FAIRIELLA: výzkum o doslova hovně :-D

NYX: Tak ta první to je jasnej master Yoda...

čerstvě narozená chundelatost ze Západní Sahary

A nejake dalsi agregovane chlupy :-)

Snih je potreba si razne uzit :-)

bizoni v zimě v Yellowstoneském národním parku

Chundelata meditace nad nespolupracujici svacinou

Spectral tarsier - Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Spectral_tarsier

Tak já si dovolím taky přidat něco z našich lesů : )

toto je, prosím, synchro (neboli potomek divoké prasnice)

a tady si dovolím jednu vlastní - antilopa, která není antilopou, byť vypadá jako antilopa a zaplňuje podobnou ekologickou niku jako antilopy. Nejbližším příbuzným jsou žirafy a okapi.

Muntžak chocholatý, další pidi jelen. :)

FAIRIELLA:
Tyhle opice umějí používat kameny a další jednoduché nástroje, například k rozbíjení pevných schránek živočichů, které chtějí sníst, taky si myjou ve vodě batáty a loupou si je před konzumací zuby, některé jídlo si zase namáčejí a podpobně.
Makakové jávští žijí ve skupinách, v nichž bývá zpravidla víc samiček než samců. Tato společenství jsou matriarchální, samičky mají pevně stanovenou roli, kterou si většinou udrží po celý život. Ačkoli existují ve skupinách alfa samci, samičky vykazují inklinaci k promiskuitě a samečky střídají. Tady je zajímavý benefit tohohle chování: protože je díky tomuto otec vždy nejistý, dochází ke snížení rizika, že samec zabije domnělého levobočka (protože co kdyby bylo mládě náhodou jeho!).
Anglicky se jim říká crab-eating macaques, ale krabi nejsou jejich hlavní složkou potravy. Jedí zhruba z 60 % rostlinnou stravu, pak nějaké listí a kůru a nepohrdnou taky vejci, malými živočichy jako ptáci nebo mořské plody, a ano, taky kraby, ale to je jako byste pojmenovali člověka jako lososy-pojídající dvounožce, no. Jinak se jim také říká v angličtině i long-taield macaque, což je už teda o dost přesnější, viz obrázek níže.

makak jávský

damani stromoví

Je jich více druhů a jejich barva srsti je závislá na prostředí, kde žijou, od světle hnědé až po tmavohnědou. Na rozdíl od damana kapského, který je vzácnější, se daman stromový více schovává. Krom toho, že patří mezi živočichy aktivní převážně v noci, je totiž i extrémně stydlivý a myslí si o sobě, že vypadá blbě na fotkách, tak obrázků není moc k sehnání. Žijí samotářsky. Jako úkryt volí dutiny stromů. U paty kmenu svého stromu volí ideální místo pro latrínu. Zkrystalizovaný trus damanů stromových někteří výrobci alternativních doplňků stravy sbírají a dělají z něj vitaminové doplňky a zaručený lék proti epilepsii.
K ochraně svého území využívají speciálních teritoriálních skřeků, které prý znějí jako otevírání obrovské brány se zrezivělými panty, po němž následují strašidelné skřeky, a celé je to zakončeno postupně tichnoucím jekotem. Introverti, no.
Z důvodu plachosti se špatně chovají v ZOO. (Měli je v té pražské, ale už je nemají.)

Kalous ušatý tě vidí!

baribal bílý (ursus americanus kermodei)
– je to poddruh medvěda baribala (ursus americanus)
– u tohoto medvěda dochází u malého množství jedinců k tomu, že se narodí s bílým zbarvením srsti, jedná se o barevnou varietu způsobenou recesivním genem, proto je takové zbarvení tak vzácné. Ve volné přírodě je jich asi jen 400 na světě. Nejedná se o albinotickou formu: oči a čumák má černé a světlé zbarvení se pohybuje od bělavého po plavé; ostatní baribalové bílí jsou navzdory českému matoucímu názvu tmaví, až dočerna
– světlé varietě baribala bílého se říká medvědí duch nebo, anglicky, spirit bear (čili duch jako spirit, ne duch jako ghost)
– i přes vzácnost zbarvení je trofejní lov baribalů povolen, i proto je bílých medvědů tak málo (samotný poddruh jako celek ohrožený není)
– bílá barva je pro tyhle medvědy výhodná při podzimním lovu migrujících lososů: losos spíš zaregistruje jako hrozbu velký černý objekt než velký bílý objekt (který je zpod vody mnohem hůř vidět), a tak jsou dle statistik bílí medvědi v lovu lososů zhruba o 30 % úspěšnější

skálolez skákavý
Tahle malá antilopa (měří cca 60 cm v kohoutku) má charakteristická, tupě zakončená kopýtka, a tak chodí jakoby po špičkách, díky čemuž může chodit i po hodně špatně dostupných površích. Někdy se skrývá ve vysoké trávě a křovinách, tak jej s mírnou tolerancí zařazuji mezi lesní chundelatosti. Nemohla jsem si pomoct, protože s takovým nevyzpytatelným úsměvem si úplně získal mé srdce. Žijí převážně v párech nebo malých skupinkách, a pokud na jejich území, výrazně označené pomocí pachových žláz, vnikne cizí jedinec, tak se umí bránit dle informací z internetu, fakt dost drsně. Podle mě to probíhá tak, že na sebe dlouho takhle zírají a usmívají se, a který z nich sklopí pohled dřív, tak prohrál.

V lesích na Borneu a nikde jinde na světě žije veverka chomáčková.

FAIRIELLA: Něco tak fascinujiciho jsem dlouho nečetla! Neuvěřitelně dokonalý bobky!

FAIRIELLA: Krychličky samotné sice nejsou chundelaté, ale myslím, že jsou nezbytnou ilustrací! ;)

A protože je pondělí, povíme si něco o výkalech:

„Vědci poprvé vysvětlili, proč mají australští vačnatci vombati hranaté výkaly. Jsou jediným zvířetem na světě, jejichž exkrementy mají podobu krychliček – ale doposud nebylo jasné, z jakého důvodu.
Vombati jsou středně velcí vačnatci připomínající tvarem tělo chlupatého čuníka. Jsou jedním ze symbolů Austrálie – jejich domorodé pojmenování uluru je také původním jménem slavné hory Ayers Rock. Ale biology fascinuje na vombatech ještě něco jiného: jejich trus. Vombati po sobě totiž zanechávají výkaly v podobě velmi pravidelných kostiček. Každá měří asi dva centimetry, najednou jich po sobě vombati nechávají čtyři až osm. "Na záchod" ale chodí velice často, v průběhu jedné noci po sobě tito noční tvorové zanechají těchto kostiček kolem stovky. Nenechávají je nicméně jen tak válet ve volně v přírodě – sbírají je a strategicky umísťují kolem svého teritoria. Díky tomu, že jsou výkaly ve formě krychliček, se jen tak nezakutálí a vydrží tak déle na místě, kde je vombat chce mít. Tyto nevoňavé krychle mají nejméně dva účely: tvoří jakési hraniční kameny, které vymezují jejich území, ale současně si tímto způsobem vombati hledají partnery.
Smysl podivných tvarů vědci znali, ale netušili přesně, jak je možné, že zažívací trakt tak bizarní a "nezvířecí" tvary vytváří. Vombati nemají střeva ani řitní otvor ve tvaru krychle, takže celý proces musí být značně složitý. Popsat přesný průběh celého procesu si předsevzala Patricia Yangová, expertka na hydrodynamiku tělesných tekutin z Georgia Institute of Technology. Výsledky svého mnohaletého výzkumu představila na 71. každoročním setkání Americké lékařské společnosti věnované dynamice tekutin, které se konalo v listopadu v Atlantě. Yangová se svým týmem zkoumala mrtvé vombaty, které přejely v Austrálii automobily. Zpočátku vycházela z hypotézy, že krychlovitý tvar začíná vznikat už na začátku cesty střevem, ale postupně vědci zjišťovali, že ten zázrak se odehraje až na konci cesty trusu střevy – v posledních osmi procentech délky střeva, právě tam se mění jeho skupenství z tekutého na pevné. Za transformaci mohou elastické vlastnosti vombatích střev. Když je vědci vyjmuli z těl mrtvých zvířat a nafukovali je pomocí dlouhých balónků, zjistili, že střeva mohou pod tlakem měnit svůj tvar. Zjednodušeně řečeno: vombati dokáží vytvarovat krychličky z tuhnoucích výkalů pomocí elastických střev – jako dítě bábovičku z písku.
I když by se mohlo zdát, že výzkum postrádá praktické uplatnění, existují praktické aplikace, které by mohly zlepšit svět a vydělat spoustu peněz. Současné technologie na vytváření krychlí jsou založené buď na lití, nebo na řezání, ale vombati si našli třetí cestu, formují krychlovité výkaly pomocí vlastností svých střev. Podle Yangové by se tato technika dala aplikovat na inženýrské procesy – ale třeba také na medicínu při řešení některých střevních problémů. Tento výzkum totiž pomohl lépe pochopit, jak se v tělech savců přenáší tekutiny a také, jak se pohybují vnitřnosti. Od vombatů se tak můžeme hodně naučit a jejich metody použít v průmyslu.“ (Zdroj: ČT24)