Leoš Wertheimer (*1956): Opus 567: Pohled do terminálu pařížského nádraží La Gare du Nord v létě roku 1996 s rychlovlaky typi Atlantique TGV a Duplex TGV, 1996 (?)

„Vyučený automechanikem, vystudoval automobilovou průmyslovku. Pracoval u Českých drah, nejdéle jako hasič. Je svobodný a žije s rodiči v Přerově. Vzhledem k onemocnění je již mnoho let v invalidním důchodu. Od svých pěti roků se intenzívně zajímá o historii a konstrukci lokomotiv. V roce 1997 začal na popud terapeutky kreslit na pásy balicího papíru různé lokomotivy. Pozoruhodné kresby zdůrazňují sice zejména technickou stránku stroje, nepostrádají však výtvarnou originalitu a zřejmý emoční náboj. Dosud jich vytvořil více než 560. Jsou převážně černobílé, ale autor občas používá pastelky pro dosažení tlumených barevných akcentů. Bývají provedeny zpravidla v měřítku a provází je obligátní tabulka s podrobnými technologickými údaji o příslušném typu lokomotivy a zajímavý časový údaj o délce vzniku kresby. Některá díla jsou poměrně rozměrná a prokazují autorův hluboký zájem a podrobnou znalost železniční problematiky, což ovšem nebrání vnímat hravý, poeticko-erotický podtext významu výtvarných výpovědí. Své práce vystavoval v Olomouci (Muzeum umění, 2001), v Pezinku (Slovenská národní galerie, 2003), v Paříži (sbírka ABCD, 2004) New Yorku (2005, 2006), Bratislavě (2007) a Münsteru (2008).” (Pavel Konečný)

Františka Kudelová (1912–1997): Bez názvu, 1987

„Pocházela z chudé rolnické rodiny, v níž vyrůstala spolu s deseti sourozenci. Po ukončení obecné školy pomáhala až do roku 1932 otci v hospodářství. Především citová deziluze rozhodla o jejím odchodu do kláštera v Brně, kde se stala řádovou sestrou. V roce 1942 je poprvé hospitalizována na psychiatrické klinice v Brně, odkud přechází v následujícím roce do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Básně psala již od školních let. Malovat však začala až jako pacientka plicního oddělení nemocnice v Kroměříži v roce 1951. Tvůrčí činnosti se věnovala každodenně a vytvořila do podzimu roku 1995, kdy ztratila zrak, tisíce podivuhodných kreseb, obrazů i malovaných objektů. V léčebně měla dokonce po několik let svou stálou výstavní síň. V jejích zářivých nepředmětných krajinách, malovaných sugestivním rukopisem, se objevují jako konstantní symboly slunce, měsíc, strom, zvířata a ptáci. Obsedantní směřování k absolutnu vzpomínek má u ní kosmický rozměr. Začátkem 80. let 20. století její tvorba překročila hranice léčebny a byla představena na celé řadě samostatných i společných výstav (Kroměříž 1983, Olomouc 1983, Hodonín 1990, Psychopatologie der Kunst: Brücken zur Realität - Švýcarsko 1991, Olomouc 1996). Její dílo vlastní Psychiatrická léčebna v Kroměříži.” (AN PK)

Josef Chwala (1906–1985): Bez názvu (Moje podkaní mlovenim hádem, asi r 1959)

„Narodil se v nemajetné rodině (osm sourozenců). Vychodil jen 4 třídy obecné německé školy, pak musel opatrovat nejmladší sestru. Ničím se nevyučil a na studia jej rodiče nechtěli pustit, takže vykonával různé pomocné práce. Po vojenské službě v Písku byl zaměstnán v továrně na knoflíky. Roku 1931 odjíždí přes Brusel do světa s cirkusem Sarassani. Později též pracoval v zahradnictví a živil se jako lesní dělník. Soustavné tvorbě se věnoval až od roku 1965 (první dřevěný reliéf vytvořil ovšem již v roce 1936). Lze v ní vysledovat úzkou vazbu na barokní lidovou plastiku (betlémy, světci, madony), silné zaujetí pro historii rodného města. Podstatná část výtvarné práce však vyvěrá z vlastní bohaté obrazotvornosti samorostlého samotářského tvůrce, nalézajícího v tvorbě opravdový smysl těžkého života. Originální, jemně kolorované rámované reliéfy, pojednané svébytným robustním řezbářským rukopisem zaujaly už návštěvníky Světové výstavy EXPO 67 v Montrealu. Jeho práce vlastní Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích a Muzeum v Prachaticích.“ (Pavel Konečný)

Onřej Stáreke (9): Bez názvu (Poztižení Mr. Beanů v Apokalipse), 2016

Dcerka tvoří zajímavý naivní kompozice, patří to sem? :)