Sudička - Zaslíbená
"Všechno bude v pořádku."
Nejčistší Nevinná oběť, nevěsta Jsoucna. Nebo spíš Jsoucna za Jsoucnem. Ale pojďme se tudy nepouštět.
Sudička se vždy (bez ohledu na úroveň magické hladiny) probírala v těle emocionálně dospělé ženy, jejíž psychika zvládla ustát příliv vzpomínek generací a generací Sudiček a napojení na Snílka, k němuž obratem upřela veškerou svou lásku a víru, odevzdala mu svou bytost a přijala ho za... co vlastně? S partnerstvím to nemělo mnoho společného, šlo o velice spirituální vztah k něčemu, co věděla, že není ani entita. Jako by někdo zbožňoval třeba tok času.
Dlužno dodat, že "zvládla ustát" je samozřejmě nadnesené - laťka nebyla příliš vysoko, ale stačilo, že se z ní nestala blábolící troska nebo si nehodila mašli. Osobnost každé iterace byla trochu jiná; z "hostitelky" přece jenom něco málo zůstávalo.
Její existence a fungování spočívaly na několika paradoxech:
Síla (moc univerza) X slabost (oběť)
Pevnost víry (pohled na svět s odstupem) X tvárnost (učí se bez předsudků)
Láska (k Nastávajícímu) X hrůza (nad utrpením světa/lidstva, když je Nastávající blízko)
Bloudí X nehledá
Touha (po spočinutí) X obavy (strach z vlastní bolesti, ale i z traumatu/oběti toho, kdo ji usmrtí)
Nejvyšší privilegium (požehnání a ochrana od Nastávajícího) X poslední z posledních (upřednostnit všechny ostatní)
Dar (poskytování útěchy a naděje) X prokletí (působení entropických změn ostatním)
Řád (neodvratnost) X chaos (neustálá proměna)
Ve hře se nějakým způsobem objevily celkem 4 Sudiččiny iterace:
cikánská žebračka (když otiskla svůj střípek do tehdy ještě obyčejného studenta, později známého jako Antonín Novák) → zrzavá holka (Akkrion) → paní v květované zástěře (Akkrion 2) → houbičková mimoňka
Snílek jí prostupoval natolik, že komukoli se zadívala do očí (opětovaným pohledem), pocítil Jeho přítomnost. Většinou to mělo podobu ničivého dojmu malosti tváří v tvář nekonečnému časoprostoru. Personalizovaná varianta pohledu do okna "Oceánu", které v předposledním díle otevřel Zach. Sudička tím mohla velmi ublížit (takže to byl nějaký z dalších - byť živelně neobratných - prostředků její ochrany), což bylo ovšem něco, co opravdu nechtěla. A pak tu byl Marek - kterého takový pohled neděsil, ale byl mu příjemný. Závislost vznikla po první dávce a vyhnala jeho fanatismus pro Velké dílo do neskutečných výšin. Dlužno dodat, že pro jeho mysl byl ten pohled stejně škodlivý, jako pro všechny ostatní.
Sudička viděla záblesky budoucnosti. Ať už to, co se stane, nebo to, co má ona sama udělat. To, co viděla, nešlo odestát - prostě se to stalo. Ale i když viděla něčí smrt, nechala si tu vizi pro sebe (až na výjimky. Třeba když se stavila v Červené židli někomu vypít čokoládu, a pak mu řekla, že zemře v den svých příštích narozenin, což bylo následující den. 😃 Ale to nebylo ze zlomyslnosti, ale věděla, že to má proběhnout.). Kromě širokého záběru plynoucího času viděla také veškerý prostor, ve všech vrstvách. S rostoucí hladinou magie byla čím dál přehlcenější, až se v tom časoprostorovém kontinuu přestala orientovat úplně. Přestávala vidět, nacházet a být "agentkou efektu motýlích křídel" - a věděla, že je připravena zemřít.
Sama bezstarostně říkala, že je nejchráněnější bytostí všech paralelních vesmírů, a byla to pravda. Kdokoli by na ni chtěl sáhnout buď s úmyslem jí ublížit, nebo s oumyslem, syrová magie by se postarala o to, aby z dotyčného moc nezbylo, nebo z něj zbylo něco znepokojivého. Smutná náhražka schopnosti nedat konsent (k celkem čemukoli), ale situace byla taková, jaká byla. Tato absolutní ochrana byla prolomena až s vysokou hladinou magie (tedy blízkostí Snílka), kdy bylo možné na Sudičce páchat rituální násilí. Ten, kdo ji rituálně zabil, se ocitl (svou myslí) v Ohlušujícím tichu pod hvězdami, podivném prostoru, který byl Snílkovi nejblíž, jak to bylo možné, kde mohl provést rituál/úkon, do kterého vložil tu neskutečnou sílu, kterou získal z oběti. Sudiččin střípek se ničeho z toho neúčastnil, odcházel do mlhoviny/prapolévky, poté co vyzářil svou magickou energii, takže sama o Ohlušujícím tichu nic nevěděla - ani to, jak byla moc z její smrti použita.
Asi vás nepřekvapí, že zabití Sudičky hodně překlápělo situaci k probuzení Snílka - vzhledem k erupci té syrové energie (která ovšem nebyla invazivní, takže ji mohl kdokoli bez potíží přijmout; mnohem invazivnější byla divnost Ohlušujícího ticha pod hvězdami) magická hladina prudce poskočila směrem vzhůru. Proto bylo také Markovo Velké dílo takový průšvih: nejdřív takový zášleh, a pak (v podstatě) snaha sahat do mlhoviny.