LOVE_DALI: Člověk si spousty hodin myslí, že hraje proti bossům, než mu dojde, že hraje vlastně sám se sebou. Se svojí ukvapeností, hamižností a pýchou. Tahle hra člověka vrací zpátky na zem a učí ho rozvaze, skromnosti a pokoře. Musel jsem se naučit ovládat vztek a zpomalit hlavu a to doslova. U Ornsteina a Smougha jsem si musel dávat pauzy na "meditaci", abych zastavil hlavu a neopakoval pořád ty samý chyby způsobený zbrklostí. O to víc mě dostalo, že poslední vítěznej pokus jsem mezi nima skoro protancoval. Směs tvrdýho tréninku, štěstí a náhody. Vnitřní motivace překonat sebe sama byla veliká. Kamarád mi nejdřív tvrdil, že ta hra je tak těžká, že se nedá skoro dohrát, a pravda je, že jsem hraní párkrát na chvíli přerušil, ale měl jsem toho tak plnou hlavu, že mi to nedalo a nakonec jsem to zase pustil, protože bych se na sebe nemohl ani podívat do zrcadla. A to ta hra přesně je - zrcadlo. A pro mě jediná opravdová "hra na hrdiny", která odměňuje jen toho, kdo si to opravdu zaslouží. A ten konec... TEN KONEC!!! :)