Jsem voják, mam zranění na pravé noze a tak jsem s tím v nemocnici. Snad všechno tu má jen bilou barvu.
Přijde ke mě sestřička, je to hezká blonďatá ukrajinka, tak kolem 20ti let. Má se ke mě, nejdřív mě olizuje na krku,pak mi dává pusu na tvář, poté se začneme líbat.
A hle uzdravila mi nohu.

Zdálo se mi, že Čína postavila na mistrovství světa v ledním hokeji jeden z nejlepších týmů na světě, a my jsme s nimi měli hrát o titul. Zároveň ale v pravidlech šampionátu proběhly změny, a o sporných momentech - pochybných gólech a tak - už nerozhodovali rozhodčí, ale představenstva tři korporací, které šampionátu daly největší sponzorský dar - a v jedné z nich měla Komunistická strana Číny většinový podíl.

Jsem na Šumavě. Slunce zapadlo,ale este svítí na mraky, které jsou nad údolím kde rostou stromy. Maji takovou hezkou zlatou barvu. Najednou se ty mraky začnou měnit do takových spirál a hle najednou je z nich ohromná postava Libuše, která jede na jejím koni. Vlasy ji vlajou a jakoby jede nad tou krajinou.
Třikrát jsem se rozbrečel dojetím. Vím, že ji miluju.

Mnoho snů. Poslední dobou se ráno budím a pospávám, takže se mi zdá mnoho snů.
Sen 1: byl jsem s rodinou před svoji starou základkou. Po chodníku na naší straně šla cikánka a měla maláho rotvajlera. Takovýho trochu jetýho.
Reflex zavelel, že se ní nechci nic mít, ale pochopitelně pes se ke mě měl, a ona že mi ho dá, když se ten pes tak kě mě má. Nechtěl jsem.
Pak ale k bábě přišel ultra velkej (a taky jetej) dobrman a tomu jsem se pochopitelně taky líbil. Baba, že mi teda v klidu dá jeho.
Ten pes byl fakt velkej, trochu ošklivej, ale tak, že z trochou práce by byl ok a já, mno, já už ho taky chtěl, ale začal jsem nad tím přemejšlet.
Byt, chodím do práce, pes potřebuje běhat. Co na to domácí? Tak jsem zavolal domácím a mám pocit, že to nakonec nevyšlo.
Sen 2: Byl jsem nějakej hrdina na severu (Finsko). Bojoval jsem se zločinem a asi celkem dobře. Pamatuju si, že jak bylo po všem, tak jsem jel na motorovejch saních do svého úkrytu nějde na ledovým jezeře. Ačkoliv to vypadalo dobře schovaný (asi i za pomoci nějakého hi-tech), tak jsem si začal klást otázku, jestli mě tam přeci jenom někdo nenanjde. Nakonec jsem se svalil na gauč se skotskou v ruce a odpočícal.
Sen 3: Byl jsem v nějakým maloměstě a někdo tam znásilnil early náctilenou holku. Po nějaký době se hajzla podařilo najít a zavolali jsme soudce.
Ten přijel a začal probíhat soud. V nějaký úzký mšstský zasedačce. Bylo to zlváštně mixlí, protože soudce působil jako z US (byť mluvil čestky), ale policajti byli Češi.
Všichni jsme volali po hrdelním trestu. Všichni jsme tu holku znali a na děti se nešahá.
Už to skoro vypadalo, že to tak dopadne, ale soudce si na poslední chvíli vzal den na rozmyšlenou.
Sen 4: Opět někde na severu. Koordinoval jsem dronovej a útok po vodě proti russákům. Koordinaval jsem toho už dost, ale tohle bylo důležitý. Měli někde "centrálu" u břehu, tak jsme tam byli s přístrojí to omrknout na živo. Získlaly se informace, které jsme chtěli a plavali jsme domů. Pak jsem se vzbudil.

Z nějakého důvodu mi mozek naservíroval kompletní akční film o tom, že jsem součást posádky zásobovací lodi na cizí planetě a jsem uvězněný v dole, kde jsou i vetřelci. Figurovali v tom žoldáci, kteří přišli pro vetřelčí vejce, dělníci loajální megakorporaci, kteří nás na konci zradili, hromada plamenometů, nástražné miny, voda kapající ze stropu a jedna (relativně slabá vetřelčí královna.

Mělo o i sequel v podobě boje proti kapitalismu (vyrážel jsem do něčeho co byl mix mezi zábavním parkem a kolonií, abych tam začal nepokoje proti výše zmíněné megakorporaci), ale to už jsem se probudil. Představa, že by boj proti kapitalismu měl úspěch, byla už moc optimistické sci-fi, než aby to moje spící hlava dokázala udržet konzistentní.

Odpaloval jsem pro Babiše balistické rakety na jeho politické oponenty a nepřátele Agrofertu.

Čas od času za mnou přišla skupinka gaunerů v čele s blondýnou s výraznou rtěnkou a lesklými červenými šaty s flitry, aby mi dali nové zadání a seznam cílů. A jak jsem s nimi tak mluvil, koho to šéf potřebuje nechat vyletět do vzduchu, tak jsem si říkal: "Co budeš dělat, až s tím budeš chtít přestat? Ostatní na to mají alespoň nějakou dobrou výmluvu, že je vydírali, ale tobě bylo akorát blbý říct ne."

wow, snad po deseti letech se mi mozek rozhodl promitat reprizu klasickeho hororu o vypadlem zubu :D

Nepamatuji si mnoho, ale byla jsem někde se skupinou přátelských lidí a děly se mi divné věci. Třeba jsem šla chodbou a najednou se změnil strop na moře a plavaly tam malované velryby. Ptala jsem se ostatních, zda to vidí taky a říkali mi že ano, že to je normální. A já si říkala, že takhle realita přece nefunguje a to mě probudilo. Škoda

Dneska se mi zdálo o Sadako z Kruhu. Byl jsem na starým dědové baráku, v noci, po tmě a v kuchyni. Kuchyně byla prázdná a uprostřed televize. Ta se zničeho nic zapla, a tam klasická scéna. Pak telefon. Seven days a bylo. Mám pocit, že jsem ji ještě zahlidl z okna. No nic bylo mi to jedno.
Za sedm dní, Sadako lezla z televize a já jí to začal rozmlouvat. Že ona není zlá, že za to nemůže. Že chápu, jak moc to má na hovno a že jestli chce, tak se na to může vykašlat a zůstat s náma. Vzala to. Střih, jsme párkrát někde venku, ještě je kost a kůže a výpad jak strašák. Střih jsme v zoo. Střih, jsme doma. Tam celá rodina a tetky. Asi nějaká oslava. Sadako trochu oplacana, normální barvu kůže. Nějakým stylem "happy". V obličeji trochu tupá a někde v zadu trochu nebezpečná.
Tetky mě něčím nastaly, tak říkám Sadako, jestli by je nemohla trochu postrašit.
Sadako jde do kuchyně (která je skoro stejně prázdná jako na začátku). Pozvolna obcházím dveře a čekám, co bude. Nic. Pak jsem se vzbudil.

Zdálo se mi, že jsem neviditelná. Blízký lidi mě míjeli, furt jsem na ně křičela, mávala, dotýkala se jich a nic. Tak jsem si lehla na zem a čekala, až umřu…moc hezkej sen.

Les, skoro západ slunce, sníh, piknikový stůl, zahradní židlička a výhled na řeku
Malý kluk hrající si kolem, kterému jsem vysvětloval, že to je moje poslední hodina, než zemřu. A že tu čekám, protože tu je dobrý výhled na řeku.
Vyzvedli mě moji rodiče, řekl jsem, že nespěchám a můžu se s nimi klidně ještě projít.
Mluvili jsme a vzali mě na večeři s lidmi, které jsem neznal. Byli to rodiče toho kluka a mě si u jídla nikdo nevšímal.
Pak jsme seděli ve společenské místnosti nějakého penzionu, koukali na klip z glam rockového koncertu, ze kterého byla máma nadšená a já se rozplakal, protože jsem ještě nechtěl umřít.

Zdál se mi opět jeden z fantaskních snů, který pomáhá odpovědět na složité otázky, na které narážím na terapii a sama na ně vědomě nedokážu najít odpověď.

Hledám přijetí, komunitu. To je odpověď.

Velká skupina lidí, která obsahovala mé kamarády, známé i skutečné herce, byla na něčem jako letním soustředění, kde se lidi bavili po různých skupinkách, tvořili úžasné věci a vymýšleli a zkoušeli scény, výsledkem měl být epický film, který teda v mé představě obsahoval divnou kombinaci Dr. Strange a nejnovější Duny, přitom jako by se to odehrávalo ve Val Royeaux z Dragon Age, podle masek a kostýmů.

Byla jsem tam šťastná. Náhodně jsem pomáhala, kde se dalo (náhodně se mě někdo zeptal na názor na odstín látky a během chvilky jsem pomáhala sestavovat kostým hlavního záporáka, jinde jsem během nesouvisející deskovky řekla nějaký random nápad a za chvilku jsme vyráběli několik velice cool vychytávek, které se pak staly velmi důležitou součástí charakteru jedné z hlavních postav), přitom to více méně bylo jen náhodné rozhovory, ze kterých vyplynulo mnohem víc... To bylo tak super...

Jenže všechno jednou končí...
Příprava skončila a byl čas točit.
A já vlastně nebyla součást týmu... Jasně, víceméně každý mě rád viděl a občas jsem mohla a něčím pomoct... Ale měli práci a já nebyla součástí...

Mohla jsem stát stranou a pozorovat, film vypadal fakt epicky... Navíc se mi nějak zobrazovaly komentáře na jednotlivé věci, přesněji na herce, dekoratéry, kostyméry... Všechny, kdo byli součástí.
Na všechny, kdo byli v titulcích.
Na všechny mé kamarády a známé.
Všem jsem jim to přála, ale bylo to jako být mrtvá, být duch, který nemůže cítit a vnímat a přitom vidí všechny, kteří mohou... Bolí to. Je to až moc reálné.

Pak se se mnou dala do řeči jedna herečka.
Její postava byla super významná a mocná, ale oficiálně měla zemřít. Ale ona měla plán.
Získala jsem vlastně roli, i když jinak než jsem chtěla.
Hrála jsem mladou elegantní šlechtičnu, ale nic okolo ní nebylo reálné, byla to jen pavučina lží. Řekla bych, že byla jen loutka, ale bylo to horší.
Být součástí filmu bylo jako larp, jako RPG hra. Procházeli jste reálným prostředím v kostýmu a žili její příběh.
Já sice vypadala krásně, ale na zádech jsem měla neviditelný temný stín, hlas, co mi říkal, co dělat a když nějaký můj pohyb nebyl dost dobrý nebo jsem nepůsobila dost autenticky nebo třeba nemluvila správně, tak mohl převzít kontrolu nad částí nebo celým tělem a to bylo neskutečně děsivé a nepříjemné.

Spousta lidí/postav hrála role, předstírala v boji o moc a dalších pletichách.
Já nemohla "vypadnout z role", chvilku si třeba odpočinout... Předstírala jsem klid na hraně absolutní paniky a existenciálního děsu.

...
Tohle je emočně to, co prožívám v reálu.
Chci být součástí komunity, ale dopadá to takhle a to nezvládám...

Je to celkem zajímavý pozorovat sny. Povětšinou je naprosto krásně vidět, jak si podvědomí "ulevuje".
Např. jsem si nedávno vzpomněl na jednoho mýho dlužníka a hned jsem mu ve snu brutálně vynadal.
Nevím, jestli je to věkem, ale začínám se hodně vracet do míst, kde jsem žil jako malej/mladej.
Tyhle sny jsou zajímavý, protože si ty místa už moc nepamatuju, a tak i ve sne se to "skladá" nadivoko.
Asi 2x se mi zdálo o kamarádově tátovi. Budit mu země lehká, sice jsem mu neříkal strejdo, ale jako strejda fungoval. (Musím sehnat číslo na toho kamaráda).
O víkendu se mi zdálo o malým klokanovi, co si šel se mnou hrát. Teda hrát.. Ožužlával mi ucho až tak, že jsem se vzbudil :D.

Šli jsme někam na dalekém severu, přespávali v něčem mezi iglú a zemljankou (předpřipravená díra a stěny, jen dopřikrýt vchod/střechu) a všude bylo strašně sněhu.
Všichni měli několik vrstev oblečení, jen moje babička měla jen lehkou bundu a tvrdila, že víc nechce, že už na tom nezáleží...

Já měla s sebou teplou mikinu navíc, získanou v předchozí snové zápletce (týkala se westernových postav a řešila jsem s nimi něco v několika časových linkách současně, ale detaily už nevím) a nakonec byla ochotná si ji na naléhání všech vzít.

Byla to jako animace a podle ní současně larp, jehož jsem byla součástí.
Vymyslela jsem cool strašidelný kostým hodin s barevnými "skleněnými" tabulkami, kde se objevovaly "věci uvězněné uvnitř".
A druhý kostým automatu "věštkyně", opět jakoby hororové, zapomenuté a poškozené zubem času.

Měla jsem v hlavě detaily, všechny součástky, jen to dát dohromady.

Současně jsem řešila víc jakoby v animaci příběh, jehož jsem byla součástí. Pamatuju si nebezpečné víceméně zombie, o kterých se nevědělo a fakt nás překvapily, a že naopak zjevná armáda lidožravých stvůr, byla banda nešťastných mladých z přátelského indiánského kmene, kteří měli masky a "kanibalské hody" vypadaly uvěřitelně ale byly falešné.

A byla tam moje mamka, které se rozbil walkman (ano, v reálu ho nemá, nechápu, proč walkman) a Lia a vícero známých z kempů... A bylo to zamotané a zvláštní.

O mrdání.