Milé děti, nastal nový týden a s ním, jak je zvykem, i nová galerie fotek.
Tohle bylo jedno nejnáročnějších focení, které jsem v životě zažil.
Přitom to všechno začalo tak lehce. Do slévárny Ferry-Capitain, jejíž kořeny sahají až do roku 1831, jsem byl - a teď se posaďte - pozván! Žádné vnucování, žádné zoufalé emaily, žádné doprošování a škemrání. Normálně se mi ozval někdo z vedení a že by byli poctěni, kdybych je zařadil do svého projektu. Cestu i ubytování v pětihvězdičkovém hotelu hradí.
Tak proč ne, že jo?
Všechno potvrzené a já den před odjezdem do Francie lehnul s nějakou ukrutnou virózou horních cest dýchacích.
Ale pětihvězda je pětihvězda, i vyrazil jsem, ač doslova v posledním tažení. (Ten pětihvězdičkový hotel mne vlastně lákal víc, než samotná slévárna, ale to si necháme pro sebe).
9 hodin za volantem rozhodně neuteklo jako voda, ale v kombinaci Nurofenu a Ibalginu se to přežít dalo.
Rozdrásaný krk jsem saturoval v hotelové restauraci kohoutem na víně na účet podniku a už už se chystal na kutě, abych nabral sil na zítřejší focení.
V tom telefon - změny v plánu tavby, dopoledne už se nic odlévat nebude, přijď okolo půlnoci...
Smrt. Nesnášim noční šichty. Navíc, když je člověku tak bídně a celé tělo se třese na regeneraci spánkem v luxusní posteli s matrací z pravých koňských žíní..
Nic nebude, trpět se bude.
S žaludkem narvaným kohoutem ulehám alespoň na hodinu a půl mělkého spánku a v hustém dešti vyrážím do slévárny. Hodiny na kostelní věži bijí půlnoc.
Ve slévárně to ale teprve všechno začíná žít. Tajně doufám, že bych mohl být nejpozději ve dvě ráno zpátky na pokoji.
Ale ani to mi není přáno. Slévačům se nedaří, z indukční pece se první tavba odlévá až kolem jedné a nemíří do licího pole, ale do AOD konvertoru na oduhličení a rafinaci oceli argonem.. To taky přece nemůže trvat dlouho, že ne?
Vedoucí směny pokrčí rameny a lakonicky odpoví: "Asi tak 2 hodiny."
Smrt podruhé.
Je mi fakt blbě, ve slévárně to profukuje a strašně se mi chce spát. Spát v posteli s matrací z pravých koňských žíní a těšit se na prohýbající se švédské stoly plné francouzských delikates z vyhlášených farem v okolí.
Dvě hodiny bloumám po hale a posedávám u předehřívaných licích pánví, čas od času zajdu na velín, kde znovu a znovu narážím na nepřekonatelně vysokou bariéru lotrinského dialektu a nerozumím takřka ani slovo.
Třetí hodina ranní, slévači se trousí z velínu a odebírají vzorek tavby. To je dobré znamení! To už se bude každou chvíli lít!
Ale běda.. po pár minutách přichází z laboratoře zpráva, že tavenina stále nemá adekvátní skladbu a následuje další nekonečné čekání.
Půl čtvrté, čtyři, půl pátá.. Konečně se ozývá zvon oznamující přípravu na lití. Konečně.
Rychlejší lití jsem asi nezažil. Pět hodin čekání na tři minuty oranžové slávy. Dokonáno jest.
Do hotelu lezu po čtyřech, za chvíli svítá a už v devět mne čekají na bráně majitelé slévárny.
120 minut horečnatého spánku na té dokonalé matraci z pravých koňských žíní, k bohatě obloženým stolům ranního bufetu jsem zaspal a zbyla na mně jenom okoralá bageta a nějaký farmářský džem s posledním plátkem kozího sýru.
Balím ve své vysněné pětihvězdě a v mrákotách se šourám do deštivého dne.
Na další hutě, na další trnitou cestu za krásou mizejícího průmyslu.
Komplet:
https://www.viktormacha.com/galerie/ferry-capitain-vecqueville-580/ 
