Nejdřív jsme byli na místě, kde jsem jako dítě zažila úžasný letní tábor s larpem, který moje fantazie dotáhla do fantaskní úžasnosti (snová nikoli reálná vzpomínka)... Ale jak jsme s organizátory i ostatními účastníky vzpomínali a běhali kolem a podobně, tak mi došlo, že jsem nikdy nebyla součástí, ostatní si ze mě většinu času tropili různě kruté žerty a já to neviděla protože jsem byla dítě a fakt zoufale jsem toužila někam patřit... Plus příběh byl opravdu dobrý a orgové nadšení, jen jsem pořád narážela na překážky, které nikdo jiný neměl.
Pak jsem s GM S. hrála RPG, kde jsme ve skupince 5 nebo 6 hráčů (měnilo se to) měli mít epický závod s nějakou entitou. Fakticky jsme stavěli pražce a koleje jako cestu, kterou jsme pak projeli nadpřirozeným vlakem do cíle a něco tím prorazili. V okolí byli nějací lidi/vojáci/roboti, kteří spravovali zbytek železniční sítě a vzájemně jsme si zdvořile nepřekáželi.
Myšlenka, na kterou GM chtěla, abychom přišli, byla spolupráce. Když jsme se dohodli a spolupracovali ve dvojici, tak ta práce šla až nepřirozeně rychle. Výjimku měl trochu O., on je epický sám o sobě a jeho postava prostě fungovala a skládala epicky rychle.
Moje postava není o síle, takže jsem se několikrát pokoušela ostatním navrhnout nějakou formu spolupráce, ale nešlo to... Pokusy prostě stavět mi šly tak slimáčím tempem, že jsem to po chvíli vzdala a jako přízrak poletovala po okolí a hledala co dělat.
Dva kluci, co byli ve skupince (a objevující se a mizící třetí osoba) v klidu stavěli každý sám a u toho se nahlas hádali, protože jeden vymýšlel, kam by šlo hodit výbušnou bombičku, což byla jeho oblíbená zbraň, a druhý (plus třetí osoba) mu říkal, jaká je to je to hloupost.
Poslední člen bylo děvče, která měla schopnosti inspirované polární září, měla cool draka, který byl většinou spíš jen hra světel, ale dokázal být víc hmotný a dělat věci. Děvče stavět odmítalo a většinu času dělalo drobné sabotáže a "vtípky" na soupeři i robotech/vojácích.
GM zareagovala na situaci a umožnila mi použít schopnosti, které jsem měla. Na vedlejší kolej dojel vagón s uvězněnou spektrální nestvůrou a spřátelené NPC věřilo, že se musí obětovat, aby se situace vyřešila.
Já NPC předběhla a nevzpomínam si jak, ale nějak za cenu skoro veškeré energie mé postavy (zbytek výpravy se jen vznášela po okolí, mohla víceméně jen mluvit a jen díky jointu trávy (nechápu, ale tak to bylo) jí nebylo totálně zle) nestvůra spolupracovala se zbytkem skupinky a díky tomu se koleje skládaly neuvěřitelnou rychlostí.
Byli bychom úplně hladce vyhráli, ale děvče polární záře skládat nechtělo a její "vtípky" dosáhly takové úrovně, že bořila svět i hru a ke konci i dost narušila snažení zbytku skupinky. Když GM reagovala, tak se začala agresivně hádat a GM ji vyhodila ze hry.
Pak jsme chvíli kolektivně přemýšleli, co udělat s její postavou jako reakci na chaos, co způsobila. Nakonec se nejvíc líbila myšlenka, že se změní její sny. Postava aspirovala na čistou a mocnou bytost, pro lidi nepochopitelnou a nedosažitelnou jak polární záře. Když ale dělá tohle, tak se její drak i její sny budou měnit na něco řeřavě ohnivého, něco blízkého a destruktivního, jako varování, k čemu směřuje.
Bohužel jsme díky tomu nestihli dokončit závod, GM říkala, že to ale v ještě dohrajem.
Myslíte, že RPG sešny domluvené ve snu platí? :-D