Trochu to připomínalo kempy, ale ne úplně. Spíš všude byla spousta známých i neznámých lidí, kteří chodili do stejné velké jídelny na jídla a bylo snazší trávit čas s lidmi (hromadné promítání filmů, výlety, deskovky či rpgčka), protože nebyl problém s dojížděním.

Rozhodovala jsem se, že bych zkusila mástrovat, protože všichni chtěli hrát rpgčka, ale jako vždy bylo výrazně víc zájemců o hraní než dostupných GM. Dokonce jsem vymyslela zajímavý způsob využít losování čísel/symbolů jako prvku náhody místo kostek (zpětně mi to připomnělo jeden zvyk mé oblíbené učitelky ze střední), kterým by se odkrývaly "zapomenuté" detaily k postavám.
Vypadalo to, že konečně překonám strach, že mám nápad, co bude fungovat i téměř bez přípravy a skupinka hráčů působila velmi rozumně (i když jediný, koho dokážu zpětně identifikovat, je Damík...)

V krátké pauze mezi domluvou a samotnou hrou jsem ale najednou byla u mamky v bytě (pořád byl na sídlišti, jen zevnitř vedly dveře do zmíněného areálu) a mamka a paní Milena V. si se mnou povídaly. Nějak jsme narazily na téma historického kontextu novodobých dějin a já řekla něco jako "přiznám se, že období komunismu mi přijde jako dlouhá doba vládnutí stárnoucích páprdů a celé mi to tak nějak splývá... Naopak devadesátky a potom si sice trochu pamatuju, ale taky je to takové pomíchané a nevěřila bych si, kdybych to někde měla detailně popisovat."
Mamka se na mě podívala a tím stylem "tohle není názor, tohle je všeobecně známý fakt" mi oznámila, že je dost tragické, jak málo toho vím.
Zkusila jsem to trochu obrátit ve vtip, že sice ano, ale spousta mých vrstevníků a lidí obecně má výrazně horší všeobecný přehled.
Mamka i paní V. ale s vážným výrazem učitelek poučujících tupějšího žáka řekly, že nikdo nemá tak špatný rozhled jako já a vlastně vůbec nestojí za to se se mnou o něčem bavit.
Pak paní V. odešla a mamka se mnou chtěla něco řešit. Já jí s kamenným výrazem (zakrývajíc slzy na krajíčku) řekla, že přece nestojí za to se se mnou o něčem bavit. Mamka se (samozřejmě) urazila, ale stejně za mnou přišla ještě asi 5x za sebou.
Já chtěla jen klidné místo, být chvilku sama, ale doma to s pořád se vracející mamkou nešlo, tak jsem šla na nějaký pěší výlet s větší skupinou. Tak jsem zkoušela svůj psychický stav řešit s jednotlivými známými (bývalá spolužačka Bára, současní kamarádi), ale i když mě měli vůli poslouchat, všichni byli ale příliš nadšeni z aktuální situace, kterou já nebyla vůbec schopna vnímat. Vůbec nevím, co jsme dělali, kam se šlo a proč všichni cestou sbírali random umístěné košíky s grilovanými špízy... Já se snažila jen nebrečet a jít s davem.
Když jsem pochopila, že oni nejsou schopni vnímat mě a já nejsem schopná vnímat cokoli jiného, tak jsem se přestala snažit to nějak říct. Nasadila jsem částečně přesvědčivý úsměv, odpovídala neurčité neutrální věci (většinou "jasně, v pohodě") a snažila se vymyslet, jak řeknu hráčům, že na mástrování teď fakt nemám a je otázka, zda někdy budu mít...

Byla jsem v nějakém studentském městě, pracovala v mekáči a bydlela jsem v nějakém komunitním centru, které mělo šílený pravidla. Pak jsem potkala nějaké známé, šla s nimi na párty a jeden z nich nám sockám nabídl část svého obřího bytu na neomezenou dobu, jen prostě pro známé a nedělat moc binec.
Přenesla jsem si tam své věci a šla zachránit kamarádku, co byla ve stejné situaci.
V komunitním centru zrovna probíhala čistka, všechny "krámy" vynesli ven a vyvolávali se jednotlivci, co si mohli jít pro svoje věci.

Kamarádka byla nadšená, chtěly jsme rovnou jít, ale když jsem se otočila, zjistila jsem, že zmizela moje taška, kterou jsem si odložila jen na pár vteřin uvnitř. Ven ji nikdo nenesl a zjistila jsem, že obsah někdo naházel do obřího krbu uvnitř místnosti. Zjistila jsem, která holka to byla, zkusila to s ní řešit a nakonec jsme s kamarádkou vyrazily na policii... Ale cestou kamarádka začala panikařit, že se nemůže napít, prostě pití nedá až k puse a to znamená jediné - vzteklinu.

Vyrazily jsme do zoo a tam už se shromažďovali lidé, u kterých bylo podezření na to samé.
Začlo to někde mezi zvířaty a přes bono bono se to nějak dostalo ke skupině holek z komunitního centra. Ty začaly nějaké šílené změny pravidel v centru, jedna z nich byla ta, co mi spálila věci... A pak ony a jejich kámoši napadali ty, co nesouhlasili.
Tady se shromažďovali lidi, co už měli příznaky, aby se vyzkoušela experimentální léčba. Já příznaky neměla, i když jsem si uvědomila, že mě ta holka taky pokousala, ale zůstala jsem se skupinou kvůli kamarádce, protože naprostá většina ostatních tady byly ty útočné holky a jejich kámoši. Snažila jsem se někoho ze sester co přímo doktora odchytit a potichu jim navrhnout, že by nás/je měli nějak oddělit a mně možná stačí dát vakcínu, ale kdykoli jsem přišla blíž, tak mi jen pomalu a nahlas zopakovali poslední instrukci (třeba "Vezmi si podložku a deku a lehni si na zem mezi ostatní!), jako bych jen nepochopila, co se říká. Chovali se k nám dost jako ve školce...
Agresivní holky a jejich banda mě a kamarádku dost pozorovaly, věděly, že jsme odmítly jejich pravidla. Čekaly jen na příležitost.
Já si vzala kamarádku, která najednou působila strašně malá, hubená, křehká a zranitelná, do náruče a když mě nenapadlo už jiné řešení, tak jsem zkusila být aspoň okolo ní jako nárazník či štít, zatímco se kolem začali ostatní zvedat. Připravila jsem se, zavřela oči... A vzbudila se.

DELIRIUM: ze snářu j. Medo

Následoval nějak sen po.
Byla jsem na škole v přírodě, ale chodila jsem tou dobou na vysokou a byli tam různí známí i neznámí lidé, spolužáci ze základky a všechno možné. Byla jsem z toho spíš zoufalá, nic moc mi nešlo, lidi se se mnou moc nebavili, ale už to mělo končit a tak ten zbytek snad nějak přežiju.
Pak přijeli dva noví lidé jen na ten poslední... rok? Měsíc? Týden?
A nikdo si jich nevšímal, tak jsem je seznámila s prostředím a ukázala jim, co všechno se dá dělat.
Částečně jsme mohli ovládat prostředí okolo nás, jako ve videohře jen reálně.
A jak jsem jim ukazovala, co všechno jde a jak je to tu vlastně fajn, tak i když jsem si vybírala místa, abychom se vyhnuli rušení ostatních, tak jsem dokázala velmi cool věci.
Například několik jednotlivců se pokoušelo neúspěšně vyrobit nápoj, co by vypadal alchymisticky a cool ale přitom chutnal dobře. Já nováčkům předvedla, jak stvořit víceméně studánku, ze které tryskalo něco, co vypadalo jako krev s trochou kostěných úlomků a přitom to bylo jen vizuální, nápoj chutnal jako osvěžující lehce mátový čaj. A podobně jsem zvládla víc věcí.
Postupně jsem zjistila, že jednotlivci, které potkáváme, nejsou nepřátelští, naopak většinou reagují "jé ahoj! To xy bylo cool."
A vlastně jsem postupně místo zoufalství a deprese cítila, že to tu mám vlastně fakt ráda a lidi jsou fajn, prostředí je super cool a podobně.

A ke konci snu jsme zjistili, že už pěkně dlouho lidi zapomněli na yorkshíra v jedné z budov. (Nevím, jestli to bylo živé zvíře nebo něčí projekt) Pes přežil a byl prostě jen osamělý, ale pak jsme ho všichni drbali a on byl super šťastný, byl to starší pes měl takový kostkovaný plyšový kabátek, co vypadal jako deka, co si můj mozek spojuje s mým reálným dědečkem.
Jedna holka prohlásila, že ho tedy vezme k sobě, bude se o něj starat a už nebude sám...
A pak jsem se probudila.