Zdálo se mi, že jsem vyhrála 100 milionů a hádala jsem se s přítelem, že jsem mu chtěla půlku dát a on to nechtěl. Tak jsem to vyprávěla příteli a hádali jsme se stejně, že on by to nepřijal. Jen těch 100 milionů chybělo. Ve skutečnosti pro mě udělal tolik, že bych mu chtěla půlku dát, i kdybych vyhrála míň.

Předevčírem se mi zdálo, že jsem umřela. A bylo to super. Takový hezký, odpočinkový a až meditační sen. Umřela jsem při běhu v horách (špatně jsem šlápla na kámen a zřítila se do strže) a pak jsem se objevila v noci u horského jezera, dívala se na hvězdné nebe a najednou se tam objevil můj dávno mrtvý kamarád a říká mi: "Tak konečně jsi tady, to ti to trvalo." Takový klid jsem už hrozně dlouho nezažila. Kdyby to tak mělo být, tak se už vůbec nebojím :-)

Na dnešek se mi ve snu objevil ten samý kamarád jako v předchozím příspěvku a většinu doby mě provázelo něco, co jsem vnímala jako svou reálnou kočku, která ale zůstala doma, já jsem teď na dovolené jinde.

Ve snu mi kamarád řekl, že ve skutečnosti není mrtvý, můžu jít za ním, jen to je trochu komplikovaná cesta a hlavně nechce, aby se o něm dozvěděl někdo další.
Vyrazila jsem na sraz a zahrnovalo to ukrást koloběžku nebo nákupní vozík? Bylo to něco s kolečky, na čem jsem prudce sjížděla nějakou silnici ze svahu. Něco se nepovedlo a brutálně jsem se o něco rozsekala. Kočka byla smutná.
Probrala jsem se doma zafačovaná.
Fungovalo mi, že s rukou na hlavě jsem byla neviditelná, tak jsem šla do vedlejší místnosti, kde měl táta pár kamarádů, což zde byli herci z prvorepublikových filmů, kteří řešili, jak umřel nějaký jejich známý, že můj kamarád je opravdu mrtvý a mě zjevně asi hrabe a že se kolem dějou divný věci (neviditelná já a neviditelná kočka jsme hýbaly věcmi a pro ně to bylo matoucí).

Už před delší dobou se mi zdál sen, ve kterém se mi zjevil můj blízký kamarád, který v reálu už několik let nežije. V tom snu mi říkal, že nevadí, že na mě nikdo jiný nemá čas, on na mě bude mít čas vždycky. A bylo to současně strašně smutné a depresivní a takovým lehce děsivým způsobem uklidňující.

Zdálo se mi, že mám dvě děti. Velmi zrychleně v tom snu bylo i těhotenství a tak, ale spíš jako sestřih ze sitcomu, kde je důraz na jinou postavu (což byl nějaký "známý", co se zajímal až nezdravě moc a chtěl u všeho být).
Pak se to zrychlilo, kdy jsem měla malé druhé a náhodou bylo jen o den mladší než sestry... Asi třetí? Rozhodně měla ve snu dětí víc.
A řešilo se jméno... Sestra řešila jméno holčičky, jestli se má jmenovat po ní nebo po tchýni (ale její nejmladší byl kluk) a já prohlásila, že moje mladší, holčička, bude Heda (po probuzení nechápu proč).

Pak se řešilo spoustu drobností, mamka a sestra všechno věděly nejlíp...
A pak jsem musela na spoustu povinných návštěv po příbuzných a známých.
Klukovi v té době byly asi 3 a byl velmi samostatný jen už toho měl taky dost, holčičce necelé 2 a spala mi v náručí.
Pak se kluk ještě pro něco vracel při odchodu a někdo ze známých ho nedopatřením shodil ze schodů.
To už byli všichni víceméně pryč, já v náručí jedno dítě vyčerpané spící a druhé v bezvědomí a ještě mi telefonoval někdo možná přítel? že bezpodmínečně musíme na maškarní a mám děti připravit, ale já do toho rozhovoru nezvládla vůbec nic říct. Takže jsem se zoufale snažila vyšplhat do prudkého svahu od řeky a doufala, že se tak dostanu k nemocnici, držela pevně obě děti a do uší mi zněl proud slov o akci, která mě absolutně nezajímala, ale nešlo to přerušit ani vypnout a nemohla jsem kvůli tomu volat pomoc...

4,5 měsíční problémy se spánkem mi dneska vykompenzoval sen o půjčovně nástrojů, kde měli konečně i harfu a já měla nebetyčnou radost, že na ni můžu celou noc hrát. Ach! Ale bolej mě trochu prsty, ne, že ne…

Zdálo se mi, že Čína postavila na mistrovství světa v ledním hokeji jeden z nejlepších týmů na světě, a my jsme s nimi měli hrát o titul. Zároveň ale v pravidlech šampionátu proběhly změny, a o sporných momentech - pochybných gólech a tak - už nerozhodovali rozhodčí, ale představenstva tři korporací, které šampionátu daly největší sponzorský dar - a v jedné z nich měla Komunistická strana Číny většinový podíl.

Jsem na Šumavě. Slunce zapadlo,ale este svítí na mraky, které jsou nad údolím kde rostou stromy. Maji takovou hezkou zlatou barvu. Najednou se ty mraky začnou měnit do takových spirál a hle najednou je z nich ohromná postava Libuše, která jede na jejím koni. Vlasy ji vlajou a jakoby jede nad tou krajinou.
Třikrát jsem se rozbrečel dojetím. Vím, že ji miluju.

Mnoho snů. Poslední dobou se ráno budím a pospávám, takže se mi zdá mnoho snů.
Sen 1: byl jsem s rodinou před svoji starou základkou. Po chodníku na naší straně šla cikánka a měla maláho rotvajlera. Takovýho trochu jetýho.
Reflex zavelel, že se ní nechci nic mít, ale pochopitelně pes se ke mě měl, a ona že mi ho dá, když se ten pes tak kě mě má. Nechtěl jsem.
Pak ale k bábě přišel ultra velkej (a taky jetej) dobrman a tomu jsem se pochopitelně taky líbil. Baba, že mi teda v klidu dá jeho.
Ten pes byl fakt velkej, trochu ošklivej, ale tak, že z trochou práce by byl ok a já, mno, já už ho taky chtěl, ale začal jsem nad tím přemejšlet.
Byt, chodím do práce, pes potřebuje běhat. Co na to domácí? Tak jsem zavolal domácím a mám pocit, že to nakonec nevyšlo.
Sen 2: Byl jsem nějakej hrdina na severu (Finsko). Bojoval jsem se zločinem a asi celkem dobře. Pamatuju si, že jak bylo po všem, tak jsem jel na motorovejch saních do svého úkrytu nějde na ledovým jezeře. Ačkoliv to vypadalo dobře schovaný (asi i za pomoci nějakého hi-tech), tak jsem si začal klást otázku, jestli mě tam přeci jenom někdo nenanjde. Nakonec jsem se svalil na gauč se skotskou v ruce a odpočícal.
Sen 3: Byl jsem v nějakým maloměstě a někdo tam znásilnil early náctilenou holku. Po nějaký době se hajzla podařilo najít a zavolali jsme soudce.
Ten přijel a začal probíhat soud. V nějaký úzký mšstský zasedačce. Bylo to zlváštně mixlí, protože soudce působil jako z US (byť mluvil čestky), ale policajti byli Češi.
Všichni jsme volali po hrdelním trestu. Všichni jsme tu holku znali a na děti se nešahá.
Už to skoro vypadalo, že to tak dopadne, ale soudce si na poslední chvíli vzal den na rozmyšlenou.
Sen 4: Opět někde na severu. Koordinoval jsem dronovej a útok po vodě proti russákům. Koordinaval jsem toho už dost, ale tohle bylo důležitý. Měli někde "centrálu" u břehu, tak jsme tam byli s přístrojí to omrknout na živo. Získlaly se informace, které jsme chtěli a plavali jsme domů. Pak jsem se vzbudil.

Z nějakého důvodu mi mozek naservíroval kompletní akční film o tom, že jsem součást posádky zásobovací lodi na cizí planetě a jsem uvězněný v dole, kde jsou i vetřelci. Figurovali v tom žoldáci, kteří přišli pro vetřelčí vejce, dělníci loajální megakorporaci, kteří nás na konci zradili, hromada plamenometů, nástražné miny, voda kapající ze stropu a jedna (relativně slabá vetřelčí královna.

Mělo o i sequel v podobě boje proti kapitalismu (vyrážel jsem do něčeho co byl mix mezi zábavním parkem a kolonií, abych tam začal nepokoje proti výše zmíněné megakorporaci), ale to už jsem se probudil. Představa, že by boj proti kapitalismu měl úspěch, byla už moc optimistické sci-fi, než aby to moje spící hlava dokázala udržet konzistentní.

Odpaloval jsem pro Babiše balistické rakety na jeho politické oponenty a nepřátele Agrofertu.

Čas od času za mnou přišla skupinka gaunerů v čele s blondýnou s výraznou rtěnkou a lesklými červenými šaty s flitry, aby mi dali nové zadání a seznam cílů. A jak jsem s nimi tak mluvil, koho to šéf potřebuje nechat vyletět do vzduchu, tak jsem si říkal: "Co budeš dělat, až s tím budeš chtít přestat? Ostatní na to mají alespoň nějakou dobrou výmluvu, že je vydírali, ale tobě bylo akorát blbý říct ne."

wow, snad po deseti letech se mi mozek rozhodl promitat reprizu klasickeho hororu o vypadlem zubu :D

Nepamatuji si mnoho, ale byla jsem někde se skupinou přátelských lidí a děly se mi divné věci. Třeba jsem šla chodbou a najednou se změnil strop na moře a plavaly tam malované velryby. Ptala jsem se ostatních, zda to vidí taky a říkali mi že ano, že to je normální. A já si říkala, že takhle realita přece nefunguje a to mě probudilo. Škoda

Dneska se mi zdálo o Sadako z Kruhu. Byl jsem na starým dědové baráku, v noci, po tmě a v kuchyni. Kuchyně byla prázdná a uprostřed televize. Ta se zničeho nic zapla, a tam klasická scéna. Pak telefon. Seven days a bylo. Mám pocit, že jsem ji ještě zahlidl z okna. No nic bylo mi to jedno.
Za sedm dní, Sadako lezla z televize a já jí to začal rozmlouvat. Že ona není zlá, že za to nemůže. Že chápu, jak moc to má na hovno a že jestli chce, tak se na to může vykašlat a zůstat s náma. Vzala to. Střih, jsme párkrát někde venku, ještě je kost a kůže a výpad jak strašák. Střih jsme v zoo. Střih, jsme doma. Tam celá rodina a tetky. Asi nějaká oslava. Sadako trochu oplacana, normální barvu kůže. Nějakým stylem "happy". V obličeji trochu tupá a někde v zadu trochu nebezpečná.
Tetky mě něčím nastaly, tak říkám Sadako, jestli by je nemohla trochu postrašit.
Sadako jde do kuchyně (která je skoro stejně prázdná jako na začátku). Pozvolna obcházím dveře a čekám, co bude. Nic. Pak jsem se vzbudil.

Zdálo se mi, že jsem neviditelná. Blízký lidi mě míjeli, furt jsem na ně křičela, mávala, dotýkala se jich a nic. Tak jsem si lehla na zem a čekala, až umřu…moc hezkej sen.

Les, skoro západ slunce, sníh, piknikový stůl, zahradní židlička a výhled na řeku
Malý kluk hrající si kolem, kterému jsem vysvětloval, že to je moje poslední hodina, než zemřu. A že tu čekám, protože tu je dobrý výhled na řeku.
Vyzvedli mě moji rodiče, řekl jsem, že nespěchám a můžu se s nimi klidně ještě projít.
Mluvili jsme a vzali mě na večeři s lidmi, které jsem neznal. Byli to rodiče toho kluka a mě si u jídla nikdo nevšímal.
Pak jsme seděli ve společenské místnosti nějakého penzionu, koukali na klip z glam rockového koncertu, ze kterého byla máma nadšená a já se rozplakal, protože jsem ještě nechtěl umřít.