Každotýdenní sauna. Jedna se mi libí tak moc, že přemýšlím, že jí oslovím. Bojuji s plachostí, myšlenky touhou přecházejí na vyšší orbitaly a dál, jinak si nedovedu vysvětlit, že oslovuje ona mě. Takhle to Messing myslel? Je vidět, že má také zájem, pod průhlednou záminkou se prochází, však má také co ukazovat. Ego roztává, nevěřil bych, že to ještě zažiji. Kdy to bylo naposled? To odpoutání duše, ta vzájemnost v jednom čase a prostoru, hledání druhé poloviny křídel, provázaná spirála. Raději nepočítat. Směje se tomu co říkám. Zmiňuji se, že chodím pravidelně a ke konci říkám, že doufám, že se ještě potkáme. Usmívá se. To bylo před týdnem. Celý týden v očekávání, v představách, imaginární rozhovory, dokonce i sny o ní. Naděje věcí příštích. Přijde? Uvidíme se? Co bude dál? Jak to proběhne? Po dnešní hodině pravdy již vím, že to asi byla chyba v Matrixu, nějaká iluze, nadstřelené očekávání, podrážděný hypotalamus, nebo co. Zpět do izolované reality, boj se smutkem a zklamáním, na kterou se mimochodem nejde připravit, opět v bezpečné samotě, která ale sama o sobě smysl nemá. Co když třeba nemohla, nebo je nemocná? Třeba, naděje, pověstná oslíkova mrkvička protažená do budoucna. Jedno krátké setkání a taková horská dráha. Asi je to můj osud. A není o tom komu, tak alespoň tady. Omlouvám se za délku.