Po devíti dnech se zase vracím jako král ze Západní Evropy. Ujel jsem 3.842 kilometrů a navštívil 11 hutí, oceláren, sléváren a válcoven ve Francii, Lucembursku, Belgii, Německu a Holandsku. Nikdo mne nepobodal, neznásilnil ani neokradl.
V hutích se mi dostalo neopakovatelného přijetí, tolik podpisů jsem snad ještě nerozdal. Ze železáren v holandském IJmuiden se dokonce vyklubala hlavní fanouškovská buňka Evropy, kde se se mnou chtěl fotit skoro každý od ředitelů provozů po údržbáře výtahu na vysoké peci.
Vedle toho jsem dostal nabídku na dvě velké výstavy v Beglii a mimořádně zajímavé podněty ke spolupráci v Německu a Francii. Mou přednášku v Péruwelz tlumočila do francouzštiny neteř držitele Nobelovy ceny za mír.
Hutě, kterým se daří, nás předběhly ve všem. Čistota výroby a investice do technologií je zarážející stejně jako výše platů.
Hutě, kterým se tolik nedaří, si za to většinou můžou sami a také to dokážou přiznat. Nepotkal jsem v nich ale ani jednoho dělníka, který by vinu házel na tu zlou EU, migranty, nebo jiného neexistujícího nepřítele.
Za vše, co se nám děje, si můžeme sami. A dokud se nezměníme my, nezmění se ani nic jiného.
Tak zpátky do neutěšené české reality a pomalu balit do Španělska, Finska a Švédska.
Podpora kávou možná a vítaná:
https://buymeacoffee.com/viktormacha