No a je to, právě jsem se vrátil z večeře v Belgii.
Nervozitu vystřídala bezbřehá euforie ze včerejšího večera. V kapse mám tučný štos vizitek ředitelů evropských železáren a v hlavě plány na roky dopředu. TY VOLE!
Co se vlastně včera v Bruselu stalo?
EUROFER, Evropská ocelářská asociace slaví 50 let od založení a na začátku tohoto roku mne oslovila, zda bych k této příležitosti neuspořádal výstavu. A tak jsem zrušil všechny exotické plány a poslední měsíce putoval Evropou a fotil členské hutě.
No a včera byla výstava prezentována v rámci galavečera k tomuto významnému jubileu.
Co vám mám povídat; dostat možnost mít úvodní řeč k sálu nabitému těmi nejvlivnějšími lidmi z oboru nedostanete každý den.
Reakce předčila všechna má očekávání. Tohle byl vrchol mé kariéry, který se bude jen těžko překonávat.
Pocit, kdy za vámi chodí CEOčka nejvýznamějším hutí a chtějí se s vámi fotit…lze si přát víc?
A co dál? Dofotit zbývající závody a příští rok velká výstava přímo v Evropském parlamentu.
Odlétám s pocitem, že snad ty mé fotografie nejsou tak bídné a dokumentární projekt, který jsem takřka před dvaceti roky započal, má smysl.
To, o čem jsem nikdy ani nesnil, se děje.
Na fotce výkonná vice-prezidentka Euroferu Teresa Ribera s mou maličkostí. V pozadí smyčcové trio.