COCOBRYCE: Když jsem si při závodech zlomil pánev a 4 obratle, tak si to celé pamatuji (vlastně si bohužel pamatuji podrobně všechny pády). Přišlo mi to jako věčnost, jak to celé dlouho trvalo, ale musela to být max. sekunda. Ve sjezdu nedobržděná zatáčka z víc jak 70 km/h, už na cestě jsem věděl, že je to průser, a bude velké badabum, vzlet od sloupku nějakého internetu až po přisrání na sloupu mi připadal jako let na Mallorcu, zřetelné křupnutí v celém těle při nárazu... Ale stejně jsem 3x vlezl na kolo, kterému nic nebylo, a nasedl, abych zase spadnul. Napotřetí už tam byla nějaká ženská, co na mě šlápla a zařvala "Lež", jsem sestra ze sálu... a pak už pomalu odcházel adrenalin, enorfiny, a začínalo to ku*va bolet. Houkačka sanitky byla jako rajská hudba, pak jak mě narvali do podtlakové matrace, hlásí doktor do vysílačky "Kluci, dnes je tak krásně, že se chcete proletět...". A chvíli na to přistává žlutý Kryštof 18, miluju vůni spáleného leteckého benzínu... Vytáhnou mě z vrtulníku na heliportu, co je na úrovni 5. patra. Hlásím "hoďte na mě ručník, bojím se výšek". Ve dveřích už čeká přednosta traumatologie, obrovský chlap, doc. Šrám (díky) a hlásí, "tak vás tu vítám, už jste tu jednou letos byl.."
Nikdy bych nevěřil, že takové to filmové klišé z filmů, jak jede kamera a nad tebou se míhají světla na stropě, není je klišé. V té matraci mě vozili po celé nemocnici, na CT a jinam, a jak jsem se nemohl hnout, nic jiného jsem neviděl. Atd...