Už neposkládám příběh, ale byl tam Koudy, kterýmu moje kamarádka obdivovala vlnu na vlasec, a Raveboy, kterej seděl v ratanovým křesle a hrozně mudroval...taky mudřec mudry :)

HNILOB: uz to tak bude no, pozde bycha honit, co je psano, to je dano a jestlize prej nevedel, tak presto je jasne, ze seznati mel a mohl!:))

HAR4NT: à sakra :))

HNILOB: no, to bylo o tvy dusi, jaks ji upsal dablu..:)

Že jsem našel/šlohnul (už nevím) balík drog a začala mě nahánět nějaká banda ať to vrátím. Věděl jsem, že mě stejně zabijou a tak mě napadlo že uteču do armády. Přijel jsem před kasárna, že chci ihned nastoupit a oni mi dali k podpisu papír, kde jasne stalo §80 trestního řàdu. Podepsal jsem a probudil se.

Teď se dívám co za § to kurnik je a lol

Není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb.

SIEMENZ: mel jsem jeste drobet horsi variantu: tata sice pred trema rokama umrel ale... udelalo se mu lip a on se chtel vratit zpatky domu. tam ovsem davno bydli sestrenice.

Poslední dva dny o kolegyni

Nejdřív jsme byli na místě, kde jsem jako dítě zažila úžasný letní tábor s larpem, který moje fantazie dotáhla do fantaskní úžasnosti (snová nikoli reálná vzpomínka)... Ale jak jsme s organizátory i ostatními účastníky vzpomínali a běhali kolem a podobně, tak mi došlo, že jsem nikdy nebyla součástí, ostatní si ze mě většinu času tropili různě kruté žerty a já to neviděla protože jsem byla dítě a fakt zoufale jsem toužila někam patřit... Plus příběh byl opravdu dobrý a orgové nadšení, jen jsem pořád narážela na překážky, které nikdo jiný neměl.

Pak jsem s GM S. hrála RPG, kde jsme ve skupince 5 nebo 6 hráčů (měnilo se to) měli mít epický závod s nějakou entitou. Fakticky jsme stavěli pražce a koleje jako cestu, kterou jsme pak projeli nadpřirozeným vlakem do cíle a něco tím prorazili. V okolí byli nějací lidi/vojáci/roboti, kteří spravovali zbytek železniční sítě a vzájemně jsme si zdvořile nepřekáželi.
Myšlenka, na kterou GM chtěla, abychom přišli, byla spolupráce. Když jsme se dohodli a spolupracovali ve dvojici, tak ta práce šla až nepřirozeně rychle. Výjimku měl trochu O., on je epický sám o sobě a jeho postava prostě fungovala a skládala epicky rychle.
Moje postava není o síle, takže jsem se několikrát pokoušela ostatním navrhnout nějakou formu spolupráce, ale nešlo to... Pokusy prostě stavět mi šly tak slimáčím tempem, že jsem to po chvíli vzdala a jako přízrak poletovala po okolí a hledala co dělat.
Dva kluci, co byli ve skupince (a objevující se a mizící třetí osoba) v klidu stavěli každý sám a u toho se nahlas hádali, protože jeden vymýšlel, kam by šlo hodit výbušnou bombičku, což byla jeho oblíbená zbraň, a druhý (plus třetí osoba) mu říkal, jaká je to je to hloupost.
Poslední člen bylo děvče, která měla schopnosti inspirované polární září, měla cool draka, který byl většinou spíš jen hra světel, ale dokázal být víc hmotný a dělat věci. Děvče stavět odmítalo a většinu času dělalo drobné sabotáže a "vtípky" na soupeři i robotech/vojácích.

GM zareagovala na situaci a umožnila mi použít schopnosti, které jsem měla. Na vedlejší kolej dojel vagón s uvězněnou spektrální nestvůrou a spřátelené NPC věřilo, že se musí obětovat, aby se situace vyřešila.
Já NPC předběhla a nevzpomínam si jak, ale nějak za cenu skoro veškeré energie mé postavy (zbytek výpravy se jen vznášela po okolí, mohla víceméně jen mluvit a jen díky jointu trávy (nechápu, ale tak to bylo) jí nebylo totálně zle) nestvůra spolupracovala se zbytkem skupinky a díky tomu se koleje skládaly neuvěřitelnou rychlostí.
Byli bychom úplně hladce vyhráli, ale děvče polární záře skládat nechtělo a její "vtípky" dosáhly takové úrovně, že bořila svět i hru a ke konci i dost narušila snažení zbytku skupinky. Když GM reagovala, tak se začala agresivně hádat a GM ji vyhodila ze hry.
Pak jsme chvíli kolektivně přemýšleli, co udělat s její postavou jako reakci na chaos, co způsobila. Nakonec se nejvíc líbila myšlenka, že se změní její sny. Postava aspirovala na čistou a mocnou bytost, pro lidi nepochopitelnou a nedosažitelnou jak polární záře. Když ale dělá tohle, tak se její drak i její sny budou měnit na něco řeřavě ohnivého, něco blízkého a destruktivního, jako varování, k čemu směřuje.

Bohužel jsme díky tomu nestihli dokončit závod, GM říkala, že to ale v ještě dohrajem.
Myslíte, že RPG sešny domluvené ve snu platí? :-D

Zdalo se mi, za mi volal Pavel. Slysel sem jasne jeho veselej hlas...
Zaskocilo me to, nedostal sem ze sebe slovo... je totiz pul roku mrtvej.

O tom, že jsem si hrál s bobrem. S živým bobrem a byla to děsná sranda :D

že strejda, emeritní chovatel snad úplně všeho co se vlezlo do akvárka, jel někam na měsíc na dovolenou a požadal mě jestli bych se k němu nenastěhoval a nezaopatřoval. potud pohoda.
ale zapoměl mi sdělit že má nového mazlíčka který se jmenuje Locust, měří přes metr a je to kombinace mravence a svinky. naštěstí se ukázalo, že Locust nejraději hřaduje na židli, maximálně si zaleze pod skříň a kusadla má jen na ozdobu.
celkem milé zviřátko. ale doma bych to teda asi nechtěl :)

Alfa ganster vyhodil svoji průhlednou milenku z okna dva kilometry vysokého majáku a vypařil se. Snažím se aspoň to okno zavřít, jenže to není jedno normální okno, ale tři v sobě a ještě křivá, takže do sebe nepasujou a pořád se roztlemují. Navíc venku duní mokrá fujavice a rve mi tu okenní obludu z rukou, nejspíš brzo vypadnu taky. Nějak do sebe ta dřeva zaklíním, prohlašuju okno za zavřené a s*ru na to.

Obvykle se mi tyhle "sny" vyplní do tří dnů, ale nikdy si nejsem jistý, zda jsem je měl, nebo jsem si je zpětně vymyslel, po té co se něco stalo. Tak experiment. :)

našel jsem v noci ležet na ulici zraněného člověka. zavolal jsem stodvanáctku. jelikož mám teď rozehraný cyberpunk tak se mi nějak ta korporátní uber-kapitalistická atmosféra propsala do podvědomí... no prostě po nějakém debatování, zjišťování a ověřování se ukázalo, že umírající nemá žádne pojištění, dluží kam se podíva a prostě pro něj statní aparát a lékařské služby odmítají hnout prstem. sen vyvrcholil touto výměnou:

já: no a jsou teda nějaký možnosti nebo co s ním teda budeme dělat?
operátorka: jediné co mě napadá je, že mu z vašeho reproduktoru pustím na rozloučenou státní hymnu.

poprvé v životě jsem se probudil smíchy.

Právě mě probudil sen, že Zeman umřel. Píšu to sem proto, že kdyby to byl věštecký sen, tak ať mám důkaz. :)

Zdál se mi zajímavě vizuální sen, procházeli jsme jako skupinka krajem/troskami/městem/oblastí, co byla současně prstenem, který balancoval na stole. Ta krajina byla velká a bylo v ní hodně věcí.
A kdykoli někdo ze skupiny začal křičet, prsten se začal kývat a my všichni to cítili.

Série snů, kdy jsem bydlel se svou přítelkyní v nějaký stoce/kanále, který naprosto odpovídá přiloženej obrázek, co sem našel na netu. Přítelkyně se snažila neustále něčím zabít, a pořád vytahovala další a další zbraně, kterýma to zkoušela. Nůž, pistole značky glock, žiletky. Když jsem jí postupně odebíral vražedný nástroje, a řval na ní ať už to proboha nezkouší, neustále řvala a křičela, že zabije mě. Do toho se k nám do zchátralýho asipokoje neustále dobýval nějakej její dementní příbuznej, kterej ve skutečnosti asi neexistuje, tady ale neustále narážel do dveří od pokoje a nepříčetně řval taky, že mě zabije . Dveře jsem blokoval vším možným nábytkem, ale povolovaly. V kalný vodě vedle asipokoje proběhlo divadelní představení, kde jsem demonstroval smrt svojí i přítelkyně utopením a smrtí elektřinou, což neustále pozoroval můj (ze života skutečnej) pronajímatel, ze svýho malýho balkónu, kterej patřil ke stokám. Fajn, tak dneska už asi spát nejdu. Ani to spánek nepřipomínalo, byl to jen boj o přežití. Btw, když jsem se probudil, za stěnou si sprostě nadávali soused a sousedka a třískali talířema jako obvykle. aha, no jasně.

Byli jsme na návštěvě a kamarádi odněkud vytáhli sadu na "diamantovou výšivku", prý že si mě vzpomněli. Pak jsme šli pozdravit jiné známé a ti měli pro mě další sadu na "diamantové kreslení"... Když už mi je dávali i náhodní lidé na ulici, tak mi už cukalo jedno oko, měla jsem uštvaný zoufalý výraz, který jsem marně zkoušela maskovat jako vděčný úsměv.

Zkusila jsem to. Není to špatné, ale není to pro mě. Normální výšivka mě baví výrazně víc. Je krásné, že si na mě někdo vzpomene a dá mi dárek, ale pro bohy, co já s tím? :-D

--------------zdálo se dnes------------------

Stáli jsme tam, v tý ponuře potemnělý místnosti bez světel. Jedním oknem, který mělo propadaný skla, dovnitř profukoval mrazivej vítr. A po stěnách byly stopy plísně a larev od vší. Všechny stěny byly popraskaný, posázený divnejma, černejma tečkama a byl tam hroznej smrad.
V místnosti byl ale starej rozhrkanej klavír a u něj stolička. Byl otevřenej jako mokvající rána a bylo mu vidět na struny, který připomínaly starý, zrezivělý vnitřnosti. Will Sommersett, taktéž přezdívanej Antonín, přejel hranou ruky ladně po čele a do strun se sesypaly mouchy.
"Tohle nebude náhoda." Řekl svým hlubokým chraplákem.
"Jakto?" Zeptal jsem se nejistě. "Mouchy jsou v takle starejch barácích často ne?" Dořekl jsem a připadal si jako něco mezi Dejvidem Millsem a Michalem Dlouhým. Byl jsem nejistej, mladej polda, co měl akorát tak horkou hlavu a byl příliš zbrklej. A Willijem to věděl, moc dobře to věděl.
"Poslouchej jak teď zní." Řekl a zahrál pár tónů. Nástroj zněl docela čistě, neopotřebovaně.
"A poslouchej jak bude znít teď." Prohodil, ladně si natáhl přes svý černý prsty latexový rukavice a shodil pár much do poblíž stojícího kýble, kterýho jsem si předtim vůbec nevšim.
V kýblu to jen zašumělo.
"Co je, co děláš?" Zeptal jsem se trochu nevěřícně, trochu vyděšeně a poodstoupil stranou. Teď jsem si připadal HODNĚ jako Michal Dlouhý, ustaraně se rozhlížející kolem sebe.
Willijem vzal zkušeně hrst much z tý odporný, syčící nádoby a opatrně je rozprostřel po strunách otevřenýho klavíru.
"Poď. Zahraj nám něco." Usmál se na mě svým černým úsměvem a já zkusmo zmáčkl pár naučenejch tónů, u kterejch jsem věděl, že fungujou jakžtakž harmonicky.
Klavír zněl teď uplně jinak. Disharmonicky. Staře. Nemocně. Jako bába co je v posledním tažení, bere dvacet oxycontinů denně, ale ještě to nechce uplně vzdát.
"Co to znamená?" Zeptal jsem se svým sametovým hlasem a zkusmo se zase podíval do všech stran svejma vyděšenejma modrejma očima.
"To je vodítko. Podle Vraha máme hledat starou paní. Jistou paní Dženkinsovou." Řekl Willijem aka Antonín Molčík a scéna zhasla.

Trávila jsem čas s jedním milým člověkem. Jako dárek jsem dostala tričko, na kterým byl Bowie jako Ziggy Stardust. Všechno bylo pěkný, prolínaly se místa a časy. A pak střih někam jakoby do Prahy, kde nějakej divnej gang toho člověka zmlátil a najednou se tam objevil i jeden známej, kterej byl taky samá modřina. Volal na mě, že tam asi oba umřou a instrukce, co mám udělat. Ty jsem ale pořádně neslyšela. Pak vyběhl týpek, co měl něco jako Mjölnir, ale jen tu kovovou hlavu. Byla nějaká magická a levitovala mu u ruky. A začal mě nahánět po ulici a já jen stěží unikala. Přemýšlela jsem, jestli mám zkusit použít magii a zkusit se tak bránit, nebo se zkusit probudit. Tak jsem se celá vyděšená probudila.