před dvěma týdny jsem napsala pohřební řeč pro tchána. Udělala jsem to pro něj ráda, byl to kus mého způsobu rozloučení a psalo se mi to skoro samo. Jo, uměl si pěkně zamanipulovat a citově zavydírat, to si přiznejme, ale celkově to byl přijímající laskavej vitální chlap se zájmem o druhý a byl mi blízkej. No a dneska mne zasáhlo zjištění, ke kterému se přiznávám: s notnou úlevou jsem si vzpomněla, že má matka mně i bráchovi opakovaně zakazovala proslov na svém budoucím pohřbu. Já totiž vůbec nevím, co bych tam - až to jednou nastane - psala. Po mnoha letech terapie už z matky nesomatizuju, přeprogramovala jsem její mnohaletý výcvik k hledání svých vin na všem, co se jí nehodilo, odpustila jsem i ty slušné brutály, které dítě zažilo nerado. Dnes jsem vděčná za poloklidný pololhostejný a polosmutný vztah na dálku, který máme (matka v tom myslím vidí větší kvalitu než já). Není to truc ublíženýho spratka, když cítím, že fakt nevím, co bych měla do tý řeči na rozloučenou napsat. "Díky, že už se netrápím", mi přijde jaksi málo (a taky by to přece jen poněkud spratkovité bylo).