(říkala jsem si, jestli sem k té obálce mám dát taky příslušnou scénu a jestli to náhodou není spoiler, ale pak mi došlo, že tu na spoilery vlastně máme pěkný rámeček a že jsem ho ještě jaktěživa nevyzkoušela... no tak teď, jo? :D)
Kamery zabíraly Nejctihodnější Maëwënë, jak důstojně kráčí chodbou; poslední kroky před posledním pádem. Opustila palubu a zůstala stát na trupu Lodi ve volném vesmíru, přichycená magnetickými podrážkami ke kovovému plášti. Teď se uvolnily pětice dlouhých šerp z tenké drüeinové fólie, které zdobily rukávy jejího zlatého obřadního skafandru. Miniaturní servomotorky je rozvinuly na stovky metrů od ní. Jak tam tak stála s rozpřaženýma rukama uprostřed hořícího prstence fly-in chrámu, vypadala jako přízračný Fénix, jako mytický ohnivý pták. Žhavá Venuše v mořské pěně myceliálních komponent... rodící se z popela Zelené lastury. Byla už jen ona, splývající s Věčností pro větší slávu Akkütlixe; a jestli to Leni Byrdová překládala dobře, stála tu coby alegorie Duše otevírající se Nicotě. To bylo spektakulární a pěkné. Alegorie už svou podstatou nemůže být naturalistická. Nebezpečí pominulo; oči se smí otevřít. Velectěné publikum se bude dívat na Maëwënë a zjemňovat své nábožensko-estetické cítění. Ze smrti a hrůzy, která zůstala tam uvnitř, už nikdo neuvidí nic.
Další část obřadu probíhala přímo ve vesmíru. Stafford zachmuřeně sledoval ministrantské Lodě, obřadně doplňující Zelené lastuře palivo. Na efekt to bylo vypočítané úplně přesně; ale jeho neohromovala nezměrná velikost össenského vesmírného chrámu ani dekorativní světelné jevy. Proti prstenci z kovové fólie, ve kterém se celá mše odehrávala, se Loď zdála směšně maličká, a jeho tenhle nesoulad v měřítku jen rozčiloval, místo aby ho ohromoval nebo dojímal. Lidský život ve vesmíru nic neznamená. Dobrá, snad je to i pravda; ale co může být ubožejšího než oslavovat při mši právě tohle?
Na Zemi se cení věc právě opačná.
To, co lidský život znamená.
Ministrantské Lodě se odpojily. Velekněžka přestoupila na svůj otevřený člun a odplula do bezpečné vzdálenosti se i se svým pavím chvostem z drüeinu. Obnášelo to ještě půl hodiny recitací a zpěvů, ale pak dálkovým ovládáním zažehla v Zelené lastuře motory. Mše se chýlila ke konci. Odsvěcená Loď se začala stáčet ke Slunci. Zatímco se vzdalovala ze zářícího kruhu fly-in chrámu, nad n-n-yorským náměstím se nesly majestátní zvuky závěrečného chorálu.
Vtom se
Daniel Byrd napřímil v křesle.
„Zrychluje,“ řekl. Naklonil se kupředu. „Vidíte to? Zelená lastura zrychluje.“
Mše oficiálně skončila. Utichl poslední tón, ale náměstí tím víc začalo bouřit vlnami emocí. I přes silné sklo doléhal do Thompsonovy kanceláře křik z össenských hrdel. Do něho se mísilo kvílení sirén; buď se do celé věci z nějakých důvodů vložila policie, nebo někomu z účastníků ze samého dojetí selhalo srdce. Ve zmatku, který panoval tam dole, už nejspíš spousta lidí na náměstí přestala telestěnu sledovat. Jenže přímý přenos pokračoval dál.
Stafford se zadíval na obraz. Na telestěnu se promítaly boční záběry z artisatelitu poblíž chrámu; Loď, která míří do Slunce na úrovni dráhy Merkuru, věru nemělo smysl snímat zezadu. Díky tomu mohl trajektorii dobře posoudit. „Motory jedou naplno. Už teď je tam dvanáct g,“ mínil. „A ještě to roste. Proč tohle dělají?“ Zarazil se. „To snad ne. Zapnuli hyperpohon.“
„Takhle blízko Slunce?! To určitě není v plánu,“ řekl Daniel Byrd. „Otáčejí se! Proboha, tím by mohli zničit –“
Nedopověděl. Vzápětí se to totiž stalo. Rázová vlna pročísla prostor. Smetla ministrantské čluny. A pak, hrůzně a neodvratně, zasáhla prstenec fly-in chrámu. Kovová konstrukce se roztrhla. Třpytící se trosky se rozprskly na všechny strany. Řítily se od místa zkázy, ohnivá tříšť, a strhávaly další a další segmenty té zrcadlové nádhery. Trvalo to sotva pár vteřin.
A do toho pořádný lapsus, trapné pochybení režie: Maëwënë, kterou gravitační rázová vlna smetla z plošiny obřadního člunu, ve svém patentním zlatém skafandru jako meteor prosviští zorným polem kamery; předvádí několik salt a veletočů... načež chvatně zapíná servomotorky a dává se na ústup; střih. Na telestěně se ještě na chvíli mihl záběr původních kamer – změť trosek v místech, kde býval velkolepý fly-in chrám. Načež se Össeané ve studiu vzpamatovali a pustili chorály.