Rituály a povaha magie
Jistě tušíte, že rituální magie se ve hře dala provozovat nejrůznějšími způsoby. V tomto pojednání bych se chtěla zaměřit na ty nejobvyklejší, kolem kterých se i točila řada zápletek.
Prvním je takzvaný proxy rituál, díky Rikkovi se také vydatně šířil pojem simulakra. Šlo o rituál zpodobnění - když se začneš vizuálně, chováním a sociálními vazbami (prostě celkově mysticky) podobat někomu jinému, univerzum si může myslet, že se jedná o toho dotyčného. Tohoto triku hodně využíval Jiří Poděbradský, aby se chránil před kletbami, porušeními nějakých tabu (třeba kdyby se dopustil nevěry), ale i pokusy o vraždu jeho osoby. Různými způsoby sehnal desítky více či méně nic netušících mužů, kteří univerzu namlouvali, že jsou Jiří Poděbradský. Aby, až jeho směrem nějaká Světlana něco ošklivého pošle, to schytal někdo úplně jiný. Stejným způsobem se Jiří zbavoval svých manželek, když dosáhly mystického věku 33 - nechal nějaké ženy, aby napodobovaly jejich životní styl a posléze se dopustily nevěry (ze strany proxy to ani nemusela být nevěra, protože pro manželku Jiřího to byl tak jako tak cizí chlap; ano, žena by se nepočítala, zrovna koncept Krále a Královny je v tomto poněkud šovinistický). Tím došlo k porušení předmanželské smlouvy, manželka byla vykopnuta, manželství rozvedeno a Jiří mohl udělat další konkurz na trophy wife, která měla být naprosto obyčejná (bohužel, ta poslední se kamarádila se střípky, takže se od nich nakazila 🙁 ).
Neblahé následky proxy rituálu okusili také šéfové obou mafií, Pjotr a Enzo.
Druhý je nakláněcí rituál - tedy postup, kterým bylo možné ovlivňovat okolnosti ve prospěch (nebo také neprospěch) svůj nebo jiné osoby. Zjednodušeně řečeno jde o přivolávání štěstí/smůly. Vrány a kočky tento trik uměly, stejně jako (v malém měřítku) drobně magičtí rezidenti Prahy. Některé střípky uměly někomu "požehnat" (např. Varga, ale nemuselo to být jenom v náboženském kontextu).
Kletby. Tady už nejde o nějaké škádlení, kde někomu v mystickém slova smyslu objedete auto klíčem. Kletby představovaly pro nešťastníky závažné (až smrtelné) nebezpečí. Prokletým jedincům většinou nejdřív nedocházelo, že jsou prokletí, jenom jim bylo nesmírně špatně směrem, jakým byla kletba formulována, a vyvíjeli si různě nezdravé vyrovnávací mechanismy (intenzivnější zírání do očí Sudičky, například 😃 ). Ve chvíli, kdy se prokletému podaří identifikovat, co je s ním v nepořádku, s trochou štěstí se vydají najít nějakého provozovatele rituální magie, který by ho mohl a chtěl prokletí zbavit. Očištění mohlo mít také řadu podob.
Když kletba trvala déle, začal se prokletému nějakým způsobem zjevovat původce kletby ve snech. Proto měla Pivoňková jasno, když uviděla Wicha, a proto nešel Marek za Světlanou, když si uvědomil, že v tomhle stavu svůj finální rituál nezvládne (a kromě toho tu bylo to nedorozumění s Markétinou knihou, že áno, ale to by si ve své zaslepenosti nejspíš myslel, že ukecá). Obdobně, kdyby se Wich svého prokletí nezbavil tak rychle, jeho sny by na Marka ukázaly.
Okrajově stojí za zmínku také magie archetypů, aneb "když chceš být král, chovej se jako král". Trochu to připomíná proxy rituály, ale nejsou zaměřeny na konkrétní jedince, ale na kolektivní představu lidstva, případně odezvu vědomí lidstva na konkrétní události/fenomény. Když bylo potřeba někoho připravit na to, že bude ultimátní Obětí, připravila se mu Poslední večeře. Ale nebylo třeba se v rámci nalaďování držet jenom jednoho kulturního okruhu - na podsvětí odkazovala jadérka granátového jablka, na Nastávající/Zavřené oči to byli červi apod.
Anebo: Chceš být ultimátním mafiánem/ultimátní mafiánkou?
Začni mluvit s italským přízvukem. Své protivníky nech čichat ke kytičkám zespoda (vezmi květináč a dej jim ho nad hlavu), případně jim dej betonové botky (sáček cementu stačí, vyrobit si je můžou sami). Když na ně pošleš svoje bouchače, ať vždy používají hlášku "Pozdravuje tě Don XXX." (i když sama jsi mafiánka)
Anebo před ně polož akvárko, vedle něj spacák, a... "Víte, co máte dělat." (Toto nakonec ve hře nebylo, ale klidně mohlo být!)
A když už mluvíme o avatarech, tj. magii archetypů, neměli bychom zapomínat na adepty 🙂
Zatímco avataři přijímali kolektivní přesvědčení o tom, jak funguje jejich archetyp, adepti si sami vytvářeli přesvědčení o tom, jak funguje svět, a to natolik silně, že pro ně tak fungoval. Ať už šlo o mágy knih, alkoholu, města či sebepoškozování, dokázali vnutit svému okolí své přesvědčení místy až vražedným způsobem. Nicméně s tím byla spojená nutnost dodržovat svá vnitřní pravidla, vyhýbat se věcem, které pro ně byly tabu - a to ne z obavy o ztrátu magického náboje, ale z naprostého přesvědčení, že vstoupit na trávník/nechat na sebe sáhnout/vystřízlivět je něco tak odporného, že se to prostě příčí zdravému (!) rozumu.
Velký rozdíl mezi adepty a avatary byl právě ve víře - zatímco adepti svému paradigmatu zcela věřili, a proto ho dodržovali a následovali, avataři zhusta vědomě naplňovali všeobecné přesvědčení o tom, jak daný archetyp funguje, bez ohledu na to, jaký k němu měli vztah.
A ano, inspiraci k adeptům, avatarům, proxy i nakláněcím rituálům jsme si vzali z RPG Unknown Armies 🙂
Rituály byly provozovány způsobem, který vyhovoval konkrétním střípkům. Světlana by si těžko dokázala představit rituál bez karet; Wichovi bylo jasné (a tudíž pravdivé), že by mu nefungoval babicovský způsob Altmana; Jericho se ubíral cestou šamanské magie. Většina drobně magicky aktivních Pražanů zůstávala u plivnutí přes rameno pro štěstí. A řada střípků rituály nevyužívala vůbec.