Zdálo se mi, že nás (skupinku dětí, nevím proč) skrýval vodník, co se už staletí maskuje jako člověk, před nacistama a snaží se nám z toho udělat hru... Abychom nevěděli, co se děje... Většinu času jsme tam chodili se zavázanýma očima a používali triky, například já vedla pár lidí, protože moje magie dělala něco jako sonar (to jak vidí Daredevil ale opravdu vizuálně jako ve filmu, mělo to několik barev podle hloubky a vzdálenosti)...
Mysleli jsme, že nás v tom nechal, ale vodník dělal super komplikované plány a řešil víc věcí. Navíc měnil podobu a dělal iluze na prostředí a skrýval překážky, takže na oči nešlo spoléhat stejně a takhle jeho triky fungovaly na nepřítele a my se postupem času přizpůsobili...

Cool sen, ale spala jsem fakt špatně...

Konečně jsem si vyjel na novém kole, které mám od podzimu a zatím jsem na něm jezdit jen dvě minuty po složení. Z neznámého důvodu se levá šlapka točila mimo osu.

Do snu se mi propsaly válečné konflikty a moje myšlenky na to, že bychom se měli připravit na nejhorší. Takže se mi zdálo o tom, jak se snažím zachránit naše dvě kočičky před invazí tlupy černých, vyhublých koček, které se nám vlámaly do domu, protože utíkaly před válkou. A pak to vygradovalo v můj boj se dvěma cizími, rusky mluvícími muži, co se najednou zjevili u nás v ložnici. Slabší povahy, nečtěte dál. Jednoho jsem podřízla nožem, co jsem měla pod polštářem a druhého ubila krumpáčem, když jsem ho, prchajícího, chytla na zahradě.
No, zjevně jsem dost nebezpečný člověk.

že mě honil tygr a já zaklapl branku, ale protože do ní furt šťouchal čumákem, tak se mi nedařilo zastrčit zástrčku

jsem v lese potkal tři andulky
dvě zelený, jednu modrou
byly tlustý a vypelichaný
ale na prst prilitla jenda

Na začátek chci říct, že mám jednu černou kočku, Tris. Před lety nám ji přivezli jako kotě s její sestrou z vrhu, kterou jsem pojmenovala Yenefer a ta nám po asi roce zdrhla a už se nikdy nevrátila. Koček prý tam bylo víc, ale ostatní jsem nikdy neviděla a rozhodně neměly ode mě jména.


Dneska se mi zdálo, že jsem na chalupě a mám s sebou Tris. A taky je tam sestra.
Strašně jsem řešila balení věcí a otázku, kam dát kočku, aby se dalo cestovat (sestra by mě hodila do Prahy, protože jsme současně byly kousek od Prahy (realita je jiná, ale… prostě sen), ale pak jsem potřebovala ještě vlakem do Brna asi na kolej (realita opět jiná), ale bylo potřeba to řešit rychle, páč bylo půl šestý večer a sestra říkala, že tak za půl hodiny až třičtvrtě pojede)...
Pak jsem zjistila, že černé kočky jsou tam 3. Tris poznám i když vypadaly stejně. Yen a myslím Kaz? Prostě ty dvě se motaly kolem, válely se v posteli, ale nebyly moje ultra přítulná holčička... A pak tam byly ještě dvě hodně plyšové, myslím, že britské dlouhosrsté? Měly ten hodně hustý kožich a světlou srst.
To byla hrozná krize.
Neměla jsem nosič na kočky.
Potřebovala jsem aspoň tašku nebo batoh svých věcí.
Kam nacpu kočky?
Na chalupě bude zima, tady Tris nechat nemůžu, její sestry se mi taky tady nechce nechávat samotné a ty dvě světlé vypadají domácí a zjevně nejsou zvyklé chodit ven, ty by tu nepřežily...
Když vezmu tašku přes rameno, mám tam až tři přihrádky, sice tenké mezistěny, ale mohly by fungovat, protože by se cestou mohly chtít s Tris poprat a to nechci.
Kolik koček tak unesu najednou v tašce? Vždyť teď neunesu skoro nic. (To je realita, po nemoci nemám fyzičku).
Koho napadlo sem navézt postupně tolik koček a odvézt přenosku...

Vlastně to docela pocitově odpovídalo situaci, jakou zažívám s vlastní rodinou :-D
Je tu problém, já ho nezpůsobila, ale když ho nevyřeším, budu se cítit odpovědná za následky.

Vycházím z domu na rozlehlou zahradu, jdou se mnou dvě slečny, sestry. Na obloze ani mrak, hluboké modré prázdno. Z okolních hliněných kopců bez jediného stébla trávy nás pozorují kamzíci.
Před námi se tyčí obrovský suchý pokroucený strom, snad třicet metrů vysoký. Skoro u špice vidíme bezhřívého lva, zaklesnutého drápy do kmene.

Strom začně praskat.

V panice se snažíme odhadnout, kam trosky dopadnou, jedna sestra prchá stejným směrem jako já. Se zbytky stromu dopadá na zem i lev, teď je z něj černý jaguár, a okamžitě se vrhá na dívku, která je mi blíž.
Otáčím se a ze všech sil se snažím doběhnout k domu, zatímco za mnou se ozývá vřeštivé: "ČISTRA! ČISTRA!!!", protože zabíjená slečna není schopna vyslovit "sestra".

Vzápětí se kolem mě mihne černé tělo a odřízne mi cestu. Zastavím a snažím se připravit na to, co neodvratně přijde. Jaguár má ty největší oči na světě.

A pak jsem se vzbudil.

Dojmy: 1000000
Odpočinek: 0,1

Mne se zdalo, ze jsem byla student v Aretuze a ze ji sefovala helena vondrackova 🤦‍♀️ a zacala tam delat velkou reformu 🤦‍♀️
VUBEC nechapu, jak na to mozek prisel, ceskou scenu a hvezdy vubec nesleduji cela desetileti, to jmeno prectu max na nyxu.

..že mi přišla výplata 119 000,-. Nezlobila bych se.

Dneska v noci se mi zdálo, že začínám chodit s Billem Murrayem. Když byl teda ještě o dost mladší. Divil se, že mám o něj zájem a já jsem mu vyprávěla, jak jsem v NY, když jsem tam bydlela chodila v SOHO, kde má byt, doufaje, že ho potkám (realita). Smál se tomu a byli jsme rádi, že jsme se konečně našli a že se máme. Bylo to tak reálný, že jsem ráno chvíli váhala, proč ležím v posteli sama.

Jsem trochu nachcipanej, a tak jsem si zdrimnul.
Pamatuju si útrzky. Začalo to, že jsem byl někde v kostele a měl jsem neco řešit a Otcem. Pak jsem odcházel a všiml si nějaký starší latino uklízečky (teda ona starší nebyla, ale spíš kůže to vypadalo, že to nebude člověk), která drhla dřevěné schody, ale takovým dosti divnym stylem. Krom vzhledu jsem divil, proč to drhne tak divne a proč na to potřebuje tolik vody, co "drhne" smetáčkem. tu vodu nabira na plastovou lopatku a za nějakého mumlani typu, že nám to stejně nepomůže, chlastá vodu z lopatky.
Pak jsem vyšel ven a začalo nanebevzetí. Žádné velké fanfáry. Prostě se trochu rozzářilo nebe. V dáli bylo vidět cosi jako umělecká malovaný zámek. Vleže jsem se vznášeli a byli jsme unášeni tím směrem. Vim, že jsem si říkal, že musím být v klidu, na nic nemyslet a nechat se vést.
Pak mě napadlo, že se tam stejně nedostanu, protože mám daleko k tomu, abych byl tak čistý a dostal se tam.
Pak jsem začal zpomalovat a všiml jsem si jakési kopule nad Zemí. A bylo to jasný. 2x jsem vrazil do ty kopule a byl jsem zpět na zemi.
Pak se všechno změnilo a bylo geometrické. Rudé čáry a okolo černo. Něco jako velké cerno-cerveny kvádry. Jenom to.
O jednom jsem věděl, že je budova. Řekl jsem si, že tam nejdu. Že na to seru. Že jsem to už videl.
Pak se sen změnil a byl jsem na louce, kde byl nějaký Otec a očividně manik, co krade relikvie. Dohadovali se o nějakým kusu. Je možný, že jsem byl někde mezi nima. Na straně manika a taky jsem věděl důležitost pro církev.
Měl psa. Ovčáka. S tím jsme si hráli, a pak měl na něco chuť. Koukali jsem do nějakého tlumivku, kde byly hrušky. Vypadaly divně, a tak jsem mu řekl, že tu mu nedam. pak jsem nějakou vybral, kousl do ní a pak se probudil.

Dneska se mi zdálo, že bydlím se spoustou lidí a někdo přeskládal
a přeorganizoval skříně s oblečením a tu s mýma spoďárama dal
strašně vysoko a byl tam jenom rozbitej žebřík.
A pak jsem šel v cizím domě, v noci po chodbě s kafem,
který jsem nesl v lucerně, musel jsem jít po schodech a pronásledovali mě duchové.

byl jsem s dcerou někde v airbnb, v nějakém bývalém statku nebo co, kupodivu v praze kde bydlíme, kousek od bytu, snová logika, neřešme.
byl to barák s výhledem do kyjvského údolí. a jednou se tam takhle vracíme autobusem... a v tom údolí pochodují dva obří roboti, něco jako at-at walker ze starwars ale kulatý a zaoblený jak z války světů, rozbíjeli baráky, zašlapávali lidi, rozkopavali auta a stříleli plazmové sloupy které tavily asfalt... a všem kolem to bylo absolutně jedno! všichni to ignorovali a když jsem na to upozornil tak mě okřikovali ať nehrotím, že se nic neděje.
nedalo mi to a začal jsem se evakuovat, dceru jsem vyslal tramvají domů a začal nakládat věci do auta. v tom se začali do toho statku přijíždět auta a z nich vystupovat lidi, jakože nový turnus. bylo mi řečeno že se máme všichni vypravit do kanclu majitele kde já odevzdám jemu klíče od ubytka a těm novým ho on předá.
tak jsme šli. většina z nás nahá, neřešme. došli jsme k něčemu co vypadalo jako ten nejtemější hiphop klub z bronxu a že tam to jako je. u vstupu mi řekli že my co odevzdáváme musíme dovnitř s páskou přes oči. to mě bylo divné, zejména proto že za holkou co mě chtěla nandat pásku byla další a ta už měla připravená pouta.
to se mi nelíbilo takže jsem po nich mrsknul klíče, vykroutil se a prorazil si cestu k východu. následně jsem za nejbližším stromem číhal jak se situace vyvyne. ukázalo se že jistá skupina obyvatel si vyjednala ochranu od alienu za to, že jim seženou a odevzdají skupinu konkrétních lidí které alieni z nějakého důvodu chtějí. já byl určen k odevzdání.
to mě fest nasralo. našel jsem si dva nejpevnější klacky, každý chytil do jedné ruky a postavil se k východu z klubu (stále nahý) s tím že kdo vyleze, ten dostane, protože takhle teda ne!
těsně před prvním dopadem kyje na hlavu zrádce, zaprodance a kolaboranta... mě vzbudil budík.

Byla jsem se skupinou lidí a celé to bylo hodně symbolické a zaměřené na mou sestru... Byli jsme u ní nejdřív v malém pokoji a pak v několika patrové chatě, která vypadala jak hodně cool lokace z videohry.
Sestra měla v pokoji několik zvířátek, v průběhu snu se měnil počet i druhy, a skupina se chovala dost podle jejího chování a názorů.

Nejdřív všechno vypadalo celkem dobře, přestože sestra projevovala vůči mně takovou jako agresi mimochodem, jako bývá mezi sourozenci často, dokud jsou v dětském věku.
Pak někdo rozdal každému z nás něco, co vypadalo jako diapozitivy, ale jen s temnotou místo obrázku. Když se přes to člověk podíval, pro ostatní se okolo něj lehce rozsvítila podivná žlutavá záře a on sám vnímal věci jinak, chápal některé věci víc a hlavně to vnitřní pochopení vyvolávalo silnou touhu po opakování. A protože to fungovalo nejlíp při pohledu do temnoty, lidi občas zůstávali zírat do temné vody a nevnímali, že se topí, nakláněli se nebezpečně nad propastí a podobně.
Než jsem se rozhodla, jestli to zkusit taky, viděla jsem, v jak nebezpečných situacích jsou ostatní, takže jsem místo toho začala běhat a poletovat po okolí, vytahovat lidi z vody, od různých jam a dalšího nebezpečí, a pokládat je na bezpečnou půdu. Sice jsem jim tím trochu zkrátila halucinaci, protože už nezírali do temnot, ale aspoň je to nestálo život.

A pak se z toho všichni začali dostávat, začali víc vnímat realitu... Ale nevnímali mě.
Bavili se spolu a jako by mou přítomnost ve vzpomínkách nahrazovali jinými věcmi a lidmi.
Já vnímala, že jsem méně a méně hmotná a že mě něco fyzicky táhne pryč. Což když se nemůžete ničeho chytit a procházíte hmotou, není úplně ideální.
V hlavě se mi ozvala entita lovecraftového typu. Prý jsem na sebe svým chováním upozornila prastaré božstvo a ostatní teď pustí, ale mě vtáhne do Žluté propasti.
Vizualizovalo se mi cosi jako kulatá vrata na nebi, která se otevřela a kolem se utvořil vír jak ve výlevce, který ale vtahoval jen konkrétní věci, například mě.
V tu chvíli jsem se držela poslední věci, co ještě šla uchopit, kovové mříže, která symbolicky oddělovala můj svět od prázdnoty vedoucí k zmíněným vratům.

Pak mi hlas řekl, že mám šanci se zachránit.
Sestra a známí z té party si vzpomněli, že existuju a přišli k mříži.
Hlas jim řekl, že mě osvobodí, pokud se sestra vzdá některého z imaginárních mazlíčků (nešlo o to obětovat živé zvíře, ale vybrat z několika možností v omezeném čase). Sestra hned řekla, že rozhodně, samozřejmě, že mě zachrání... Ale pak začala řešit, kterého se tedy vzdá.
A rozhodovala se dlouho.
Moje ruce byly méně a méně skutečné, takže bylo náročnější se udržet, mřížová vrata se jako symbolický odpočet pomalu zavírala a sestra řešila "týjo... Já nevím... A možná, ale možná spíš C?"
Až když jsem promáchla skrz mříž a bezmocně se řítila vstříc neznámu, tak se sestra nějak rozhodla, i když technicky už po termínu.
Vrátilo mě to zpět před mříž, opět dost hmotnou, abych mohla stát. Kolena se mi klepala a musela jsem se opírat o mříž.
Ostatní zajásali, že je vše v pohodě a vrátili se se sestrou do domu.
Já opět slyšela v hlavě ten hlas.
Řekl, že technicky se vrata neotevřela, to, co jsem cítila, bylo jen kukátko.
Vizualizovala se mi opět vrata a místo otevření celých se uprostřed otevřela jen malá kulatá část. Pořád to bylo velké, že bych se pohodlně vešla, ale fungovalo to tak, že síla a rychlost, jakou táhlo tohle "kukátko" byla poměrově neskutečně menší než kdyby se otevřela celá vrata, kam by vešel celý dům...

Včera se mi povedlo rozbít talíř, takže pochopitelně se mi zdálo o tom, že na co sáhnu to rozbiju.
Drahou elektroniku, stůl.. nakonec nějakou drahou konec na čaj. Tu už jsem rezignovane hodil do odpadu.
Sen koncil tak, že za mnou přišel šéf a s vážnou "je mi líto tváří" mi chtěl říct, že budu muset skončit. Ani jsem ho nenechal dopovědět, či chtěl a řekl.jsem mu, že je to jasný. Pak jsem se vzbudil.

Měli jsme velkou rodinou oslavu Silvestra. Během večera jsme měli udělat rituál, v rámci kterého jsme měli jít na hřbitov za našimi mrtvými příbuznými, nabídnout jim sto chlebíčků na usmířenou a následně zapálit sto svíček, aby nezasahovali do našeho světa.
Tenhle rok měly být chlebíčky a svíčky na mně, ale nikdo mi o tom neřekl, takže jsme neměli duchům zesnulých co nabídnout, a následkem toho začalo silně pršet.

Zdálo se mi, že jsem byl v místě, kde jsem bydlel jako malej.
Při cestě na zahrádky jsem si tal trip (resp nějakej prášek obdobné funkce). Všechno se rozzářilo a najednou se tam objevil můj pes z dětsví.
Začali jsme si spolu hrát a mluvili jsme spolu. Už nevím co, ale bylo to super.

Zdálo se mi, že mámin extra protivný soused je doktor a že já jsem to zjistila až v momentě, kdy jsem seděla v čekárně a otevřely se dveře ordinace s obligátním "A kdo je další?"

Často se mi vrací sny, ve kterých vědomě odcházím z tohohle světa. Dneska mě to probudilo ve 3 ráno (ještě ke všemu se mi sama od sebe v obýváku pustila tv asi nějakou aktualizací, což mě zaskočilo). Často v těch snech prožívám bolest, lhostejnost a přehlížení konkrétní osoby. Pak slyším takový volání, že už to můžu vzdát, že nic hezkýho nepřijde, tak jdu. Je mi to líto, ale jdu a tu smrt si odžiju. Někdy to dlouho bolí, jindy je to rychlý. Někdy se zas vrátím zpátky do toho snu na začátek a někdy přijde dlouhá tma. Většinou se pak probudím brečící a musím spát trapně s lampičkou. Dneska jsem procházela před probuzením dokonce rozkladem vlastního těla.