Já jsem si o tom před nedávnou dobou četl a přemýšlel a došel jsem k tomu, že to pro mě prostě není a že mám příliš mnoho věcí, které mi dělají radost. Pomohlo mi to ale uvědomit si, že mám taky hroznou spoustu píčovin, které mi ubírají energii jen tím že existují, něco jsem povyhazoval a určitě ještě dost povyhazuju. Není to ale uvědomění si že nepotřebuju věci, spíš uvědomění si, že chci celkově život víc organizovat (býval jsem dost bordelář, neměl jsem žádný pravidelný režim - s tím mám problém doteď - atp.) a tohle je jen jedna ze součástí.
Taky jsem si díky tomu uvědomil že žeru minimalistickej design, kterej ale s minimalistickým životním stylem vůbec nijak souviset nemusí. :)
A ještě jeden postřeh mi přišel zajímavej, nepamatuju si už kde jsem ho četl - žít minimalisticky s minimem věcí je luxus, člověk musí být do jisté míry zajištěný, aby se nemusel moc starat o to, jestli danou věc ještě někdy bude (on, jeho žena, jeho děti...) potřebovat a mohl si říct že když bude, tak si ji zase koupí. Chudý člověk v horším případě žije minimalisticky z donucení, v lepším případě musí neustále přemýšlet "co kdyby", je-li zodpovědný, což se s minimalismem vylučuje. To je taky věc, která mě přiměla se na minimalismus dívat z méně extrémního pohledu.
A mimochodem, minimalismus v hudbě je taky supr:
Six Marimbas - Steve Reich
https://www.youtube.com/watch?v=RaYvMwQd3cs