Vcera to bylo 16 let ode dne kdy jsem mel prvni schuzku s moji pritelkyni. Coz zni banalne, cas proste leti a tak dale. Sesli jsme se na veceri v my oblibeny restauraci - prijela za mnou z hodinu vzdalenyho mesta kde zije dodnes - a hned na ty prvni schuzce bylo jasny ze tohle by mohlo fungovat jinak nez vsechny ty predesly.
To ze jsme porad spolu pro me az zase tak banalni fakt ale neni. Kdyz jsem pred tema sestnacti lety nejakou trvalejsi damskou spolecnost hledal, sam jsem moc neveril tomu ze bych nejaky podobne stabilni reseni mohl najit. Bylo to v dobe kdy jsem mel za sebou celkem katastrofickej konec myho dvacetiletyho manzelstvi s zenskou, o ktery jsem dyl nez deset let byl presvedcenej ze lepsi uz definitivne najit nejde - nez se to obratilo v presnej protiklad. Takova zkusenost je pro nekoho tak racionalniho jako ja dost zasadni: clovek si rika, ze pokud i takovej vztah muze takhle skoncit, je temer nemozny predem udelat nejakou realistickou prognozu i u nekoho dalsiho. Stanovil jsem si tehdy nekolik zasadnich podminek, bez kterych projekt nejaky stabilni partnerky nebudu ani zkouset realizovat, a po dlouhy rade neprilis motivujicich schuzek s potencialnima kandidatkama - mival jsem tehdy nejmin jedno rande tejdne - jsem zacinal dochazet k presvedceni, ze budu muset prejit k mene ambicioznimu planu B. Ten vychazel vicemene z konceptu "friends with benefits", kterej ma svy vyhody i nevyhody ale v my situaci jsem presto hledal spis koncept "friend with benefits" - proste mi v mym veku a zivotni situaci prisel ten proces kontinualniho hledani a baleni mene zabavnej nez driv a hlavne neunosne casove a financne narocnej, stala pritelkyne se mi zdala praktictejsi.
Od zacatku ale bylo jasny, ze pritelkyne nikdy nebude se mnou bydlet, ani nedostane klice od myho baraku, a pri pripadnym rozchodu bude mozny vsechno vyridit nikoli behem sedmi let jako s moji exmanzelkou, ale behem sedmi minut: krome nocni kosile a kartacku na zuby jsem u sebe od ni nic nechtel mit. To se za tech sestnact let trochu zmenilo - ma u me jeste par veci na praci v zahrade. Dlouhy leta jsem odmital uverit tomu, ze tak fantasticky jak se mi jevi muze nejaka realna osoba zustat trvale. Teprve po asi peti letech jsem akceptoval, ze to neni nejaka past a ze nejspis fakt je takova, jak pusobi. Pritelkyne se tomu smeje dodnes.
Takze ano: jakkoli nerealny moje predstavy tehdy byly, nasel jsem diky nim nekoho, bez koho by muj zivot byl chudsi a asi i chaotictejsi. Je sice ridkym, ale zijicim dukazem toho, ze krasna a inteligentni zenska muze byt prijemnou spolecnici ktera nema potrebu neco si dokazovat, ktera problemy ktery nam zivot stavi do cesty resi v klidu a bez hysterickejch tanecku. Ze tu zakladni podminku - aby nam spolu bylo lip nez samotnym - dokaze bez nejaky namahy splnit proste tim, ze existuje. Diky za to. A kdo vi, treba jednoho dne nakonec i ten klic od myho domu dostane ;-)
V prubehu tech let jsem si casto kladl otazku, proc je fakt ze clovek s nekym trvale je tak zasadne jinej, nez casto se stridajici partnerky. Jednu z moznych odpovedi jsem slysel v podcastu jednoho psychologa: jeho teorie je, ze je pro nas dulezity aby nekdo byl svedkem naseho zivota. Aby nekdo diky tomu, ze jej s nami prozije, dal tomu jinak bezvyznamnymu faktu nasi existence jeste jeden dalsi rozmer. Objektivne to zni jako nesmysl: fakt ze jedna bezvyznamna existence je brana na vedomi jinou bezvyznamnou existenci by teoreticky na te bezvyznamnosti nemel nic zmenit. Ja jsem povahove ten typ cloveka, kterej se cejti nejlip sam - moje potreba videt nejaky jiny lidi je silne podvyvinuta, a i u tech co mi jsou opravdu blizci muzu stravit mesice aniz bych je videl a nic mi pri tom nechybi. Presto je i pro me neoddiskutovatelnej fakt ze pouhy zdvojeni te bezvyznamnosti zpusobi neco zasadniho. Takze ano, to je ten moment kterej doslova dela zivot fajn.