JONY: v tomto kontextu proč se ještě nepodělit o nějakou tu vzpomíku na svatokopecké prarodiče, co jsme tak milovali. Děda se v mládí díky své práci a zájmům seznámil se spoustou zajímavých a známých lidí a my si odnesli spoustu skvělých příběhů z jeho, babiččiných a matčiných vzpomínek.
Třeba babiččino vzpomínání na Jakub Demla a její naprosto trefnou a výstižnou Demlovu chrakteristiku: "Deml to je jako krásná zahrada plná růží. Přijdete blíž a zjistíte, že pod každou růží je pořádně nasráno." :-)
Potom třeba vzpomínka na to, že když se děda vrátil z návštěvy u Josefa Váchala, tak měl od babičky zakázáno vstoupit do domu. Musel potupně na dvůr k pumpě, babička vytáhla necky a děda se musel umýt na dvoře u pumpy a všechno oblečení nechat v neckách, protože jednou když od Váchala přijel tak si přivezl vši a blechy. :-)
A abych opustil vyměšovací historky a ukončil to na vážnější a smutnější notu.
Když se děda s babičkou stěhovali ze Svatého Kopečka k nám, tak jsem s dědou jeden z posledních srpnových dní jel vlakem do Litovle a odtud do Myslechovic. V mládí byl dědův nejbližší přítel Jan Čep. Pamatuji si, jak mi v Litovli a následně v téhle hanácké vesničce vyprávěl, jak se s Čepem seznámil a co spolu prožili. A nakonec jsme došli k takovým božím mukám kousek ze Myslechovicemi na mírně vyvýšeném místě v tamní rovině mezi polemi. Děda mi tam pověděl, že přesně na tomto místě, kam Čep rád chodíval, se s ním viděl naposledy. Ještě se domlouvali, jak za pár týdnů přijede do Hrušek na Slovácku (odkud děda pocházel) na hody, na které společně jezdili. Ale k tomu už nedošlo, protože emigroval. A v rámci utajení o tom dědovi neřekl. Tohle dědu až do smrti strašně moc mrzelo a bolelo (byť důvodům přísného utajení rozumněl).
A když děda zemřel a my procházeli jeho věci, tak měl veškerou svoji písemnou pozůstalost dokonale roztříděnou a úplně nahoře byl jeho dopisy s Janem Čepem.