pořád se mi vrací současná Sedmička. Jsem si myslela, jak to bude zábavný představovat si, jakým zvířetem bych chtěla být, ovšem generovalo to (zatím stále trvající) smutek, že vlastně jakýmu zvířeti jsme my lidi dost slušně nedojebali podmínky k životu... A došlo mi v téhle souvislosti, že jak jsem si dřív užívala Zázračnou planetu, tak že už na ni nekoukám, protože mne přemáhá pocit, že spousta týhle krásy vlastně rychleji nebo pomaleji končí. Tenhle smutek jde z dřeně, z hlubin, a argumenty na něj žádný neplatí...

čtu Mourrisonovu poradnu na ábíčku, protože jednak chci vědět, na co se dnešní (pre)puberťáci styděj/nechtěj zeptat rodičů, a druhak se naučit, jak jim na to správně a adekvátně věku odpovídat.
koneckonců, já byla puberťák v minulým tisíciletí, tak tomu už dávno nerozumím :-)

My máme mimo všech možných závěsů a hader strašně moc košil. Já to dostávám od shopaholické matky a muž je prostě rád nosí, ale ten si je naštěstí zpracovává sám. Moje čekají na to, až jednou odejdu z vesnice a začnu pracovat v korporátu, pak je asi vyžehlím. Což znamená nikdy. Jinak taky věřím v důkladný vyklepání. Největší bolest je, když věší prádlo manžel, který na klepání nevěří. To je pak to oblečení fakt nechutný na pohled.

Dnes jsem vzala asi po patnacti letech do ruky zehlicku, protoze jsem musela nazehlit stitky se jmenem na obleceni. A zkusila jsem jedno tricko i vyzehlit a utvrdila se v tom, ze zehlit proste nebudu. Musi se to umet dobre rozklepnout pri veseni.

Jsem hrozna citlivka!

Jakmile má chlap hnusný boty, tak i kdyby byl nepřitažlivější nebo poslední na světě, tak to se mnou nehne.
Přitom ,, hnusný boty" je tak specifická kategorie, že by se na definici dala napsat dizertační práce z estetiky.

Když slejzám z akupresurni podložky, tak by se z mého slovníku asi červenal i dlaždič.

Kdyz chci, dokazu byt na nekoho pekne hnusna.
A nebo to je spis "kdyz nechci byt mila.."?

Po 8 měsících abstinence jsem se včera opil, 4 panáky slivovice a bylo mi blbě, je mi blbě a krom toho mám chut na to jíst fastfood. Fuj chlast, jak jsem dřív mohl pít pravidělně a pak ještě cvičit a pracovat nechápu.

MADIETTA: a teče po rukou...

Se závistí nechápu, jak si lidi dokážou čistit zuby se zavřenou pusou. Já u toho cením tlamu až k uším a pasta odletuje do všech světových stran.

A ještě se (a to je vlastně větší přiznání) v duchu směju těm, co tu zobou jogurt s trochou musli a bylinkový čaj.

Miluju hotelové snídaně. Vybírám si ubytování podle snídaně. Sedím dvě hodiny a dávám si (skoro) všechno. (Teda ne ty sypání s jogurtem). Nacpu do sebe půlku denního příjmu a pak teprve jsem spokojená.

Taky nežehlím. Tuhle domácí práci mám zrovna ráda, ale jak píše HOWKING, pokud má člověk vhodný oblečení, není to potřeba. Naštěstí žádný člen domácnosti nemusí nosit obleky a košile a jednou za čas do divadla to ani nepočítám.
A vůbec, všechny domácí práce, který mám ráda, převzaly stroje, nebo už nejsou potřeba - mytí nádobí, luxování, žehlení. Ale že by někdo vymyslel něco, co by uklízelo věci na místo, kam patřej, to ne. Akorát praní na valše by mě asi sralo.

Já se přiznám, že na žehlení mám manželku. Nutno teda dodat, že ona má mě na vaření. Vztah je to ovšem nevyvážený, protože zatímco já potřebuju něco vyžehlit asi tak jednou za tři roky, ona vyžaduje jídlo, nastojte, i několikrát týdně.

Žehlení mě baví.

A 15 let jsem dělal marketing průmyslové prádelenské technice. Pračky, sušiče, mandly. <3

Nemám rád žehlení, ale potřebuji a skutečně mám rád vyžehlené košile....
Tak holt jednou za měsíc otevřu pivo, pustím nějaký jednoduchý film a žehlím. Po třech hodinách a blíže neurčeném počtu piv, mám vyžehleno a svatosvatě si slibuji, že příště budu žehlit ve chvíli, kdy budu mít vyprané tři košile a jedny kalhoty a že už to NIKDY nenechám dojít tak daleko.

Samozřejmě lžu sám sobě....