paranoia. Všechno byla paranoia. Až pak jsem zjistil, co mi přilepil (F21). Na něco jiného jsem pak měl tu neschopenku z kliniky F32 /depresívní fáze – ale ty kódy jsem přirozeně neznal, neměl kde dohledat; ale antidepresiva jsem nedostával/ původně z otevřené dvojky, pak mi na čtyřce přifařili schizoafektivní poruchu (manický typ; byť si myslím, že akutní fáze mohly být viděny i jako smíšené…). Kupodivu jsem pak chodil ambulantně na kontrolu lithémie s F31 (bipolární p.), načež při přechodu k ambulantnímu lékaři tam bylo to dříve zmíněné F 25.0 (byť na papírek do Antverp mi napsal F 25.2, tj. smíšený /taky jsem dlouhodobě předtím bral SSRI fluoxetin/, a ne manický typ). Před vyřešením situace u vojáků (a kvůli řidičáku – rádi se mstili), jsem se s doktorem chytl, že jsem měl po hospitalizaci psáno /zprávu jsem ale neviděl/ na poukazu vždy F31; konzultoval jsem to s jinou psychiatričkou, jejíž přístup jsem ale neakceptoval (nechat si řidičák vzít, a pak jej žádat na dobrozdání psychiatra zpět). Taky jsem jej při křížovém výslechu posudkářek zapřel (kupodivu z popudu tamní sekretářky, která na „ano“ na otázku „máte řidičák?“ odpověděla „tak nemáte“ a než jsem se stačil ohradit, jasně mi naznačila, co tím myslela: zapřít). Neřídím. Zatím ho mám. (Nenesl bych to dobře, jej vracet.) Teď už se to musí hlásit, ale prý je tam schizofrenie a bipolární porucha a na schizoafektivní zapomněli (taky se o ní moc nemluví a lidi to běžně nikdy neslyšeli, byť se diagnosticky nadužívá).
2. Co je na vnucované psychiatrické péči tak hrozného? Až na to, že vás při ní můžou beztrestně zabít (což někdy zjistíte, až když už je po všem), a že to byl pro mne silně traumatizující zážitek, ze kterého se vzpamatovávám dodnes, celkem nic. Jste-li ochotni spolupracovat na sebelikvidaci. Ani když se vám podaří z léčebny odejit (dosáhnout propuštění), nemáte ještě vyhráno. Protože jedna věc je, co se vám v reálu děje, druhá, jak to člověk (ze vší té „péče“ ještě dost rozhozený) vnímá a prožívá. Ono to záleží také na okolnostech a na člověku. Některé „šťastnější“ povahy si lebedí i v léčebně. Fakt je, že chvílemi se to dařilo i mně. Když jsem si pak došla do RIAPSu (což není léčebna, ale krizové centrum) pro výpis ze zdravotní dokumentace (to už po II. nucené hospitalizaci v PLB, když mi konečně došlo, že je třeba začít se trochu orientovat nejen v sobě, ale i v dané problematice) měla jsem tam cosi podepsat. V tu chvíli (protože i v RIAPSu za vámi zamknou vchodové dveře, a protože už jednou tam zklamali moji důvěru – zalhali mi, že se mohu sama rozhodnout, zda chci převézt do Bohnic; v papírech jsem pak ale našla poznámku – nucená hospitalizace) jsem .. co vlastně? (měla strach, že na místě zešílím? že začnu třeštit a všechno kolem sebe roztřískám?) Vlastně už nevím, ale v hlavě jsem měla náhle temno. Vyděsila jsem se, že mne zradí ruka, že se nedokážu ani podepsat.. že to bude okamžitě diagnostikováno a že ven už mne nepustí. Klepala jsem se jak ratlík a položit mi v tu chvíli kdokoli jakoukoli otázku, neřeknu ani ble. Něco jsem (nevím jak) načmárala.. a prošlo to. Odešla jsem, a venku se pomalu sbírala ze šoku. Takže posilující, pozitivní zkušenost? Co tě nezabije..
Domnívám se, že novináři by neměli přejímat nepodložená tvrzení o údajné léčbě vážných duševních potíží takto nekriticky. Americký novinář a autor knih Mad in America (Šílencem v Americe) a Anatomy of an Epidemic (Pitvání jedné epidemie) Robert Whitaker přesvědčivě a podloženě dokládá, že současný nárůst vážných duševních potíží mají často na svědomí právě podávané „léky“.
Uvádí i alarmující příklad dvou podle něj nejlepších dlouhodobých vědeckých studií, které jsou veřejnosti zatajovány, a ze kterých jednoznačně vyplývá, že „léky“ jsou u psychotických pacientů spíše překážkou než pomocí v procesu, vedoucím k plnému uzdravení. Výrazně naopak pomáhá kvalitní psychoterapie a kvalitní sociálně-rehabilitační programy, tedy to, co se v rámci úsporných opatření vždy omezuje jako první.
Jelikož závěry těchto studií jsou v rozporu se zájmy farmaceutických firem, nejsou veřejnosti prezentovány. Místo toho jsme dnes ze všech stran doslova „masírováni“ polopravdami i vyloženými nepravdami o údajných účincích „léků“, i když jediné skutečně prokázané jsou ty „vedlejší“ a zdraví poškozující. Vzhledem k tomu, že k této nedobré situaci přispívá i váš článek, dovoluji si vás upozornit, že skutečnost je opravdu jiná, než jak ji líčíte. Myslím, že by to zajímalo i vaše čtenáře; minimálně by to mělo zajímat autora/autorku článku, pokud si chce i nadále a bez uzardění říkat žurnalista.
S přáním pevného a ničím nerušeného zdraví
Jiří Bryan, diagnostikovaný psychotik
pozn.: na přání MUDr. Tomáše Kašpárka jsem odstranil jeho jméno z pole spoluatorů, kde obvykle uvádím jména v textu citovaných autorů. Na tomto článku se mnou pan doktor vědomě nespolupracoval.