Už mi jdou mačkat baré tak jakože... vocode. Dneska jsem to náhodou zjistil, že mi nedělá potíže to tam složit relativně napoprvý nebo s tím nemít potíže v hlavě, že co to s těma prstama bože musim zase udělat atp. Vůbec no.
Ne že bych je *uměl* hrát ve skladbě vocode způsobem, ale jakože zmačknout je a jaký to bývalo těžký. Tyhle malý drobný objevy a jak se množej a samy od sebe ukazujou mě na tom všem učení se hodně baví. A asi tak nějak i drží, abych se učil. Když mi něco dlouhou dobu nejde, tak hraju na kytaru míň a míň než když si hraju co chci a nebo se učím něco co mě baví a jde mi to.
Takže se to sem vlastně hodí jako taková inspirace. Že když člověku dlouho něco nejde, je dobrý se na to vykašlat a zkusit něco co ho baví a k tomu těžkýmu se vrátit třeba uplně jindy. Protože tak neztrácí nit se svojí chutí a dál a dál se nechá motivat, něco se mezi tim teda i naučí, a pak mu třeba i o to lehčejc a tentokrát třeba i s chutí půjde to těžší, co předtim nešlo.