PULNOC: nejsem odtržený od vědomí smrti, řeším ji docela často, akorát si myslím, že život je příliš krátký na to řešit to furt. Možností co je vědomí je samozřejmě víc, lze vnímat nějakou souvislost mezi ničením sebe a ničením ekosystému a biosféry, ale přeci jen mi přijde nejjednodušší přijmout, a že fyzikální realita existuje nezávisle na nás i po nás a že je naším zájmem uchovat ji obyvatelnou. (Nejsem přímo buddhista, ale nějakou formu reinkarnace nelze vyloučit a reinkarnace do špatně obyvatelné biosféry by mohla velmi přimočaře, téměř mechanisticky, být způsobena "špatnou karmou"... samozřejmě, za předpokladu dodržení nějaké chronologie, na což taky narážíš)
Můžou tady být nějaké nedualismy, jako že my jsme neoddělitelní od světa, který vnímáme, apod. ale tím spíš bychom měli mít zájem neničit prostředí = neničit sebe.
Vymýšlet, jak věci dělat jinak, je skutečně jednodušší, než je dělat jinak.. už proto, že vše je automatizované a nutí nás do stále stejných vzorců konzumu a fakt je docela těžké dělat věci jinak.... i v soukromí, natož pak ve veřejném prostoru a v rámci sociálních interakcí. Je možné protestovat proti tomu, jak se chováme, ale je téměř nemožné chovat se jinak (snad jen pro pár asketů, případně pro ty, kterým zbývá tak málo zdrojů, že si mohou dovolit luxus necítit pocit spoluviny za stav světa)
Zejména komplikovaný je ten moment, že něco možná bude nutné napravit, že nejde jen tak všeho nechat a počkat co se stane. A zbavit se nástrojů, jak se pokusit věci napravit, by bylo taky nebezpečné (ne, že by ty nástroje na tu nápravu šly moc použít, ale je to takové rozhodování, jestli umřít hned, nebo až později...)
Jako řešení mi přijde nějak lidi dovést k tomu, že jejich kvalita života nesouvisí se všemi dílčími civilizačními procesy, kterými jsou obklopeni. Když třeba zmizí billboard, na který se v noci svítí, kvalita života neklesne. Tedy "nerůst" nemusí znamenat pokles kvality života, ale třeba méně světelného smogu v noci a tím lepší spánek a nižší spotřebu antidepresiv. Nižší spotřeba antidepresiv je taky nerůst. Ale nejde o to konzum snižovat až úplně do nuly a do smrti. Spoustu věcí můžeme dál dělat. A dokonce možná ani není nutné nějak centrálně naplánovat, co povypínáme a pozhasínáme. Ten proces může být do jisté míry samoregulovaný, ne direktivně nařízený, ale prostě vedený spontánní poptávkou po vyšší kvalitě života.