Já teda vím jen o jednom případě, kde domácí vzdělávání proběhlo a bohužel selhalo na plné čáře. Paní s manželem hodně cestovali po evropě (muž je hudebník a koncertuje přes sezónu), takže měli s sebou děti a vzdělávali je sami. Nebo spíš na to kašlali a kluk i holka (nyní oba v maturujícím věku) mají velké problémy s uplatněním. Někdy kolem páté třídy děti ještě ani neuměly pořádně číst a zaostávaly skoro ve všem - propadly obě u srovnávacích zkoušek.
Nejsem a priori proti domácímu vzdělávání, ale je to docela velká zodpovědnost a rodič sám musí mít celkem přehled (nebo teda myslím si, že by měl mít). Navíc bych měla obavu z chybějící socializace s dětským kolektivem. Když si představím sama sebe být vzdělávaná doma, tak jakožto introvert a defaultní naivka a důvěřivka :) bych byla absolutně nepřipravená na současnou kolektivní soutěživost a s tím spojené občasné kopance a škrábance. Na jednu stranu jsem školu nenáviděla, protože mě spolužáci šikanovali, na druhou mě naučila jednat s lidmi, pochopit, co jsou autority, respekt k učitelům, obrnit se před ústrky a vytvořit si vlastní individualitu a pochopit svou jinakost. Domácí vzdělávání asi není pro každé dítě, pro mě by určitě nebylo.
Pak jsem zase ale četla moc pěkný článek, kde tatínek burzovní makléř či co to byl, hodně pracovně cestoval a bral svou dceru všude s sebou. Holčička (nevím teď v jakém věku) už tedy uměla poměrně obstojně 2 cizí jazyky, měla přehled o kultuře, zeměpise, historii a trochu i politické situaci a vztazích ve světě, protože tatínek si v každém městě našel čas, aby zašli do divadla, muzea, galerie atd.