... lidstvo jako celek je stale na urovni inteligence houby
Umělý velrybí trus. Vědci testují, zda pomůže schopnosti oceánů pohlcovat oxid uhličitý. Vypadá to slibně - Ekolist.czhttps://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/umely-velrybi-trus.vedci-testuji-zda-pomuze-schopnosti-oceanu-pohlcovat-oxid-uhlicity.a-vypada-to-slibneSyntetický velrybí trus, to nezní, nevypadá ani nevoní vábně. Pro ekosystém oceánů by ale přídavky této podivné substance mohly změnit mnoho k lepšímu. Hnojením by se totiž podpořil růst fytoplanktonu, a s ním i jeho schopnost vázat atmosférický uhlík. Přes umělé velrybí výměšky se dá bojovat s klimatickou změnou.
...
Jen v průběhu první poloviny 20. století bylo vybito na tři miliony velryb. To číslo bylo silně přes pětadevadesát procent jejich světové populace. Což se zásadním způsobem promítlo i do fungování jednoho z klíčových mechanismů celého ekosystému: transportu živin v podvodních mořských potravních řetězcích.
...
Protože koncentrace živin ve velrybím trusu je třikrát až osmkrát vyšší, než v okolní mořské vodě, hnojí velryby u hladiny skutečně vydatně, a činí tak svrchní vrstvy oceánu produktivnější.
„Přibližně tři až čtyři dny poté se utvoří na povrchu zelená plocha, jež může nabývat rozlohy i několika stovek až tisíců kilometrů čtverečních,“ říká King. V celkové rozloze světových oceánů, kterou si můžeme pracovně zaokrouhlit na 361 milionů kilometrů čtverečních, se dnes takové „zelené kaňky“ mohou zdát nepatrné.
...
Momentálně se jeho přínos k pohlcování CO2 dá přepočítat na dvaadvacet milionů tun oxidu uhličitého ročně.
Tyto miliony tun – jsou ekvivalentem provozu 4,5 milionu automobilů se spalovacími motory – pak, po odumření planktonu, klesají na oceánské dno, které poslouží jako jeho dlouhodobé úložiště.
...
Aplikace syntetického trusu nyní probíhá přes pětici plovoucích bójí, v nichž se pohnojený fytoplankton nejprve namnoží a teprve pak je v následujících čtyřech až sedmi dnech upouštěn ven. Tady už je možné koncentrace a relativní přínos zachycování oxidu uhličitého řasami měřit. A výsledky jsou podle všeho zatím docela slibné.
Velké finále, zatím ještě nekonkrétně v kalendáři zarámované rokem 2025, by pak mělo spočívat v přímém rozptylování umělého velrybího trusu z cisteren na lodích.
Je ale taky klidně možné, že k němu nikdy nedojde. Proč?
Směs toho exkrementálního koktejlu, kterou míchají ve WhaleX Foundation, je syntetická. Umělá. Není to skutečný produkt velrybího zažívacího traktu. A tak je možné jej chápat spíše než jako doplňující přirozený přídavek chybějících živin jako umělé hnojení vody.
Něco, co už naráží na limity právních aspektů.
Nejen na národní úrovni – v oblasti zemědělství, vodního hospodářství a životního prostředí – ale i na úrovni mezinárodní. Přisypávání živin do oceánů je totiž geoinženýring. Který, ať už je praxí s velkým potenciálem, je přinejmenším kontroverzní. Může totiž mít globální dopady. A například tzv. Londýnská úmluva, která upravuje, jaké materiály lze vypouštět do moře, by něco takového v mezinárodních vodách nepovolovala.
...
Věříme, že pokud dokážeme uměle napodobit funkci velrybích výměšků, můžeme – v průběhu možná čtyřiceti nebo padesáti let – navrátit populace ryb, mořských savců a korýšů v oceánu zpět tam, kde byly před čtyřmi staletími,“ říká King.
I on sní o tom, že by se jednou z variant syntetického velrybího trusu daly hnojit živinami chudé regiony oceánu, zóny bez života, tzv. oceánské pouště. Takových oblastí se na mapách světového oceánu nachází více než tři stovky, a teoreticky přitom mají potenciál ke každoročnímu odstraňování 1,5 miliardy tun oxidu uhličitého z atmosféry ročně.
Ovšem dokud se bude mezinárodní společenství států vůči takové praxi vymezovat – protože jde o látky umělé – nezůstane jiná než ta nejpomalejší cesta. A to postarat se o to, aby se do světových oceánů skutečně navrátily velryby, v počtech, jakými jejich populace oplývaly ještě před průmyslovou revolucí.