MEANKITTY11: to, ze spolu zjevne nejsme kompatibilni (stav, ve kterem bylo nase manzelstvi, jsem posledni roky brala jako akceptovatelny kompromis, verila jsem, ze to mame stejne.. z nej ted vypadlo, ze uz 18 let neni stastnej a nikdy nebude, pokud ja se nezmenim - a ja opravdu nejsem ochotna nest zodpovednost za jeho nestastny zivot, ani bych nikoho nenechala do smrti cekat na neco, o cem vim, ze se nestane), neznamena ani ze ho nemam rada, ani ze to je spatny clovek. Umim si predstavit zeny, se kterymi mu to bude klapat (pred xx lety bych ho neprala ani nepriteli, ale asi dospel, nebo nevim jak to nazvat).
Navic teda krome toho, ze bych si opravdu prala, aby nasel sve stesti, on se rozvadet nechtel a nechce ("ja te miluju tak moc ze budu klidne cekat a doufat az do konce zivota") a ja se citim opravdu provinile - nedava to smysl, protoze opravdu verim, ze tohle je nejlepsi pro nas pro oba (a vlastne i deti), ale.. proste je to tezke, 28 let je hodne.
Rodice jsou zklamani, mama rika, ze lepsiho muze nenajdu... ale uprimne, ja po tomhle uz zadneho muze nechci. Zatim verim, ze zvladnu byt stastna i sama, v tomto to mam snadnejsi.