Konec světa se blíží, Mácha začal dělat urbex.
Teda jen trochu, ale muselo to být. Siemens-martinské pece, dinosauři hutní výroby. Ve světě už jich mnoho funkčních nezbývá.
Jedna na Ukrajině, čtyři v Rusku a jedna v Uzbekistánu, ale tou si nejsem 100% jistý, jestli ještě jede.
O to víc je zarážející, jak málo se zachovalo těch odstavených. Za tou aktuálně nejohroženější jsem se vypravil do italského Udine, kde se podle mých informací měla nacházet takřka nedotčená martinská ocelárna z roku 1951 s kompletní výbavou. Bohužel, ani tady sběrači kovů nespí a v monumentální hale z litého betonu už jsem našel jen smutný skelet něčeho, co siemens-martinskou pec připomínalo jen s hodně přimhouřenýma očima. Zavážecí jeřáb při tom jako zázrakem zůstal zcela neporušený.
Momentálně je ve hře záchrana celého areálu a konverze v kulturní centrum, ale jak víme, vše je otázkou peněz.
Ale naděje stále žije, narozdíl od naší slavné martinky v Hrádku, která byla i přes svůj status technické památky v roce 2022 bezostyšně zlikvidována (druhá fotka).
Pro představu, jaká krása se v licích halách martinských oceláren odehrávala, přidávám ještě fotografii stále fungující ocelárny s jednou z nejstarších siemens-martinských pecí na světě v ruském Brjansku. Pec byla uvedena do provozu v roce 1935 a její sytě oranžový kouř stále zdobí horizont města.
Komplet zde:
https://www.viktormacha.com/galerie/safau-udine-574/ 

