Přiznám se, že často cejtim stud. Většina lidí, který mi svěřujou časti svejch životních příběhů dostali v životě fakt naloženo. Těžko říct, že by za něco z toho mohli sami. Vlastně jen reagujou na ty zkurvený podmínky a trpěj nedostatkem dovedností, co je holt nikdo nikdy neučil.
Naproti tomu já, si za většinu těžkostí v životě můžu sám a ani ve čtyřiceti nemám dost aktivního rozumu, abych v tom nepokračoval. Možná je to nějakej podivnej způsob nastolování rovnováhy ve světě, ale to mě neuklidňuje.
Stydim se za to, že mám fakt velký privilegium. Milující rodina, super kámoši, bezva práce i nějaká kariéra, neumírám, ale stejně mě jednou za čas napadne, že bych s tím životem mohl pořádně zatřást a otestovat, jestli se rozpadne.
Kdybych věřil na uklidňující interpretace napadla by mě domněnka, že si to privilegium nezasloužim a tak ho zkrátka sabotuju, ale myslím, že jsem se spíš nikdy nenaučil si darů co mám poctivě a úplně vážit.