V__M: boze to je fakt nadherny! strasne moc Ti to preju a doufam, ze jednou Ti ta knizka fakt vyjde a bude to bestseller a vrati Ti to to usili za poslednich dvacet let :)
Fakt moc super vec!

V__M: tos mi připomněl, jak jsem se svou němčinou, kterou umím jen z Alles Gutte a od Ivana Mládka, dělal check-in na hotel v Lipsku. Přišel jsem s tátou na recepci a sebevědomě spustil: (omlouvám se za amatérský fonetický přepis) "Guten tág, ich hábe ajne bukink rezervación, cvaj personen, ajn cimr, mistr Toomix." Recepční řekl "Ja" a spustil na mě plynně německy. Chvilku jsem na něj koukal a pak jsem použil jednu z asi 10 vět, co umím: "Enšuldign zí bite, ich fršté nicht, šprech zí ingliš?" a pak jsme to dořešili anglicky - jen chtěl po mně podpis a pak povídal, kde a v kolik je ráno snídaně.

Ivan Mládek - Ich bin Ivan Mládek
https://youtu.be/ZIIbc2BTvdM?si=xYJ2hqWdwC5NgCuA

Ach jo, tak tady to máte:
The opening speech at The Beauty of Steel exhibition in Germany. Spoiler - hochdeutsch not included
https://youtu.be/WYojE5bD3Uo


Přikládám i jednu fotku z celé instalace, ať ta mínuska za němčinu, kterou jsem naposledy používal na střední, něčím vykompenzuju :))

V__M: ale fofrem:)

SALUT: Ajajaj, objevil se záznam proslovu.:)) Teď váhám, jestli ho sem postnout...

No nic, slávy jsem si užil, je třeba to valit dál.
Tohle je 407. zdokumentovaný závod - poslední funkční ocelárna v celém Maďarsku - ÓAM Ózdi Acélművek u slovenských hranic.

Poté, co minulý rok padnul Dunaujváros se dvěma koksovnami, dvěmi vysokými pecemi a ocelárnou se dvěma kyslíkovými konvertory, toho Maďarsko víc v záloze nemá.
Historie této ocelárny se začala psát teprve v roce 2000, kdy jí sem dnes již 91 letý majitel Max Aicher převezl ze severu Itálie, kde o ní nikdo neměl zájem.
Situace momentálně není ideální. Kvůli drahé elektřině se taví jen párkrát do týdne. Já měl štěstí poloviční, ocelárnu jsem sice chytil, ale válcovna zrovna odpočívala.

Celý set zde: https://www.viktormacha.com/galerie/oam-ozdi-acelmuvek-ozd-554/
Podpořit mé bídné fotografické dílo můžete zde: https://buymeacoffee.com/viktormacha
Případně printy dělám taky.

SALUT: v němčině z hlavy.) V neděli večer jsem si to vytisknul po konzultaci s google translatorem a na přejezdech Praha-Eissenhuttenstadt-Hamburg-Dortmund nahlas piloval.

Nikomu jsem se o tom předem nezmínil a tak v domnění, že mluvím jen anglicky, koupili licenci na nějakou real-time AI-based překladatelskou apku.
Jenže v den vernisáže se přišlo na to, že ty překlady mají 23 sekund zpoždění, čili nepoužitelné.
Před mým proslovem se tam za to ještě ředitel muzea veřejně omlouval s tím, že pak tu řeč rámcově přeloží.
No a jak jsem začal v němčině, spustil se po první větě tak nadšený potlesk, že jsem se k těm dalším dvěma stům slovům skoro nedostal:))

TAMARIX: Snad za tři roky, kdy budu (doufám) "slavit" 20 let dokumentární práce. To bych rád nějakou výstavu obřích rozměrů v Praze.
Dřív asi ne, rád bych teď víc vystavoval v zahraničí, dokud jsou na to podmínky.

Už jsem v Brémách, poslední den mé německé cesty.
Než mi návrat do Čech zase uštědří pár facek a nastolí pocit průměrnosti, musím se ještě aspoň chvíli opájet vernisáží.
Vystavovat v jednom z nejprestižnějších průmyslových muzeí v Západní Evropě, v zemi, která dala světu pojem “industriekultur” a v podstatě položila základy průmyslové fotografie, je nejvíc.
V tom, co dělám, jsem dosáhnul vrcholu a tenhle pocit už mi nikdo nevezme. Žádná česká média o tom psát nebudou, žádný český fotočasopis se o tom nezmíní a tenhle příspěvek dostane pár plusů a zapadne.

Ale to je jedno. Bylo plno, přišly nejvýznamnější kapacity z kulturních a průmyslových oborů, staří přátelé i dosud neznámí fanoušci.
Výstava potrvá až do konce října a pak bude pravděpodobně putovat dál.
Na ničem jiném nezáleží.




Info k výstavě: https://henrichshuette.lwl.org/de/ausstellungen/beauty-of-steel/

Minulý týden jsem novou galerii kvůli cestě do Finska nahrát nezvládnul, tak tady jí máte za odměnu i s bonusovým příběhem.

Návštěva italské válcovny v Dolce se totiž zapíše do dějin reprezentace naší země v zahraničí.
Dostat se do ní nebylo snadné. Ne snad kvůli povolení, ale fyzicky. Cestou do Itálie mi poblíž Mnichova praskla nějaká hadička v autě a celý motor a kus dálnice se vyplavil naftou.
Takže bylo jasné, že plánovanou pozdně odpolední návštěvu rozhodně nestíhám.
Nekonečné čekání na odtah, zděšené pohledy zelených Němců, pro které je kaluž nafty na silnici pomalu nejhorší ekologickou tragédií od Černobylu, i "tschechische Schweine" tam jednou zaznělo, noc v předraženém motelu.
Teprve ráno přijíždí odtahovka a veze mne do nejbližšího autoservisu.
Motorům nerozumím, děsím se nejhoršího a v duchu už celou italskou expedici ruším. K mému překvapení je ale celá oprava za půl hodiny hotová (hadičku prý nakousla kuna) a já vyrážím konečně směr Dolce na severu Itálie.
Při stoupání k Europabrücke u Brennera zase cítím nepříjemný pach nafty, zastavuji u krajnice a otevírám kapotu motoru, ze kterého se z jednoho místa slabě kouří.
Jsem na pokraji zhroucení, ale kašlu na to. Ať si kouří, já jedu do válcovny. Těch 240 kilometrů to prostě vydrží. Co bude potom, nevím. Utěšuji se naivní představou, že od hranic z Rakouskem je to vlastně do Itálie skoro pořád jen z kopce.
Rychle googlim, jestli je nafta hořlavá (kdyby náhodou), prý ne tolik jako benzín, tak dobrý. Jedu.
Cesta utíká rychle, z motoru občas vyjde slaboučký pruh dýmu, ale jedu!

Brixen.
Bolzano.
Trento.
Ossenigo.
A konečně odbočka na Dolce!
Jsem tu, dal jsem to. Zpocen, nervově na dně, ale jsem tu.
Volám řediteli válcovny, že za deset minut budu na bráně.
Jeden semafor, druhý semafor, kruháč, obrysy válcovny už jsou vidět.
V extatickém nadšení přijíždím na parkoviště, na kterém už čeká vedení firmy natěšené na můj příjezd, které jsem o překážkách na cestě informoval takřka v přímém přenosu, rychle vypínám stále lehce kouřící motor, vyskakuji z auta a ...
.
.
.
a rázným pohybem povoluje šev mých montérek a s nimi se kompletně trhá celý rozkrok až ke kolenům.

Takže tam stojím, pokouším se o úsměv a zatímco si vítr pohrává s nohavicemi spodního prádla, vychází z válcovny i všichni její zaměstnanci, aplaudují mi, jeden z nich rozvíjí červený koberec, odněkud z poza rohu se najednou objevuje pochodová kapela hrající song "Always Look On The Bright Side Of Life" od Erica Idleho a aniž by pršelo, na nebi se objevuje duha.

No dobře, za sled událostí po té nešťastné události s montérkami neručím, ale už jsem měl lepší entrée.

Ta válcovna nakonec nebyla žádná velká hitparáda, ale zdokumentovat jsem jí musel.
406. závod je na webu, mrkněte na to.
Acciaierie Venete, Dolce | Viktor Mácha - industrial photography
https://www.viktormacha.com/galerie/acciaierie-venete-dolce-553/
Milodary možno zasílat zde: https://buymeacoffee.com/viktormacha

Stejně se nic nevyrovná pocitu, když v jedné zcela odlehlé ocelárně na finsko-ruské hranici narazíte na svůj kalendář.
Foceno včera, čau.

VIDA: Nene??!! :)) Tak chlebíčky asi nepřekonám, to je hodně top.

Přednášku udělám, až už nebudu mít kam jezdit, neb je to silně kompromitují matro. Vlastně je mi někdy těch PR manažerů až líto.

V__M: Tak na takovou přednášku "před oponou, za oponou" bych byla fakt zvědavá. (BTW, kdysi sem ze stolu "mazala" chlebíčky, aby to nevypadalo, že se státní zaměstnanci maj nějak moc dobře.)

V__M: Btw v jedné firmě jsem musel dokonce ve photoshopu dodělávat helmy všem dělníkům, protože se u nich v provozu běžně nenosí, ale aby nebyly kecy :))

KAERO: Ale to se děje úplně běžně! Ekologie a úklid se dělá ve photoshopu.
Díry ve střeše, olejové skvrny na podlaze, kouř, košťata.. všechno.
Marketing je jedno velké pokrytectví, jedna velká lež.
Až se jednou naseru, udělám přednášku o zelené oceli.