Dneska se mi zdálo o Sadako z Kruhu. Byl jsem na starým dědové baráku, v noci, po tmě a v kuchyni. Kuchyně byla prázdná a uprostřed televize. Ta se zničeho nic zapla, a tam klasická scéna. Pak telefon. Seven days a bylo. Mám pocit, že jsem ji ještě zahlidl z okna. No nic bylo mi to jedno.
Za sedm dní, Sadako lezla z televize a já jí to začal rozmlouvat. Že ona není zlá, že za to nemůže. Že chápu, jak moc to má na hovno a že jestli chce, tak se na to může vykašlat a zůstat s náma. Vzala to. Střih, jsme párkrát někde venku, ještě je kost a kůže a výpad jak strašák. Střih jsme v zoo. Střih, jsme doma. Tam celá rodina a tetky. Asi nějaká oslava. Sadako trochu oplacana, normální barvu kůže. Nějakým stylem "happy". V obličeji trochu tupá a někde v zadu trochu nebezpečná.
Tetky mě něčím nastaly, tak říkám Sadako, jestli by je nemohla trochu postrašit.
Sadako jde do kuchyně (která je skoro stejně prázdná jako na začátku). Pozvolna obcházím dveře a čekám, co bude. Nic. Pak jsem se vzbudil.

Zdálo se mi, že jsem neviditelná. Blízký lidi mě míjeli, furt jsem na ně křičela, mávala, dotýkala se jich a nic. Tak jsem si lehla na zem a čekala, až umřu…moc hezkej sen.

Les, skoro západ slunce, sníh, piknikový stůl, zahradní židlička a výhled na řeku
Malý kluk hrající si kolem, kterému jsem vysvětloval, že to je moje poslední hodina, než zemřu. A že tu čekám, protože tu je dobrý výhled na řeku.
Vyzvedli mě moji rodiče, řekl jsem, že nespěchám a můžu se s nimi klidně ještě projít.
Mluvili jsme a vzali mě na večeři s lidmi, které jsem neznal. Byli to rodiče toho kluka a mě si u jídla nikdo nevšímal.
Pak jsme seděli ve společenské místnosti nějakého penzionu, koukali na klip z glam rockového koncertu, ze kterého byla máma nadšená a já se rozplakal, protože jsem ještě nechtěl umřít.

Zdál se mi opět jeden z fantaskních snů, který pomáhá odpovědět na složité otázky, na které narážím na terapii a sama na ně vědomě nedokážu najít odpověď.

Hledám přijetí, komunitu. To je odpověď.

Velká skupina lidí, která obsahovala mé kamarády, známé i skutečné herce, byla na něčem jako letním soustředění, kde se lidi bavili po různých skupinkách, tvořili úžasné věci a vymýšleli a zkoušeli scény, výsledkem měl být epický film, který teda v mé představě obsahoval divnou kombinaci Dr. Strange a nejnovější Duny, přitom jako by se to odehrávalo ve Val Royeaux z Dragon Age, podle masek a kostýmů.

Byla jsem tam šťastná. Náhodně jsem pomáhala, kde se dalo (náhodně se mě někdo zeptal na názor na odstín látky a během chvilky jsem pomáhala sestavovat kostým hlavního záporáka, jinde jsem během nesouvisející deskovky řekla nějaký random nápad a za chvilku jsme vyráběli několik velice cool vychytávek, které se pak staly velmi důležitou součástí charakteru jedné z hlavních postav), přitom to více méně bylo jen náhodné rozhovory, ze kterých vyplynulo mnohem víc... To bylo tak super...

Jenže všechno jednou končí...
Příprava skončila a byl čas točit.
A já vlastně nebyla součást týmu... Jasně, víceméně každý mě rád viděl a občas jsem mohla a něčím pomoct... Ale měli práci a já nebyla součástí...

Mohla jsem stát stranou a pozorovat, film vypadal fakt epicky... Navíc se mi nějak zobrazovaly komentáře na jednotlivé věci, přesněji na herce, dekoratéry, kostyméry... Všechny, kdo byli součástí.
Na všechny, kdo byli v titulcích.
Na všechny mé kamarády a známé.
Všem jsem jim to přála, ale bylo to jako být mrtvá, být duch, který nemůže cítit a vnímat a přitom vidí všechny, kteří mohou... Bolí to. Je to až moc reálné.

Pak se se mnou dala do řeči jedna herečka.
Její postava byla super významná a mocná, ale oficiálně měla zemřít. Ale ona měla plán.
Získala jsem vlastně roli, i když jinak než jsem chtěla.
Hrála jsem mladou elegantní šlechtičnu, ale nic okolo ní nebylo reálné, byla to jen pavučina lží. Řekla bych, že byla jen loutka, ale bylo to horší.
Být součástí filmu bylo jako larp, jako RPG hra. Procházeli jste reálným prostředím v kostýmu a žili její příběh.
Já sice vypadala krásně, ale na zádech jsem měla neviditelný temný stín, hlas, co mi říkal, co dělat a když nějaký můj pohyb nebyl dost dobrý nebo jsem nepůsobila dost autenticky nebo třeba nemluvila správně, tak mohl převzít kontrolu nad částí nebo celým tělem a to bylo neskutečně děsivé a nepříjemné.

Spousta lidí/postav hrála role, předstírala v boji o moc a dalších pletichách.
Já nemohla "vypadnout z role", chvilku si třeba odpočinout... Předstírala jsem klid na hraně absolutní paniky a existenciálního děsu.

...
Tohle je emočně to, co prožívám v reálu.
Chci být součástí komunity, ale dopadá to takhle a to nezvládám...

Je to celkem zajímavý pozorovat sny. Povětšinou je naprosto krásně vidět, jak si podvědomí "ulevuje".
Např. jsem si nedávno vzpomněl na jednoho mýho dlužníka a hned jsem mu ve snu brutálně vynadal.
Nevím, jestli je to věkem, ale začínám se hodně vracet do míst, kde jsem žil jako malej/mladej.
Tyhle sny jsou zajímavý, protože si ty místa už moc nepamatuju, a tak i ve sne se to "skladá" nadivoko.
Asi 2x se mi zdálo o kamarádově tátovi. Budit mu země lehká, sice jsem mu neříkal strejdo, ale jako strejda fungoval. (Musím sehnat číslo na toho kamaráda).
O víkendu se mi zdálo o malým klokanovi, co si šel se mnou hrát. Teda hrát.. Ožužlával mi ucho až tak, že jsem se vzbudil :D.

Šli jsme někam na dalekém severu, přespávali v něčem mezi iglú a zemljankou (předpřipravená díra a stěny, jen dopřikrýt vchod/střechu) a všude bylo strašně sněhu.
Všichni měli několik vrstev oblečení, jen moje babička měla jen lehkou bundu a tvrdila, že víc nechce, že už na tom nezáleží...

Já měla s sebou teplou mikinu navíc, získanou v předchozí snové zápletce (týkala se westernových postav a řešila jsem s nimi něco v několika časových linkách současně, ale detaily už nevím) a nakonec byla ochotná si ji na naléhání všech vzít.

Byla to jako animace a podle ní současně larp, jehož jsem byla součástí.
Vymyslela jsem cool strašidelný kostým hodin s barevnými "skleněnými" tabulkami, kde se objevovaly "věci uvězněné uvnitř".
A druhý kostým automatu "věštkyně", opět jakoby hororové, zapomenuté a poškozené zubem času.

Měla jsem v hlavě detaily, všechny součástky, jen to dát dohromady.

Současně jsem řešila víc jakoby v animaci příběh, jehož jsem byla součástí. Pamatuju si nebezpečné víceméně zombie, o kterých se nevědělo a fakt nás překvapily, a že naopak zjevná armáda lidožravých stvůr, byla banda nešťastných mladých z přátelského indiánského kmene, kteří měli masky a "kanibalské hody" vypadaly uvěřitelně ale byly falešné.

A byla tam moje mamka, které se rozbil walkman (ano, v reálu ho nemá, nechápu, proč walkman) a Lia a vícero známých z kempů... A bylo to zamotané a zvláštní.

O mrdání.

První fáze byla velmi povědomá a byla jako dětství, dobrodružství, piráti, hromada mlhavých ale přátelských postav.
Postupně jsem si vzpomněla, co udělat a dostala se dal.

Druhá fáze byla jako doba okolo 20 let. Neomezené možnosti, zřetelnější známí. Ale buď jsem dokázala vnímat najednou všechny možnosti, jak situaci řešit, nebo všechny předchozí pokusy. Příběh okolo tajných agentů, který byl trochu hrou, kde se měnilo, kdo je přítel a kdo dvojitý, trojitý agent a podobně, jsem hladce prošla do další fáze.

Pak byly různé kratší vizuály, jako když člověk přepíná aplikace v mobilu, ale jsou to světy jejichž je součástí. Bylo to matoucí, ale vnímala jsem buď různé varianty řešení nebo různé předchozí pokusy a dostala se až k jádru.
Svět, respektive všechno kolem, je simulace. Byla tam bytost, co byla personifikací té simulace. Nějak jsme se částečně promíchaly a částečně to byla moje reálná sestra, ale byla tam, aby se dalo i zevnitř interagovat se systémem.
Simulace měla UI, co se snažila mě udržet uvnitř a nějak to přizpůsobit, ale já teď viděla všechna daná omezení, přes která jsem dokázala cokoli.

Já chtěla ven.
Pokud je to simulace, musí být něco mimo.
Začaly se mi objevovat pochybnosti doslova jako varovné hlášky. Věci jako "co když jsi jen NPC a venku není nic?"
Ale já byla rozhodnutá.
Chvilku jsem měla spíš fyzický než vizuální pocit.
Před obličejem/očima jsem měla hladkou světlou plochu, na které jako by zrovna doběhl film... Okolo těla jsem cítila těsný ale vlastně příjemný kokon? Jako když jste zabalení v teplé suché dece, ale měla úplně jiný povrch než moje peřina... A něco jsem měla jinak. Tvar těla, tvar hlavy, nějaký útvar byl nahoře nad čelem, ale nešlo to úplně pojmout...

Chvilku jako kdyby blikalo tahle realita a vjemy ze světa okolo skrz sebe a pak už tamta realita nešla udržet a já byla tady a kupodivu úplně vzhůru, žádné dozvuky ospalosti.
To se mi nestává... Většinou se budím buď vyplašená z noční můry a nebo ospalá...

Zdál se mi zas šílenej apokalyptickej sen. Vzhledem k mýmu životu poslední týdny, jsem to přijala jako vcelku logický vyústění.
Hezký místo, někde ve městě, léto, všude hodně lidí a pak nekončící teroristický útoky, lidi, co utíkali před padající sutí, bolest, krev, mrtvoly, boje s teroristy. Několikrát jsem musela podříznout nějakou šílenkyni, co chtěla vyhodit do vzduchu kancelářskou budovu s tisicovkama lidí. Absolutní peklo. A já furt jen přežívala a snažila se schovat do bezpečí, který jsem ale nikde nenacházela. Ach, jak ty naše podvědomí umí pracovat.

Že jsem s hubou u země cosi hledal pod skříní v jakémsi zaprášeném krámu, zpíval si u toho Marleyho "Burning and looting" a nějaká náhodná kolemjdoucí si začala zpívat se mnou.

To bylo naprosto boží.

Bosky jsem se byl proběhnout do lesa, kde byla nějaká nádrž se pstruhy. Dva vysoké posedy a plot.

Už neposkládám příběh, ale byl tam Koudy, kterýmu moje kamarádka obdivovala vlnu na vlasec, a Raveboy, kterej seděl v ratanovým křesle a hrozně mudroval...taky mudřec mudry :)

HNILOB: uz to tak bude no, pozde bycha honit, co je psano, to je dano a jestlize prej nevedel, tak presto je jasne, ze seznati mel a mohl!:))

HAR4NT: à sakra :))

HNILOB: no, to bylo o tvy dusi, jaks ji upsal dablu..:)

Že jsem našel/šlohnul (už nevím) balík drog a začala mě nahánět nějaká banda ať to vrátím. Věděl jsem, že mě stejně zabijou a tak mě napadlo že uteču do armády. Přijel jsem před kasárna, že chci ihned nastoupit a oni mi dali k podpisu papír, kde jasne stalo §80 trestního řàdu. Podepsal jsem a probudil se.

Teď se dívám co za § to kurnik je a lol

Není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb.