Ufff, tak tohle byla teda jízda.
A ani jednou jsem neochořel, ani jeden objektiv jsem nerozbil, ani jednou mi auto nekleklo.
Poslední (asi) trip tohoto roku byl za odměnu.
Severní Itálie je láska. Byl jsem tam už po osmé a pořád je kam jezdit.
U nás jen za rok 2025 ukončily výrobu tři slévárny. Itálie? Vše šlape, nezřídka na víc, než 100% výroby. Zakázky na dva roky dopředu.
Přitom mají téměř stejně vysoké ceny energií jako my, platí stejné emisní povolenky, vyrovnávají se stejnými dopady Green Dealu, jsou členy té stejné EU.
V čem je teda problém? Proč to u nás nejde?
Možná je to tím, že všechny ocelárny, slévárny, kovárny a válcovny, které jsem kdy v Itálii navštívil, jsou rodinné firmy s tradicí táhnoucí se napříč generacemi.
Žádní Guptové, žádní Mittalové, žádní Číňané. Udržet výrobu je otázkou cti, nikoliv předmětem spekulací.
A troufám si dodat, že za tohle můžeme u nás poděkovat jen a pouze komoušům, kteří všechny rodinné podniky s takovou láskou zdevastovali a devadesátkoví zlatokopové definitivně dodělali.
No nic, kdo má u mě knihu, nebo kalendář na osobní odběr, tak se stavte. Teď už budu doma.