Vyrustal jsem celkem privilegovane v prostredi ktere by se dalo nazvat "kultivovane". Nejenom rodinne zazemi - knihovna s nekolika tisici tituly, vsudypritomne umeni, nabytek ktery na prvni pohled vyzaroval pritomnost nejakeho kreativniho ducha - ale vubec i sirsi prostredi. Okruh nasich znamych byl tvoren umelci, hudebniky vsech zanru od filharmonie po jazz, spisovateli, filosofy, architekty, herci divadelnimi i filmovymi a tak dale, nebo alespon lidmi kteri tuhle tvorbu konzumovali. Schazeli se u nas doma, konaly se soukrome koncerty a vystavy a tak dale.

Bylo pro me naprosto prirozene, ze jsme meli abonentky na filharmonii i na nekolik koncertnich cyklu, ze jsem se chodil divat na temer vsechna divadelni predstaveni a sledoval vsechny nove filmy. Diky povolani moji mamy - detska doktorka - jsme meli zarucene ze cokoli se ve ctvrtek objevilo v knihkupectvich jsme si mohli okamzite koupit, lhostejno jak moc velky zajem o to byl, stejne tak nebyl probem zikat vstupenky kdykoli na cokoli treba na Zabradli nebo do cinoherniho klubu nebo jakehokoli jineho divadla. Byl jsem samozrejme clenem ve filmovem klubu v Ponrepu, a dokonce jsme s kolegy na vojne jednu filialku v nasem kasarenskem kine sami zalozili - byl to rafinovanej trik jak si moct objednat filmy ktery byly na indexu a nesmely se verejne promitat.

To vsechno vedlo k tomu, ze napriklad co se tyce filmovy tvorby jsem "skoro vsechno videl" a do kina jsem chodil pomalu jak domu do obyvaku - casto jsem sel sam bez doprovodu, protoze me zajimal ten film a ne nejaky socialni interakce.

To se s pribyvajicim vekem zmenilo. Vedlo k tomu vic faktoru - v prvni rade filmy samotne. Nechci ted pusobit jako nekdo "to za mych mladych let nebyvalo" ale kdybych mel ted sestavit seznam dvaceti nejlepsich filmu ktere jsem kdy videl, nebude v nich figurovat ani jeden z poslednich deseti let. Potreba videt nejakej film v kine proste v prubehu let rapidne poklesla, a skutecnost ze mam cim dal tim mensi potrebu nejaky socialni interakce to jeste umocnila. Tak se stalo ze jsem naposledy byl v nejakym kine asi pred sesti lety, jak jsem si nedavno uvedomil.

Az do minuleho patku. Moje deti - ktere mely to privilegium ze vyrostly v obdobnem prostredi jako ja - se rozhodly dat mi k narozeninam spolecnou fantastickou veceri spojenou s navstevu promitani Pulp fiction - filmu ktery bych do tech top 20 bez vahani zaradil. A jakkoli mi skutecnost ze kolem me sedeli lide ktere bych nikdy nemel potrebu videt prisla nezvykla, cely vecer jsem si neskutecne uzival. Moje deti presto ze film je mnohem starsi nez ony znaji - stejne jako ja - skoro kazdou vetu z toho filmu, samozrejme mame doma scenar v knizni podobe, takze kdyz se ozvalo treba "It's not a motorcycle baby, it's a chopper" tak to bylo opravdu silne sdilene poteseni. Kdyz se v sale rozsvitilo, meli jsme vsichni tri usmevy od ucha k uchu.

Nekdy staci opravdu malo :-)

BLOWUP: ti naznacuje, ze to lidsky zradlo by bylo lepsi... :O)

CAROLIAN: tak to delaj uz od ty doby co tu bydlim. Vrcholem je, kdyz sedim na terase, prijde kocka s mysi v tlame, nejdriv ji metr prede mnou sezere a potom ji s gustem zase vyblije.

BLOWUP: no, těš se, až ti začne z vděčnosti nosit lahůdky ona (jsem tuhle ráno měla pod stolem bezhlavého divokého králíka - docela velikého a ani z toho nebyl žádný odpad - zřejmě hlavu kočky odpitvaly někde venku...) - budeš se slzou v oku vzpomínat na masáže :-))

Kdyz jsme se s pritelkyni seznamili, mela dve mlade kocicky. Jak je z meho posledniho postu patrne, uplynulo od te doby v kocicim meritku dost casu - jedna z nich uz asi rok nezije, a ta druha umrela minulej tejden. Coz pro ni bylo vysvobozenim, behem kratky doby to s ni slo opravdu rapidne dolu. Zustaly po ni velky zasoby opravdovych kocicich lahudek ktere od pritelkyne dostavala, protoze normalni jidlo uz ji delalo problemy. To vsechno mi ve velke krabici pritelkyne dala do auta, s tim ze to u me urcite najde vetsi uplatneni.

Kocka ktera me obcas chodi navstevovat (to je ta ktere rikam Roland, pro jeji sebelitostnej, neduverivej a ublizenej pohled na svet) patri sousedce, ta jich ma asi sestnact. Tahle ma se mnou takovy pratelstvi s benefitama, kdyz se objevi kdyz jsem zrovna doma tak dostane trochu pelet, kdyz zjisti ze sedim na terase v kresle, vyleze mi na klin a necha se trochu drbat.

Ted dostala nejspis poprvy v zivote "Nassfutter" a to hned tu nejdrazsi, hypoalergenovou a vubec na snadnou stravitelnost vytrimovanou verzi. Bylo zabavny pozorovat tu reakci: pripominalo mi to jak vypadali navstevnici z komunistickyho Ceska kdyz poprvy v zivote videli zapadni samoobsluhu. Ten naprosto neverici vyraz, to nadseni, a hlavne ta reakce vuci me - sance na to ze si v klidu vypiju na terase salek caje je prakticky inexistentni. To co mi provadi na kline je neco jako akcni masaz, leze po me, strka mi zadek pod nos, masiruje me tlapkama, strka do me cumakem, cpe mi oblicej do myho - jako je to dojemny, ale uz si rikam ze - podobne jako u tech ceskejch emigrantu - by si na tu novou skutecnost mohla snad casem zvyknout.

Já mám radost z toho, jak se s mužem doplňujeme. V posledních dnech se to i krásně ukázalo :). Rozbila se nám myčka, teda hlásilo to nějaký error a muž vygooglil, že snad filtr, ale ten vyčistil a stejně to několikrát nešlo. Muž na to nemá pak už nervy, tak jsem sedla ke kompu a našla přímo na stránkách značky Bosch dvě krátká videjka o tom, že nejspíš máme zaseklý střep v čerpadle :D Tak to krátké videjko zkouknul a pak to rozmontoval a skutečně tam byl střep v čerpadle, kterej pak musel pinzetou vyndat, ono se v tom i tak blbě něco vyndavá... tak to měl ohromnou radost, že to zase funguje a já taky, že nemusíme zvát někoho na opravu.
No a hned druhý den jsem se zase snažila sestavit poličky do koupleny na teleskopické tyči, tak všechno mi bylo celkem jasný, jsem to poskládala na správnou výšku pohoda a pak najednou se mi prostě nedařilo nějak tu teleskopickou část zprovoznit. Tak jsem mu to řekla a šla do práce a když jsem dorazila, tak to bylo nainstalované, že si s tím pohrál :).
To je prostě moje představa, že dva v páru mají táhnout za jeden provaz.
No a slavíme pět let výročí spolu, čtyři roky mnželství a jsme moc spokojení. Samozřejmě už nemáme tolik času vysedávat v restauracích, ale děláme si radost každej den, i na té politice se shodneme :D.

BLOWUP: nevím, mě v tom přijde rozdíl, ale to už je asi určitý osobní názor... v našem věku si myslím, že ten vlastní byt není k zahození - jako možnost úniku, možnost dělat si věci po svým - plus se tím člověk pak vyhne mrzutostem kolem dědictví a podobně. Ve vašem případě bych řekla, že ona si ve městě saturuje svoje sociální potřeby (rodina, kamarádi) bez toho, že by to zasahovalo do tvého života.
Ženské (i ty introvertní) mají mnohem větší potřebu komunity - takové té kontinuální, kdežto chlap půjde s Pepou na pivo, lae když ho pak pět let neuvidí, tak mu to ani nepřijde - a za těch pět let s ním půjde na pivo klidně znovu a budou oba v pohodě...

když mluvíme o těch komunitách - přidám něco k tématu diskuze... včera přišla k nám na trénink známá / slavná šermířka, na kterou jsem měla dotaz a nakonec kolem mého dotazu byla celá hodina (velmi zajímavá) a pak jsem si s ní i zašermovala... což bylo velmi poučné (ale hlavně proto, že ona je skvělá, dokáže přizpůsobit tempo a úroveň tomu protivníkovi, takže je to fakt užitečná zkušenost - namazat si mě na chleba mohla v pěti vteřinách, o tom žádná, ale ona to brala jako výuku a ne jako důkaz vlastní dokonalosti... pak jsem jí sledovala s úplným začátečníkem a šli vysloveně úder po úderu, s opakování a vysvětlováním.

Vcera to bylo 16 let ode dne kdy jsem mel prvni schuzku s moji pritelkyni. Coz zni banalne, cas proste leti a tak dale. Sesli jsme se na veceri v my oblibeny restauraci - prijela za mnou z hodinu vzdalenyho mesta kde zije dodnes - a hned na ty prvni schuzce bylo jasny ze tohle by mohlo fungovat jinak nez vsechny ty predesly.

To ze jsme porad spolu pro me az zase tak banalni fakt ale neni. Kdyz jsem pred tema sestnacti lety nejakou trvalejsi damskou spolecnost hledal, sam jsem moc neveril tomu ze bych nejaky podobne stabilni reseni mohl najit. Bylo to v dobe kdy jsem mel za sebou celkem katastrofickej konec myho dvacetiletyho manzelstvi s zenskou, o ktery jsem dyl nez deset let byl presvedcenej ze lepsi uz definitivne najit nejde - nez se to obratilo v presnej protiklad. Takova zkusenost je pro nekoho tak racionalniho jako ja dost zasadni: clovek si rika, ze pokud i takovej vztah muze takhle skoncit, je temer nemozny predem udelat nejakou realistickou prognozu i u nekoho dalsiho. Stanovil jsem si tehdy nekolik zasadnich podminek, bez kterych projekt nejaky stabilni partnerky nebudu ani zkouset realizovat, a po dlouhy rade neprilis motivujicich schuzek s potencialnima kandidatkama - mival jsem tehdy nejmin jedno rande tejdne - jsem zacinal dochazet k presvedceni, ze budu muset prejit k mene ambicioznimu planu B. Ten vychazel vicemene z konceptu "friends with benefits", kterej ma svy vyhody i nevyhody ale v my situaci jsem presto hledal spis koncept "friend with benefits" - proste mi v mym veku a zivotni situaci prisel ten proces kontinualniho hledani a baleni mene zabavnej nez driv a hlavne neunosne casove a financne narocnej, stala pritelkyne se mi zdala praktictejsi.

Od zacatku ale bylo jasny, ze pritelkyne nikdy nebude se mnou bydlet, ani nedostane klice od myho baraku, a pri pripadnym rozchodu bude mozny vsechno vyridit nikoli behem sedmi let jako s moji exmanzelkou, ale behem sedmi minut: krome nocni kosile a kartacku na zuby jsem u sebe od ni nic nechtel mit. To se za tech sestnact let trochu zmenilo - ma u me jeste par veci na praci v zahrade. Dlouhy leta jsem odmital uverit tomu, ze tak fantasticky jak se mi jevi muze nejaka realna osoba zustat trvale. Teprve po asi peti letech jsem akceptoval, ze to neni nejaka past a ze nejspis fakt je takova, jak pusobi. Pritelkyne se tomu smeje dodnes.

Takze ano: jakkoli nerealny moje predstavy tehdy byly, nasel jsem diky nim nekoho, bez koho by muj zivot byl chudsi a asi i chaotictejsi. Je sice ridkym, ale zijicim dukazem toho, ze krasna a inteligentni zenska muze byt prijemnou spolecnici ktera nema potrebu neco si dokazovat, ktera problemy ktery nam zivot stavi do cesty resi v klidu a bez hysterickejch tanecku. Ze tu zakladni podminku - aby nam spolu bylo lip nez samotnym - dokaze bez nejaky namahy splnit proste tim, ze existuje. Diky za to. A kdo vi, treba jednoho dne nakonec i ten klic od myho domu dostane ;-)

V prubehu tech let jsem si casto kladl otazku, proc je fakt ze clovek s nekym trvale je tak zasadne jinej, nez casto se stridajici partnerky. Jednu z moznych odpovedi jsem slysel v podcastu jednoho psychologa: jeho teorie je, ze je pro nas dulezity aby nekdo byl svedkem naseho zivota. Aby nekdo diky tomu, ze jej s nami prozije, dal tomu jinak bezvyznamnymu faktu nasi existence jeste jeden dalsi rozmer. Objektivne to zni jako nesmysl: fakt ze jedna bezvyznamna existence je brana na vedomi jinou bezvyznamnou existenci by teoreticky na te bezvyznamnosti nemel nic zmenit. Ja jsem povahove ten typ cloveka, kterej se cejti nejlip sam - moje potreba videt nejaky jiny lidi je silne podvyvinuta, a i u tech co mi jsou opravdu blizci muzu stravit mesice aniz bych je videl a nic mi pri tom nechybi. Presto je i pro me neoddiskutovatelnej fakt ze pouhy zdvojeni te bezvyznamnosti zpusobi neco zasadniho. Takze ano, to je ten moment kterej doslova dela zivot fajn.

BLOWUP: no a teď k tomu přidej rodinná tajemství a záhady - třeba prababička, která byla druhou ženou a svým dětem zakazovala stýkat se s dětmi z prvního manželství... nebo praprababička, která opustila malé dítě a "odjela do Ameriky" a nikdy nikdo o ní už neslyšel (koukala jsem na Ellis Island seznamy a je tam jen jedna osoba, která by mohla být ona - ale spíš si myslím, že to s ní špatně dopadlo a že "odjela do Ameriky" byl určitý eufemismus - protože mi přijde divný, že by máma odešla od malého dítěte a nikdy se už nezajímala, co se s dítětem stalo - ale možná ano - dítě bylo nemanželské, třeba chtěla začít znovu? nevím)... no a pak takový Egypt je úplně mimo moje chápání :-).... vím, že mě fascinovalo, že třeba na Krétě měli vodovody a kanalizaci před čtyřmi tisíci let... a moje babička chodila do kadibudky na dvoře....

CAROLIAN: ono je to tema tech vznikajicich a zanikajicich civilizaci proste zajimavy i z dnesniho pohledu, protoze zadna z tech zaniklych civilizaci si v dobe svyho rozkvetu nemyslela ze zanikne, podobne jako si to o te nasi nemyslime my. A prave ta casova bariera a ta nezprostredkovatelnost je frustrujici i zajimava soucasne.

Ono staci podivat se treba i na neco tak jednoduchyho jako dejiny nebo rodokmen vlastni rodiny - kdybych nemel to stesti, ze kdysi v sedmdesatych letech nejaka doktorantka o ty nasi napsala doktorskou praci, tak bych dal dohromady maximalne ctyri generace. A uz jenom generace mych prarodicu ktery jsem osobne znal je pri blizsim pohledu zahadna - muj deda treba pilne fotografoval na skleneny desky, mam jich nekolik krabic. Jsou to nadherny dokumenty i krasny obrazky soucasne, ale jsem vicemene bez sanci kdybych se chtel dozvedet, co na nich presne je, kdo jsou ti lide, co se s nima stalo. V tomhle ohledu nejsme my lidi pres vsechny vymozenosti ktere mame o mnoho dal nez musky octomilky.

BLOWUP: proč? kvůi těm nápisům v předsálích - pobavila mě představa, jak nějací archeologové najdou záchodky s nápisy "Servít je vůl" a budou si myslet, že Servít byl slavný panovník..

Přiznám se, že zrovna egyptologie mě až tak nebere, ale když nejsme schopní zjistit, co se stalo s Roanoke Colony v 16. století, tak si myslím, že s tím Egyptem jsme bez šance... a když člověk vidí, co zbylo z Černobylu po padesáti letech, tak co z něj bude po dvanácti, patnácti, dvaceti tisících letech? Prostě víme velký kulový... :-))

CAROLIAN: asi tak, no :-) Ono to plati pro vsechny vedni obory, ale archeologie ma par takovejch pro ni specifickejch pruvodnich jevu, a egyptologie jich ma jeste o neco vic. Krome takovejch veci jako dejme tomu lidska jesitnost a potreba chranit si nejaky svoje soukromy zahradky (viz Zahi Hawas, Mark Lehner) hraje roli jeste fakt, ze u hodne starejch fenomenu vetsinou nejsou k dispozici zadny psany zdroje, takze kdyz uz nejaky texty nekde najde, tak jim priklada obrovskou dulezitost i kdyz proklamujou neco co proste nedava smysl. Pritom vsichni vime, ze veskery texty ktery nas obklopujou vcetne tech na stenach verejnejch zachodku nam sdeluji tu jedinou a nezpochybnitelnou pravdu! :-)
Jenom takovej hint: koho to zajima, necht zkusi treba dohledat odpoved na otazku, proc se Cheopsova (nebo Chufeova) pyramida jmenuje prave po nem :-)

Takze ano, archeologie funguje normalne tak, ze hleda artefakty a na jejich zaklade zkousi vytvorit hypotezy o jejich puvodu. S vyjimkou tech artefaktu, ktery tu hypotezu vyvracej nebo do ni nepasujou, ty halt ignoruje :-) Kdyby v paleolitickym hrobe nekdo nasel iphone, tak by to mozna u par jedincu vyvolalo nejaky mozkovy aktivity, kdyz tam najde kamennej predmet kterej v ty kvalite nejsme schopny vyrobit ani dnes, tak se pokrci rameny a jde se dal :-)